Zelení kostlivci před branami Poslanecké sněmovny

Zelení kostlivci před branami Poslanecké sněmovny

(k mylným a falešným představám o “bursíkovské” Straně zelených)

V nadcházejících volbách hodlají dát zřejmě mnozí voliči hlasem Straně zelených šanci někomu, koho si představují jako stranu “jinou, nezkaženou”, podstatně rozdílnou od stávajících parlamentních stran. Tento optimismus by měl být varován již faktem, že prudkému nárůstu preferencí SZ během února nepředcházela žádná významná událost, natož pak sled podstatných událostí: česká veřejnost během celého půlroku od září 2005 zjevně nehodnotila změnu od “beránkovské” SZ k “bursíkovské” nijak pozitivně, preference zůstávaly stále stejné. Ale ať došlo k náhlému skoku zelených procent jakkoliv (teze o manipulacích předvolebními průzkumy, tedy podezření z pravého opaku zmíněné nezkaženosti, již byly vysloveny, srovnej též např. http://www.blisty.cz/art/28455.html a http://www.blisty.cz/art/28552.html), možných 7-10 % potvrzovaných následnými průzkumy, jež dozajista nebyly všechny zmanipulovány, je nyní třeba brát jako fakt.

Předeslání problémů spojených s dnešní Stranou zelených:

- současná Strana zelených se svým pravicovým tíhnutím značně liší od drtivé většiny evropských zelených stran

- Martin Bursík je chladný politický ultrapragmatik a stranický turista, silně navázaný v “zeleně”-ekonomických klientelistických strukturách

- za SZ kanidují na předních místech exrepublikáni, proti snahám o jejich odvolání je ubránili přední zelení, například Martin Bursík a Petr Uhl

- Martin Bursík Stranu zelených nebezpečně zadlužil - nevyjdou-li optimistické volební přepovědi, již dříve zadlužená Strana zelených by se sotva vyhnula konkursu

- největším novým věřitelem zelených je firma finančně závislá na elektrárenském gigantovi ČEZ

- zelení v mnoha případech “káží vodu, pijí víno”: např. ve svém volebním programu brojí z bezpečnostních, krajinářských a dalších důvodů proti billboardům, ale v kampani je používají stejně masově jako největší strany

- v nezralé Straně zelených především pod vlivem vidiny parlamentních křesel zcela ustala kritičnost ke sporným či přímo negativním krokům jejího vedení

- SZ nabízí voličům řadu politických turistů

- současná vedoucí garnitura zelených porušuje v závažných případech, včetně tvorby kandidátek, vnitrostranické normy a zřejmě i příslušné zákony České republiky

- ve Straně zelených dnes vylučují z kanidátek za “poškozování strany na veřejnosti” ti, kteří totéž v mnohem razantnější podobě činili v minulosti

- současná vedoucí garnitura zelených se k moci dostala pomocí velmi neetického jednání

- co je Strana zelených za společenství, když se jedním z jejích volebních lídrů stal Pavel Křivka, panslavistický podivín obdivující se Slobodanu Miloševičovi a Vladimíru Železnému?

- proč asi ve Straně zelených již nejsou - nebo jsou členy zcela neaktivními - osobnosti jako např. Olga Lomová, Jakub Patočka, Milan Smrž, Tomáš Tožička či Neela Winkelmannová-Heyrovská a Jan Beránek? (poslední dva zmínění jsou již členy jen nominálně a nijak se na činnosti SZ nepodílejí)

Se znalostí historie, především vnitřních poměrů Strany zelených, se hlavně kvůli povaze dnešní vůdčí garnitury zelených velice obávám, že by volební úspěch zelených, zvláště případný úspěch výrazný, přinesl nemalé části voličů velké zklamání.

V tomto textu veřejnosti předkládám fakta, která by o Straně zelených měla vědět a která by jí měla umožnit uvážlivé voličské rozhodnutí.

