Několik českých čtenářů mne obvinilo, že "kálím do vlastního hnízda". Obzvlášť pan Ing. Gustav Tauš (no, učitel, co od takového člověka můžete čekat?) mne setřel: "...máte silný komplex méněcennosti, nebo nějaký jiný osobnostní problém. Kálíte do vlastního hnízda." Komplex méněcennosti nemám. To rozhodně ne. Moje ego je tak velké, že musím do dveří chodit na napříč, jinak bych s ním neprošel. Osobní problém s českou kotlinou ale mám, což ale není žádné tajemství. Nejsem sám. Stejný problém má skoro každý emigrant, který byl v Československu odsouzen (ti šťastnější v nepřítomnosti) za údajné zločiny, které nikde jinde v civilizovaném světě nejsou trestné, aby pak po Sametovém podvodu komunistický prominent Václav Havel vyhlásil právní kontinuitu s komunistickým režimem a do doživotních funkcí najmenoval soudce, kteří měli ještě ruce od krve z doby souzení za komunistů.

S tím kálením jsem si ale nebyl jist, i když běžně tvrdím, že umím česky lépe než 99% českých ynžynýrů a jiných držitelů československého komunistického pseudovzdělání. A tak jsem jen tak v hlavě listoval slovníkem, Kalousek, Kalovský, kalenice, kaliště, kalení, kálení... aha, to je ono! Tak proč to neřekl hned, co myslel a používal jakéhosi snobského opisného výrazu?

A tak jsem se zamyslel nad tím, kdo, kde a na co kálel. Můj dědeček (u nás se říkalo stařeček) Bohumil se narodil v roce 1890, a i když byl jen zemědělec (nebo možná právě proto), byl to velmi vzdělaný (neformálně, milí snobové z Prahy, neformálně) člověk. Antickou literaturu a literaturu národního obrození ovládal jako nikdo, koho jsem později potkal. A k tomu pochopitelně veškerou kulturu první republiky, za kterou se nám pozdějším zatáhla komunistická opona a jako by nikdy neexistovala. V šesté třídě základní školy jsme v dějepise probírali staré Řecko a dějiny Říma a soudružka učitelka (to už bylo po válce, tudíž soudružka) čuměla jako puk, když jsem jí u tabule přednesl přednášku, jak císař Tiberius už ani moc do Říma nechtěl jezdit (kálel na své rodné hnízdo!) a radši zůstával ve své vile na ostrově Capri, kam potom jezdil i Masaryk (ale do jiné vily) a jak jeho vnuk, Caligula s velitelem pretoriánů jménem Macro ho tam jeli uškrtit. Dostal jsem jedničku s kroužkem a hvězdičkou a byl jsem zcela výjimečně pochválen.

Soudružka učitelka neměla ponětí, odkud najednou přišel onen příval znalostí. Probírali jsme to se stařečkem Bohumilem pár dnů předtím. Stařečkovi bylo v roce 1950 už šedesát let a chystal se do důchodu, měl sen, že se podívá do Itálie, na Forum Romanum a na Capri. Do vlastního hnízda nekálel, kálení obstarali jeho spoluobčané, zvolili komunisty, zemědělci byli násilně nahnáni do kolchozů, jejich majetek zabaven a všechno bylo pokáleno, aniž na to stařeček Bohumil mohl mít nějaký vliv. Do Itálie se nejelo. Do Itálie jel v padesátých letech jen komunistický kolaborant (čelně k tomu, je to fakt!) Jan Werich, popsal to v knize Italské prázdniny - můj stařeček Bohumil už mohl jet tak do řiti. Ani dostatečný důchod nedostal a až do svých téměř osmdesáti let pracoval jako vážný na váze v kravíně na kopci v kojetínském JZD. Vlastní hnízdo mu bylo znárodněno a pokáleno. Nevěřím, že by stařeček Bohumil někdy řekl kritického slova o Československu, o národu nebo o státním útvaru i přesto, že podle mne k tomu měl plně právo. Ten státní útvar, ta země, ten národ - to hnízdo - mu zničily posledních 32 let jeho života, zničily většinu života jeho osmi děti (protože to, co tam vedli, to se těžko dalo nazývat život) a negativně ovlivnilo život jeho 36 vnuků. Pochmurný slogan o tom, jak "celý svět se změnil v prdel a kamkoliv lidské oko dohlédlo, bylo nasráno až do výše dospělého člověka", se pak už ani nezdál tak přehnaným. Aspoň ne těm, co nekolaborovali s komunisty a těm mimo Prahu.

