ČEŠI NEJSOU STÁT, ALE NÁROD "díl 1 / 1"

Jan Krondl, Brooklyn, NY, nekdejsi vydavatel (od kvetna 2002 pozastavenych) Ceskoslovenskych novin

ČEŠI NEJSOU STÁT, ALE NÁROD

psáno k 25. výročí žádosti Boba Krčila

Jazykové a obsahové poznámky ke všem 4 článkům

Při debatách s domácími Čechy zjišťuji, že sice používám česká slova a výrazy, ale používám je ve smyslu, jaký znám z Ameriky. To vede k mnoha nedorozuměním -- a nejhorší je, že nejsou patrná hned, vyjeví se někdy až doslova po letech.

Jako příklad uvádím dva výrazy, u kterých jsem už nedorozumění odhalil, a dva další, v jejichž významu bychom se sice mohli shodnout, ale pro jistotu je zmíním také:

* VLÁDA -- v České republice je, pokud vím, toto slovo prakticky vždycky míněno jako označení onoho souboru úředníků, kteří pracují na ministerstvech, v jejichž čele jsou ministři, v jejichž čele je předseda vlády. V tom smyslu je řeč o „Zemanově vládě“, „Klausově vládě“, „Topolánkově vládě,“ atd.

V Americe jsou slovem „vláda“ [government] standardně označováni všichni politikové dohromady + nejvyšší soud = celá ta skupina občanů, která je vyčleněná ze společnosti k tomu, aby se starala o zajištění dobrých podmínek k jejímu chodu.

Abych rozlišil, kdy používám slovo „vláda“ v českém smyslu a kdy v americkém, budu v amerických případech psát Vláda -- tj. s velkým písmenem -- zatímco v českých s malým.

* NEZISKOVÁ ORGANIZACE -- v ČR, jak jsem zjistil, je tímto pojmem často míněna rozpočtová organizace -- tj. organizace, která je živa přímo z peněz vlády [v českém slova smyslu, tj. je placena nějakým ministerstvem]. Příkladem je České centrum, které je placeno Ministerstvem zahraničí.

V Americe je typicky „neziskovou korporací“ [not-for-profit corporation] míněna ryze občanská organizace, tj. organizace, kterou si občané maximálně udržují ze svých peněz opravdu sami. Často také dostávají nějaké příspěvky od vlády -- a jsou tomu rádi -- ale zpravidla se snaží být na nich maximálně nezávislí. Příkladem je samotné Sdružení krajanských spolků [s jeho přesným názvem vás zatím nebudu obtěžovat], které do roku 2001 vlastnilo Národní Budovu v New Yorku.

Pokud se kde ten výraz vyskytne, bude myšlen v americkém smyslu, tudíž rozlišování netřeba.

* OBČAN -- ve významu tohoto slova bychom se mohli shodnout, ale kvůli politickým debatám, které je často obklopují, radši pro jistotu rovnou řeknu, co jím myslím: slovem občan rozumím jednotlivce, který se stává příslušníkem obce tím, že projevuje přímou, osobní zodpovědnost za její blaho -- bez ohledu na to, zda je či není „držitelem občanského průkazu“!

Tam, kde půjde o poměr lidí patřících do nějaké společnosti a Vlády, kterou si ta společnost ustavila, budu to slovo psát s velkým písmenem - Občan.

* KRAJAN -- toto slovo, doma tak hojně používané, pokud vím, není příjemné vůbec nikomu z amerických Čechů, bez ohledu na to, s kterou exilovou vlnou přišel. V průběhu se dotknu toho, proč tomu tak asi je. Výraz „zahraniční Čech“ je jistě mnohem lepší. Nicméně, z praktických a technických důvodů, budu slovo „krajan“ také často používat -- a doufám, že mi to exulanti odpustí, až uvidí, že mi jde o mnohem hlubší věci ve vztahu národa a státu než to, jak jsme (našimi krajany?) v České republice titulováni.

***

Dal jsem si pravidlo, že při líčení historie převodu Budovy nebudu, pokud možno, jmenovat lidi, o kterých se zmiňuji negativně. Nejde mi nakonec o „křížovou výpravu“ proti nim, ale o kritiku určitého způsobu myšlení a jednání, který bohužel není omezen jenom na ně.