Nenechte se prosím odradit tím, že tu budou hojně uváděny informace o dění ve Straně zelených. Zvlášť u neparlamentní strany je sotva lze pominout - vycházím zde z teze, že chování politiků uvnitř jejich partaje je podstatnou informací o tom, co od nich můžete očekávat ve velké politice. Z perspektivy tohoto předpokladu se současná Strana zelených jeví velice temně.

Níže rekapituluji a rozbíjím několik mýtů o Straně zelených, přičemž “mýty” zde chápu jako mylné či záměrně falešně vytvářené představy. Tím se snad postihne jak jejich část pramenící z iluzí a nedostatku informací, tak takové mýty, které kolem zelených vytváří jejich vedení a část médií.

Že vedení SZ, především předseda Martin Bursík, veřejnost také přímo klame, to předvedu jako “aperitiv” na dvou případech.

1. nepravda: “Strana zelených má 2000 členů”.

Skutečnost: má jich maximálně 1300, a to včetně 200-400 tzv. mrtvých duší (dlouhodobě neaktivních členů, kteří navíc rok či dva neplatí členské příspěvky a správně by v registraci již neměli být).

 Číslo 2000 členů uváděl M. Bursík poté, co se na veřejnost dostala petice zhruba dvacítky zelených včetně funkcionářů a kandidátů stěžujících si na četné prohřešky vedení SZ proti pravidlům SZ i vlastním slibům. Příznačné je, že vedení strany petici obdrželo o čtrnáct dní dříve a nijak na ni neregovalo. Zabývalo se jí až po ohlasech v médiích - to jsou pořádně velké manýry malé strany.

Podle údajů poskytovaných vedením strany začátkem tohoto roku má strana členů skoro bezmála dvakrát méně, a to včetně zmíněných 200-400 tzv. mrtvých duší. Místopředsedkyně SZ Dana Kuchtová slibovala, že tito dlouhodobě nekativní členové budou ze stranické evidence na jaře 2006 vyškrtnuti - teď se ale jistě hodí.

Pozoruhodná je záludnost Bursíkovy lži: nepravdivé číslo 2000 členů uváděl proto, aby ukázal domnělou nepatrnost skupinky cca dvaceti signatářů. Přitom tak učinil jen pár dní poté, co autoři stížnosti text prostřednictvím funkcionářů strany rozeslali členům - počet signatářů by tedy v žádném případě nezůstal u oněch dvaceti, kteří se o výzvě dozvěděli s předstihem.

2. nepravda: “Martin Bursík přivádí novou generaci politiků.”

Opět se jedná o výrok samotného předsedy opakované v různých médiích.

Předně neplatí ve vztahu k věku: zelení kandidáti jsou překvapivě staří: jejich věkový průměr je 43 let, což je obdobné jako u většiny jiných stran. Například v Plzeňském kraji je věkový průměr prvních čtyř zelených kandidátů celých 50 let!

Výrok o nové generaci politiků neplatí ani obsahově a personálně - viz ve 3. části údaje o politickém turismu zelených.

Nyní tedy slíbené mýty o Straně zelených:

1. mýtus : “Strana zelených je stranou dosud nezapouzdřenou do místních politicko-ekonomických (klientelistických) vazbách”

1. 1. Zelená chobotnička

Toto mohla být pravda pro zelené pod vedením Jana Beránka, kdyby tuto linii nezahlušil vnitrostranický boj, v němž s použitím velice neférových způsobů - navenek ale legálně -zvítězila dnešní zelená garnitura. Převzetí moci Martinem Bursíkem a jeho lidmi v září 2005 ze zelených učinilo stranu, která je co do své etiky a potenciálu být v negativním smyslu stejnou jako parlamentní strany již dnes mnohem podobnější etablovaným partajím než sobě samé za “beránkovské” éry.

