Bude s plným nasazením pokračovat v soudním řízení proti Emilu Zemanovi a Daliboru Vachulkovi, nebo bude zametat tunelování strany pod koberec? Ptá se současný předseda Strany zelených Jan Beránek.
Je velmi pikantní, že "pachatelé" dluhů a jejich nesplácení jsou zrovna a čistě náhodou ti (Čejka, Rokos atd.), kteří společně s Bursíkem usilují o likvidaci současného předsedy Strany zelených Jana Beránka.Otevřená
otázka Martinu Bursíkovi, kandidátovi na předsedu Strany zelených:
Bude
s plným nasazením pokračovat v soudním řízení proti Emilu Zemanovi a
Daliboru Vachulkovi, nebo bude zametat tunelování strany pod koberec?
Milí
členové Strany zelených,
ve
středu dne 10. srpna t.r. se mělo konat první soudní jednání ve věci
žaloby Strany zelených proti bývalým členům předsednictva SZ Daliboru
Vachulkovi a Emilu Zemanovi. Jedná se o žalobu podanou vloni na
podzim, kterou Strana zelených domáhá vrácení částky 1,7 miliónu
korun. Tato částka byla v roce 2002 Daliboru Vachulkovi, jenž byl v
roce 2002 současně hlavním manažerem SZ a členem předsednictva,
neoprávněně vyplacena Emilem Zemanem, resp. Stranou zelených - a to v
době, kdy SZ byla v konkurzní situaci, nesplácela své závazky,
zejména mnohamiliónový dluh, který narůstal na úrocích z prodlení o
několik tisíc korun denně.
Ani
jeden ze žalovaných se však k soudu nedostavil a jednání muselo
být odročeno na listopad. Tato skutečnost jen podpořila moji
obavu, že žalovaná strana hraje o čas a počítá s tím, že po sjezdu v
září vezme nové vedení žalobu v plném rozsahu zpět. Tuto skutečnost
mi v neformálním rozhovoru potvrdila i sama soudkyně, která reagovala
slovy, že informaci o tom, že po zářijovém sjezdu se patrně změní
postoj vedení strany k žalobě, už slyšela od advokáta žalovaných,
který soud navštívil v minulých dnech.
Odpor
současné vnitrostranické opozice pod vedením Martina Bursíka proti
žalobě a proti tomu, aby se Strana zelených kauzou dále zabývala, je
totiž patrný již od chvíle, kdy jsme krátce před vypršením promlčecí
lhůty žalobu podali. Zpochybňování žaloby zřejmě souvisí s tím,
že zodpovědnost za vyplacení částky 1,7 miliónu Kč, jak se ukazuje,
prokazatelně leží i na funkcionářích, o které se Martin Bursík
opírá, a to konkrétně na Jiřím Čejkovi,
Miroslavu Rokosovi či Janu Dytrychovi.
Protože
se jedná o kauzu, která byla v letech 2002 a 2003 jedním z hlavních
hybatelů snahy o nápravu poměrů ve Straně zelených a která vedla k
výměně vedení strany v dubnu 2003, považuji za potřebné vás o této
věci podrobněji informovat a celý případ shrnout v širších
souvislostech.
Finanční
problémy Strany zelených mají původ na počátku 90. let, kdy
představitelé SZ stranu zatížili dluhy, které nemohla splatit. SZ
si v roce 1992 vypůjčila 5 000 000 Kč a z této částky, dle výpovědí
bývalých členů PSZ, byly obratem půjčeny 2 000 000 Kč jednomu z
tehdejších členů předsednictva, který se za úvěr zaručil. Jeho firma
však zkrachovala a SZ o peníze, které mu půjčila, přišla. Z
půjčky v původní výši 5 000 000 přirůstáním úroků z prodlení, které
činily 30,4 % p.a. (!), vznikl dluh ve výši přes 13 000 000 Kč v roce
2003, kdy se mi podařilo s věřitelem vyjednat a uzavřít dohodu o
narovnání.
Přestože
SZ v roce 2001 za předsednictví Jiřího Čejky
obdržela 6 974 962 Kč za volby 1998 a následně
za předsednictví Miroslava Rokose dalších 11 292 900 Kč za
parlamentní volby 2002, ze zmíněného dluhu nebyla uhrazena ani
koruna a jeho výše tak narůstala o cca 5 tisíc korun denně.
Celkový
příjem SZ v letech 2001 a 2002 tak činil zhruba 19 milionů korun,
přesto představitelé SZ, namísto uhrazení dluhů tyto příjmy před
věřiteli tajili. Když SZ v dubnu 2003 přebíralo nové vedení, zbylo z
těchto cca 19 milionů na účtech necelých 7 milionů (a i ty bývalý
člen PSZ Emil Zeman převedl bez souhlasu a vědomí předsednictva SZ na
účet sice nazvaný "Strana zelených", ke kterému však měl
dispoziční právo jen on sám).