Nicméně, jak již dobře vím, strůjcům převodu a jejich sympatizantům se podařilo celou věc opříst v mysli veřejnosti neuvěřitelnou sítí fám, legend až přímých lží, takže, abych ji vůbec mohl rozplést, abych mohl vůbec podat souvislý příběh veřejnosti; příběh, který čtenářům vyjasní, „co se to v tom New Yorku vlastně stalo,“ budu muset aspoň ty klíčové osoby jmenovat.

Uznávám, že toto měřítko je značně subjektivní, ale nezbývá mi než se řídit instinktem a zdravým rozumem při rozhodování o tom, jaká míra jmenování postav v této frašce je zdravá a potřebná kvůli souvislosti děje a jaká by už naopak rozmělnila morální poučení, které z ní pro nás pro všechny vyplývá.

I. díl

NÁRODNÍ BUDOVA SE NOŘÍ Z MLH

Domácí Češi o celé zápletce vědí velmi málo, a pokud něco vědí, diví se jenom tomu „proč ty spolky předaly svoji budovu vládě za nějakou směšnou částku“ [přesně, za 1 dolar].

Pravda je, že žádný objektivní důvod, který by obstál před historií, k převodu nebyl.

Sdružení spolků [dále jenom Sdružení] nemělo žádné dluhy a Budova se na ně nehroutila.

To, že nemělo dluhy, napsal -- pro jednoduchost -- sám soudce, který o převodu rozhodoval. K tomu ještě dodávám, že některé z členských organizací, jak později uvidíme, byly docela bohaté.

Předseda Sdružení, dlouholetý úspěšný newyorský architekt, Jan Hird Pokorný, sám prohlásil, že Budova [postavená v roce 1896] je staticky zdravá, láskyplně se o ni staral, hýčkal ji jako svoje bejbi. Dohlížel na to, aby střecha byla pravidelně zalévaná dehtem a velká okna dobře zakytovaná, aby byla vnitřní stavba chráněna před vlivem povětrnosti. Byla tedy dobře zakonzervovaná, jenom vnitřně zanedbaná a ošuntělá, potřebovala spravit instalace a hlavně -- v roce 1986, po předchozím požáru, bylo městskými stavebními inspektory zjištěno, že porušuje nějaké současné stavební předpisy.

Jaké předpisy porušovala a co to přesně znamenalo pro její použitelnost?

Pokusme se to zjistit ze smlouvy o předání Budovy české vládě:

Po jistých šarádách zjistíte, že příloha označená v seznamu jako „přestupky,“ když ji nalistujete, ukazuje na jinou, která nese nadpis „práce domácího“ [tj. nového vlastníka = české vlády] a je totožná s tou, která má název „zařízení prostoru pro Sdružení a společných prvků“.

Podle textu ve smlouvě, ‘společnými prvky’ jsou míněny „ústřední funkce Budovy, které celistvě souvisí s funkčností prostoru pro Sdružení a které musí být dokončeny a/nebo být schváleny newyorským stavebním úřadem, aby bylo získáno dočasné povolení k obývání prostoru vyhrazeného Sdružení (např. vstupní hala, schody, výtahy, vodovodní a elektrické instalace, protipožární zařízení, kotelna)“. [Podtrženo mnou.]

Jinými slovy, onen přímý seznam přestupků nalezených newyorským stavebním úřadem ve smlouvě NENÍ... -- a když jej hledáte, dovede vás to jen k obecnému seznamu prací, které se vláda zavazuje vykonat, z toho či onoho důvodu, v prostoru pro Sdružení i v Budově obecně, s tím, že po jejich skončení bude třeba razítko, kterým newyorský stavební úřad povolí Sdružení obývat jeho prostor.

Z toho pochopitelně technicky nezasvěcený člověk -- jakým soudce zajisté byl -- nemohl poznat, které práce se chystá česká vláda konat proto, aby Sdružení mohlo legálně obývat svůj prostor (a z čeho vlastně víme, že před opravou nemohlo...?); a které bude konat „jenom tak,“ ale když už je tedy provede -- pak k nim také bude potřeba razítko úřadu.

