Opravdu si nedokážu vážit Nejvyššího soudu, který vynáší taková rozhodnutí. Milý Nejvyšší soude, ti pachatelé (estébáci Zbyněk Dudek a Jiří Šimák) nejsou děti, které je třeba hájit - jsou to zločinci, které je třeba potrestat!
Znovu
Asanace
Se
stížnostmi na české soudy se setkáváme
denně, a já si dneska taky musím přisadit. Nejvyšší
soud rozhodl,
že by měly soudy nižší instance znovu rozhodnout o tom,
jak mají být potrestáni bývalí
estébáci
Zbyněk Dudek a Jiří Šimák - totiž že mají
být potrestáni mírněji
než čtyřmi lety vězení, ke kterým byli odsouzeni.
Soudy
prý nepřihlédly k tomu, jak dlouho soudní
řízení už trvá.
Nerozumím
tomu: ani v tomto případě, ani v jiných. Podle mé
neodborné představy by při takových prodlevách
měli být potrestáni ti, kdo je zavinili, a nemělo by
to mít vliv na výměr spravedlnosti. Pánové
Dudek a Šimák,
a nepochybně i ą mnoho jiných obviněných v jiných
případech, samozřejmě
s průtahy pomáhali - aby ne,
šlo jim přece o záchranu před kriminálem. Ale
i soudy odvedly svůj díl průtahů.
Případ
Asanace mě osobně pálí už víc než pětadvacet
let, protože estébáci tehdy sprostými
výhrůžkami a násilím vyštvali z
Československa řadu mých blízkých přátel.
Vlastně jsem taky poškozená, i když jsem sama neprošla
nelehkou zkušeností emigrace. Estébáci mě
připravili o kus mého světa, ani jsem se s přáteli
nechodila rozloučit na nádraží, protože mi rvala
srdce představa - vlastně jistota -, že své přátele
už nikdy neuvidím. Když tedy sedmnáct svobodných
let sleduji, jak lhostejně se vleče výkon spravedlnosti, mám
vztek a propadám beznaději. A to jsem ještě dopadla vlastně
docela dobře: mí přátelé přežili, řada z
nich se vrátila, a za těmi ostatními mohu kdykoli
zajet...
Oč
hůř na tom musejí být lidé, které tento
šťastnější konec nečekal? Třeba vězňové z
padesátých let? Anebo jejich pozůstalí?
Copak si soudcové (nejradši bych napsala úředníci
na soudech, ale myslím opravdu soudce) neuvědomují, že
trest pachatelům je jediná satisfakce, jakou mohou jménem
státu poškozeným poskytnout?
Chápu
docela dobře, že spravedlnost
musí platit pro všechny,
že i vrah má právo na spravedlivý soud a řádnou
obhajobu. Dudek
a Šimák však stejně jako řada dalších estébáků
jednali pod ochranou komunistického státu, byli
vykonavateli jeho vůle,
pro své oběti tento stát zosobňovali. A
nyní je znovu chrání demokratický stát
– ten stát, jehož zákonodárný sbor
prohlásil dřívější režim za nelegitimní
a zločinný.
Opravdu
si nedokážu vážit Nejvyššího soudu, který
vynáší taková rozhodnutí.
Soud musí podle zákona zvážit všechny
okolnosti případu, a já nevěřím, že se to v
tomto případě stalo. Rozsudky přece neslouží jen k
potrestání pachatelů, je to také nástroj,
který formuje právní vědomí veřejnosti.
A Asanace je exemplární případ – o žádné
trestněprávní záležitosti ze sedmdesátých
a osmdesátých let se nenapsalo tolik, jako o projektu
Asanace. Soudci příslušného senátu Nejvyššího
soudu říkají: Ať se stalo, co se stalo, je třeba
dbát na to, aby nebyla poškozena práva obžalovaných.
Státní moc musí chránit slabé. A
vy, kterým bylo ublíženo, to musíte pochopit:
jste přece rozumní lidé. Jenže,
milý Nejvyšší soude, ti pachatelé nejsou děti,
které je třeba hájit - jsou to zločinci, které
je třeba potrestat!
Petruška
Šustrová
Znovu Asanace a Nejvyšší soud