Asi
dva měsíce před parlamentními volbami v roce 2002 tehdejší PSZ
rozhodlo o tom, že hlavními manažerovi a místopředsedovi strany
Daliboru Vachulkovi vyplatí odměnu ve výši jeden milion korun za
každé dovršené procento získané ve volbách do sněmovny. Později bylo
rozhodnuto o tom, že částka bude snížena na 1,7 mil. Kč. Dle
slov Jiřího Čejky se mělo jednat o odměnu za práci od roku 2000 do
roku 2002 a na smlouvu darovací měla být smlouva změněna "kvůli
daňovým věcem".
Po
převzetí hlavní kanceláře a vedení SZ jsme zjistili, že k vyplacení
částky 1,7 milionů Kč nejsou žádné dokumenty: v archivu SZ se
nenachází žádná smlouva, na jejímž základě by tato částka mohla být
Daliboru Vachulkovi vyplacena, a nebyl nalezen ani zápis z jednání
PSZ, na kterém se o této "odměně" či "daru"
jednalo. Dalibor Vachulka prostřednictvím svého advokáta tyto
dokumenty přes naše opakované výzvy odmítl poskytnout (korespondence
v této věci je k dispozici na vyžádání).
Po
poradě s advokátem, který mne upozornil na to, že žalobu je nutné
podat okamžitě, jinak by byl nárok promlčen, jsem dne 20. října 2004
tuto žalobu podal. Důvody, které mne k tomuto kroku vedly, jsou
zejména tyto:
-
Strana zelených nebyla schopna splácet své dřívější závazky - v
takové situace pochopitelně není možné rozdávat dary, navíc v
takovéto výši, protože by se jednalo o trestnou činnost.
-
Tehdejší stanovy neupravovaly pro předsednictvo možnost "darovat"
neomezenou částku peněz, samozřejmě s touto situací nepočítal ani
hospodářský řád, natož rozpočet, podle kterého měla strana hospodařit
(mimochodem: "dar" Vachulkovi byl vyšší než celkové náklady
na parlamentní volby 2002, za které měl být udělen).
-
Pokud se nemá jednat o smlouvu darovací, ale o odměnu za práci, která
byla jako dar vedena jen z "daňových důvodů", pak by pan
Vachulka musel prokázat, že s ním vůbec nějaká smlouva byla uzavřena
- navíc by se mohlo jednat o trestný čin krácení daně.
-
Pokud by se jednalo o dar a pan Vachulka z něj nezaplatil daň
darovací, byla by SZ ručitelem zaplacení této daně (jedná se o cca
140 000 korun plus penále).
Písemné
stanovisko Advokátní kanceláře JUDr. Sedláček - Šesták ze dne 10. 1.
2005, které obsahuje detailnější rozbor, naleznete v samostatné
příloze.
Po
podání žaloby bylo nutné zaplatit soudní poplatek 68 000 Kč, a to v
určitém termínu. Jeho úhradu jsem proto prosazoval na předsednictvu
SZ. Zde však Martin Bursík, Dana Kuchtová a Petr Štěpánek od první
chvíle z různých důvodů rozhodnutí oddalovali a žalobu zpochybňovali
(s argumenty, že jim Jiří Čejka vysvětlil, že šlo o legitimní
rozhodnutí tehdejšího vedení strany, že v soudním sporu nemáme šanci,
že si nemůžeme z ekonomických důvodů dovolit soudní poplatek uhradit
či že nemají dostatek písemných podkladů - jejich získání však bylo
jedním z cílů žaloby, protože související dokumenty neexistovaly a
zodpovědní funkcionáři nám je odmítali předložit).
Teprve
minulý měsíc, a to právě jen díky probíhajícímu soudnímu sporu, byli
žalovaní donuceni dokumenty předložit. Do soudního spisu zatím dodali
chybějící darovací smlouvu a zápis s prezenční listinou z jednání
předsednictva dne 18. října 2002 - tedy zápis z jednání PSZ, který se
v hlavní kanceláři vůbec nedochoval.
Darovací
smlouvu podepsali v tentýž den (18. 10. 2002) za Stranu zelených
Miroslav Rokos, Jiří Čejka, Jan Dytrych a Emil Zeman. Ačkoliv se
smlouva jmenuje smlouva darovací, z textu je zjevné, že jde o skrytou
formu odměny (cituji: "důvodem plnění je vyhotovení studie
Koncepce volební kampaně Strany zelených v parlamentních volbách
2002… zpracované Daliborem Vachulkou v lednu 2002"). Tím
se konečně definitivně potvrzuje fakt, že argument používaný Jiřím
Čejkou, že 1,7 milionu představovalo zaslouženou odměnu pro Dalibora
Vachulku za dva roky práce pro SZ, je účelovým a nesmyslným tvrzením,
které má zpětně celou transakci obhájit. Již dříve bylo zjevné, že
odměna (která by dosahovala výše průměrně asi 65 000 korun za každý
měsíc Vachulkovy činnosti) je neadekvátní, neboť výsledkem jeho
působení bylo předání kanceláře v havarijním stavu: bez řady
klíčových dokumentů, s nefunkční evidencí členů, s prohospodařenými
milionovými příjmy a neobjasněnými dluhy; nemluvě o hypotetické
možnosti, že by Strana zelených získala ve volbách procenta čtyři a
tak by se zasloužená "odměna" za tentýž manažerský výkon
najednou blížila 130 000 korunám měsíčně.