Práce, které byly potřebné k tomu, aby Sdružení mohlo obývat svůj prostor -- pokud nějaké takové práce vůbec byly -- a práce, které udělá vláda navíc, z všeobecně renovačních či architektonicky ctižádostivých důvodů, byly zoufale promíchány dohromady. Tím pádem soudce doslova NEVĚDĚL, v jakém stavu byla Budova před opravou, do jaké míry byla použitelná, ba dokonce, zda se v ní spolky mohly scházet či nemohly!

Ostatně, abyste si snad nemysleli, že něco zatajuji, tady je ten 1 a 1/2-stránkový obecný seznam prací (vynechávám pouze podrobnosti jako rozměry v palcích apod.), který najdete ve smlouvě, když v ní budete hledat ony „přestupky“:

-- instalace protihlukových přepážek;

-- zasádrování stropů; zavěšení sádrových panelů k zakrytí klimatizace, ventilace apod.;

-- skříně ve zdi podle požadavků nájemníka [tj. Sdružení];

-- rámy dveří a oken, prahy;

-- vymalování;

-- dubová podlaha natřená polyurethanem, vinylové dlaždice v užitkových prostorách;

-- dřevěné dveře, kliky a zámky podle požadavků nájemníka;

-- požární hlásiče napojené na centrální poplašné zařízení;

-- teplá a studená voda k dřezu;

-- vytápění prostoru z ústředního topení Budovy, chlazení, ventilace;

-- rozvod elektřiny a osvětlení od měřiče nájemníka skrze prostor nájemníka, nouzové osvětlení a označení nouzových východů, komunikační a datové vedení podle požadavků nájemníka.

[Toto jsou opravdu všechny body.]

Proč se tím tak dopodrobna zabývám?

Abych upozornil na zjevný fakt: smlouva ani žádost k ní přiložená, prostě nic z dokumentů předložených žadateli k soudu za účelem schválení převodu, neobsahovalo onen vlastní seznam přestupků nalezených newyorským stavebním úřadem a to, jaká omezení v používání Budovy z oněch přestupků přesně vyplývala. (Já to nevím dodnes.)

Soudce tedy doslova ani nevěděl, zda je Budova úředně uzavřená nebo není, zda ji spolky v daném stavu používat mohou nebo nemohou! Ba dokonce - třeba díky formulaci, že to všechno je děláno kvůli tomu, aby Sdružení získalo „dočasné povolení k obývaní svého prostoru,“ (ale i díky mnohem důležitějšímu výrazu, uvedenému v klíčovém místě žádosti, ke kterému ještě dojdeme) si mohl právem myslet, že Budova je v tak strašně strašlivém stavu, že je úředně uzavřená a spolky ji používat nemohou!!!

Podrobná znalost „informace“ o stavu a přístupnosti Budovy, kterou podali soudu žadatelé, přijde pozornému a trpělivému čtenáři k duhu, až dojdeme k tomu, jaký důvod pro předání Budovy české vládě podali soudu právníci.

***

Leč, nechme právníky mlžit a podívejme se na stav Budovy sami:

I před začátkem opravy Budovy se v ní spolky občas scházely, minimálně jednou ročně se v ní sešli delegáti členských organizací, čeští politikové si v ní podávali kliku. Jen tak namátkou, byli v ní -- stále ještě před jejím předáním vládě -- například Petr Pithart, Jan Kavan, Václav Havel, dokonce v ní proběhla veřejná beseda s Milošem Zemanem. Minimálně při posledních dvou ze zmíněných událostí asistovala newyorská policie, takže nemám dojem, ze by tito politikové Budovu navštívili nějak „tajně“.

Na rozdíl od toho, jak to vypadalo ze závazků ve smlouvě (viz výše), v Budově tekla voda, byla v ní fungující toaleta, jezdil v ní výtah, samozřejmě v ní byly schody -- jen to bylo všechno staré a mělo až jakousi dojemnou, historickou patinu. Bylo v ní fungující ústřední topení -- o čemž jsem nikdy ani nepřemýšlel, ale teď si vzpomínám, že pan Frank Pech, starý a věrný strážný duch Budovy, který byl Sdružením po léta placený jako domovník, si v zimě stěžoval, že před schůzí Sdružení nebo návštěvou nějakého toho důležitého hodnostáře musí začít topit několik dní předem, aby tu obrovskou prostoru vytopil..! [užitkový prostor Budovy byl zhruba 4500 m2].