Situace mého dědečka z matčiny strany nebyla jiná. Ten se jmenoval František. O starém Římě si se mnou nikdy nevyprávěl, ale vím, že taky byli zemědělci - sedláci, a veškerý majetek kromě domu, kde bydleli, jim byl znárodněn do JZD, koně, krávy, secí stroj i šicí stroj. Oni sami byli taky do toho JZD vstoupeni, ale nějak brzo odtamtud odešli. A taky vím, že rozhodně nebylo životní ambicí mého stařečka Františka strávit polovinu života jako dělník v kroměřížské plynárně. Zvláštní pach toho plynu byl vždy cítit i z oblečení stařečka Františka, kdykoliv jsme jako děti přišli na návštěvu. Ani on nekálel do vlastního hnízda - všechna ta křivda, všechen ten hnus se mu přihodil bez jeho vlastního zavinění.

Můj otec, když viděl, co se děje jeho rodičům a sourozencům, tak do JZD odmítl z principu vstoupit. Taktéž nikdy nekálel do vlastního hnízda. Po prodloužené vojenské službě u PTP (tehdy se to libovolně prodlužovalo) se protloukal zaměstnáními, které by žádný příčetný člověk nevzal. Ovšem, "taková tehdy byla doba", tak se to zlehčovalo později. Děly se i takové věci, jako že mému otci napsala tajemnice MNV v Kojetíně Kosacká do jeho posudku: "návrat do obce nežádoucí." Podobnost s tím, co psali nacisté do papírů Židům: "Rückkehr unerwünscht" vůbec není náhodná. A následovalo přehazování vápna lopatami ve vápence v cukrovare, traktorista v STS, zedník a rovnač pil ve VŽKG a nakonec až do důchodu dělal svářeče ve VŽKG - špinavou a hlučnou práci, svářeč dýchá všechny ty svařovací plyny. A znovu - ambice mého otce nebyly být celý život svářečem. Ovšem nikdo se ho neptal. Kálení na jeho životní ambice obstarali ti druzí - soudruzi.

Moje generace (už třetí) ještě pořád měla zakázáno studovat a byli jsme obeslání "umístěnkami" do JZD (jako já), jiní mí bratranci a sestřenice zase šli do Tatry Kopřivnice, MEZu navíjet elektromotory, dělat bagristy nebo do jiných úžasných zaměstnání. To všechno v době, kdy kolaboranti jako Václav Klaus studovali na Vysoké škole ekonomické a jezdili na odborné stáže do Itálie.

Generace našich rodičů byla pořád ještě tak nějak přirostlá k rodné hroudě a pak jim i tu hroudu správní vlastenci z Prahy, nebo odkud, znárodnili. Moje generace už si mohla rodnou hroudu jen z dálky ukazovat, lány byly zceleny, naděje na nápravu a svobodu dodnes žádná a tak pomaloučku polehoučku, jeden po druhém začala vznikat větev kanadských a amerických Hedvíčků. Jejich hnízdo je tady. Hedvíčkové jsou Američani, protože Američani nejsou jiní lidé z nějakého jiného místa. Američani jsou ztělesněním lidského ducha svobody. A každý s tímto duchem, s tímto světonázorem, ať už je kdekoliv, je Američan.

Takže můj názor je, že do vlastního hnízda nekálím. To hnízdo není moje. Je vaše. A kálet tam nebylo třeba. Hnízdo už bylo předtím pokálené, padesáti lety této činnosti. A sebevědomý český blbec je už šestnáct let odmítá očistit. Proto to hnízdo neuvěřitelně smrdí dodnes a zřejmě ještě dlouho bude.

Na žádné vaše hnízdo jsem tedy nekálel. Možná jsem se kvůli tomu smradu semtam chytil za nos. Můžete mi to mít za zlé?