Z
"darovací smlouvy" je zjevné, že se má jednat o
skrytou odměnu za jakousi koncepci, která se rovněž nedochovala (ani
smlouva o vykonání této práce, ani předávací protokol, ani nic
dalšího) a jejíž hodnota by nepochybně byla zcela neodpovídající
dvěma milionům korun (těžko si představit koncepci volební kampaně,
která by měla vyšší hodnotu, než by byla částka na samotnou kampaň
vynaložená).
Jak
se tedy nyní po podání žaloby ukazuje, v případě "darování"
1 700 000 Kč Daliboru Vachulkovi se jednalo o čin, pokud ne přímo
trestný, tak politicky naprosto neobhajitelný. Zejména ve straně,
která si klade za cíl pracovat poctivěji než zavedené parlamentní
strany.
Jak
již bylo uvedeno, smlouvu podepsali čtyři funkcionáři Strany
zelených:
-
Jiří Čejka: předseda SZ od roku 1999 do března 2002. V
roce 2001, za jeho předsednictví, obdržela SZ státní příspěvek ve
výši téměř sedmi milionů korun. O tomto příjmu neinformoval ani
členskou základnu ani věřitele SZ, namísto řešení zvyšujícího se
dluhu nakupoval za statisíce z vlastního rozhodnutí, bez potřebných
usnesení předsednictva, automobily a další majetek SZ. Dnes
je krajským předsedou Středočeského kraje, členem
republikové rady a stranickou opozicí byl na jaře 2005 opakovaně
navrhován do vedení republikové rady.
-
Miroslav Rokos: předseda SZ od března 2002 do dubna 2003,
nyní člen ÚRK. Za jeho
předsednictví obdržela Strana zelených státní příspěvek ve výši přes
11 milionů korun. Opět, namísto řešení závazků z minulosti se peníze
používaly mj. na vyplacení téměř dvoumilionového daru jednomu z
funkcionářů v situaci, kdy SZ byla předlužená a neřešila své
dlouhodobé závazky. Za hospodaření strany přitom podle platných
předpisů zodpovídá předseda a pověřený místopředseda. Miroslava
Rokose navrhovala stranická opozice na sjezdu v prosinci 2004 v Praze
na předsedu Ústřední revizní komise (!), na jeho podporu vystoupili
mj. Petr Uhl a Martin Bursík.
-
Jan Dytrych, v roce 2002 místopředseda pro hospodaření:
platí totéž co o Miroslavu Rokosovi, byl zvolen jako místopředseda
pro hospodaření a měl tedy přímou zodpovědnost za hospodaření strany.
-
Emil Zeman: předseda SZ v druhé polovině 90. let. V době
vyplacení odměny Daliboru Vachulkovi neoprávněně disponoval
podpisovým vzorem k účtům SZ a podepsal dne 21. 10. 2002 výběrní
lístek na 1 700 000 Kč z účtu Strany zelených č. 749 771 0287/0100.
Počátkem roku 2003 bez vědomí předsednictva odvedl z účtů Strany
zelených veškeré finanční rezervy ve výši téměř 7 milionů korun. Dne
1. srpna 2003 byl rozhodnutím ÚRK ze Strany
zelených vyloučen (stejně jako i Dalibor Vachulka).
Jednání
PSZ, na kterém byl "dar" schválen, se podle soudu
předložené prezenční listiny účastnil i tehdejší
předseda Ústřední revizní komise, Dušan Oslej ml. Ačkoliv
byl nejvyšším představitelem orgánu, který měl za úkol kontrolovat
hospodaření a nakládání s majetkem strany, proti vyplacení
odměny se nepostavil, ačkoliv SZ byla předlužená a neřešila své
dlouhodobé závazky a taková transakce může být vážným porušením
zákona. Na jaře 2005 byl zvolen do čela
městské organizace SZ v Ústí nad Labem.
Přílohy:
-
výpověď Jiřího Čejky před ÚRK ze dne 19.6. 2003 -
ZDE
-
žaloba SZ na Emila Zemana a Dalibora Vachulku ze dne 19. října 2004 -
ZDE
-
vyjádření advokátní kanceláře JUDr. Sedláčka a Švestáka ze dne 10.
ledna 2005 - ZDE
-
oskenovaná darovací smlouva mezi Stranou zelených a Daliborem
Vachulkou, jak byla doložena do soudního spisu letos v létě -
ZDE
-
články a zprávy ÚRK o finanční situaci SZ a o stavu kanceláře z jara
2003 - ZDE
- ZDE
Jan
Beránek, předseda Strany zelených
v
Chytálkách dne 12. srpna 2005
tel.:
604 207 305
email:
jan.beranek@zeleni.cz