To, že se Budova neřítila, nakonec pozná i laik lehce z toho, že mezi objevem stavebních přestupků [1986] a začátkem opravy [2003] uplynulo plných 17 let -- z toho celé 4 roky jen mezi návštěvou Jana Kavana v březnu 1999, kdy oznámil vládní nabídku Budovu převzít, a počátkem její opravy v březnu 2003!

Zde malá, ale nutná odbočka: zastáncům převodu se podařilo do mysli veřejnosti zasít dojem, že to byli odpůrci převodu, kvůli kterým se předání Budovy vládě a počátek její opravy tak táhly. Ještě nedávno jsem se dokonce setkal na internetu se shrnutím -- od exulanta, kterého již mezitím nadšení z převodu dávno přešlo -- že „probíhalo dlouhé jednání mezi odpůrci převodu a vládou“.

K téhle fámě pro začátek jen dva hlavní fakty:

a) o předání Národní Budovy v New Yorku české vládě bylo v principu rozhodnuto na schůzi Sdružení 9. srpna 1999 -- a to jednohlasně, všemi 7 plnými členskými organizacemi. (Jakožto delegát tzv. „přidružené“ členské organizace jsem neměl podle stanov v této věci hlasovací právo.) Od té chvíle, jednání pochopitelně probíhalo mezi zastánci převodu a českou vládou. Ten, kdo s předáním nesouhlasil, byl z kola ven -- ať už od začátku jako já, nebo později, když projevil nesouhlas.

b) Jedinou právní příčinou, proč se newyorský soud předáním Budovy vůbec jakkoliv zabýval, bylo to, že k němu zastánci převodu podali 18. června 2001 žádost o povolení převodu -- protože jim to zákon nařizoval. Byla to až tato jejich žádost, která se stala v právní mluvě onou „kauzou,“ která uvedla soudní soukolí do pohybu. Soudce k ní prostě „přibalil“ naši oponenturu, podanou předem, aby se na nás nezapomnělo, a obě věci rozhodl zároveň. Rozhodnutí měl hotové 29. listopadu 2001, tedy asi za 5 měsíců -- čili odpůrcům převodu lze maximálně za „zdržení“ přičíst polovinu této doby, tj. 2 a 1/2 měsíce.

K právním věcem se ještě v průběhu tohoto článku a dalších podrobněji vrátím.

***

Ještě jeden důležitý fakt ke stavu Budovy:

Nedávno jsem se setkal doma s představou, že Budova byla v tak strašném stavu, že z ní „padaly římsy“. To nemůže být dál od pravdy. Pravda je, že od ledna 1996 Budova má dokonce překrásně opravenou fasádu, která je úředně chráněnou stavební památkou města New Yorku! (Jak k ní přišla, o tom později.)

Když tedy shrneme stav Budovy před jejím předáním vládě -- nijak se nehroutila, byla dobře zakonzervovaná, vnitřně přístupná, dokonce nedávno předtím dostala krásně opravenou fasádu.

Co se týče oněch slavných přestupků proti stavebním předpisům -- jejichž seznam žadatelé jaksi zapomněli soudu předložit... -- to, co bylo na schůzích nejčastěji uváděno, bylo to, že Budova nemá druhý požární východ.

***

Nebyla tedy žádná finanční krize, ani stavební krize... jaká tedy vlastně byla krize, či byla vůbec nějaká..?

Hodně bylo naděláno z toho, že „krajanské spolky již Budovu prakticky nepoužívají a česká čtvrť kolem ní už není“ -- tohle je v podstatě dodnes celý vládní argument k převzetí Budovy.

Jenže, vzhledem k tomu, že zápletka vznikla v zemi s vysoce rozvinutou občanskou činností, která jistě v mnohém směru pouhou spolkovou činnost přesahuje; zemi, která zajisté české vládě nabízela a nabízí mnohé standardní prostředky, jak tuto činnost podporovat, je jistě správné se podívat na

Možnosti vládní podpory občanské činnosti v Americe,

vyplývající z návrhů, se kterými přicházeli krajané sami --

před tím, než vláda přišla se svojí jedinou nabídkou

na účast ve věci krajanské komunity, i po tom.