Zelení na to veřejnost paradoxně sami upozorňují tím, jak svou volební kampaň soustředili na Martina Bursíka - jeho profil a politický styl je také nejpádnějším argumentem vyvracejícím “první mýtus.” Coby poradce ministerstva životního prostředí psával Bursík zákony ve prospěch ČEZu - je to stále jasnější např. u zákona o obnovitelných zdrojích. “Bursíkovská” Strana zelených citelně oslabila kritický postoj k jaderné energetice - M. Bursík obratně používá Danu Kuchtovou jako maňáska pro voliče v této věci radikálnější, zasvěcení přitom již dlouho vědí, že s Bursíkem a jím vedenou stranou Stranou zelených ČEZ ani další zastánci jádra žádný problém mít nebudou. Ještě méně je veřejnosti známo, že se v oblasti energetické politiky již nyní rýsují rozpory mezi českou SZ a postoji evropských zelených. Aktivní a nezaujatá média se na to již dávno mohla zeptat například Neely Winkelmannové-Heyrovské, známé odbornice v oblasti energetické politiky a obnovitelných zdrojů, bývalé vedoucí energetické odborné sekce zelených a jedné z těch, kteří jsou k “bursíkovské” zelené politice velmi skeptičí.

Řečené platí i o ostatních oblastech politiky. Odhaduji, že Martin Bursík dotlačí SZ k odchylce vůči předvolebním slibům například v oblasti placení školného a ultraliberalizace zdravotnictví. Srov. ostatně tiskovou zprávu SZ k přijetí zákona o neziskových nemocnicích, který vypadá, jako by ji psali v ODS (TZ).

K chapadélkům zelené chobotničky se vrátím v oddíle 1.5.

1. 2. O problémech se nemluví

Že je Martin Bursík v oblasti politicko-ekonomických jánabráchismů jako ryba ve vodě, prokázal i ve svých osobních záležitostech - informace o jeho podivných restitucích a dotacích jaksi zapadly (ba byly např. na Aktualne.cz prohlášeny za neprokázané, věc je ovšem složitější - viz nedávný dopis dvou členů Strany zelených. Zde leží další důvod proti iluzím o jinakosti zelených - Martin Bursík se uvnitř strany neobtěžoval reagovat na dotazy po jeho majetkových kauzách, ať už byly vysloveny předsedkyní Republikové rady (dále RR) Strany zelených Evou Holubovou (RR je přitom nejvyšším orgánem mezi sjezdy!) nebo na zmíněným dopisem dvou členů. Naopak: po rozeslání tohoto dopisu vnitrostranickými e-mailovými fóry byly rozesílače uzavřeny, respektive jsou nyní “moderovány” - jejich správce Petr Hrdina, předseda Ústřední revizní komise a hlavní volební manažer, na ně pouští jen to, co uzná za vhodné - a to jsou v podstatě jen apely k práci na kampani. Viz Hrdinovo vysvětlení.

1. 3. Když dva dělají totéž, není to totéž

Přitom právě etické apely a otevřenost vnitrostranické komunikace patřily k hlavním heslům, které M. Bursík a spol. hlásali na cestě k moci v SZ. Nyní v ní ani Bursíkovi příznivci nepolemizují s názorem, že je ve všech ohledech vnitrostranické demokracie a komunikace “bursíkovská” Strana zelených horší než za předcházející éry. Potvrzuje to i nedávná petice. Přestože to petice nevyslovuje zpříma, znalci Strany zelených dobře vědí, co její jednotlivé, velmi krotce formulované body znamenají v kontextu vnitrostranického dění. Od Pavla Pečínky, který se sám agilně podílel na převzetí moci M. Bursíkem a spol. a dodnes poskytuje dnešní SZ (navzdory jejímu postupnému rozkližování přinejmenším po ose Bursík - Uhl) “publicistické krytí”, se to čtenáři Britských listů bohužel nedozvědí. Sám se jim v tom pokusím udělat jasněji někdy příště, dostane se i na to, jak hluboce se brněnský politolog a publicista svými jednostrannými články o SZ prohřešoval a prohřešuje proti vědecké i novinářské etice.

1. 3. 1. StB jednou jako falešný obušek, podruhé s agentem Ronym k zeleným zítřkům

Volebním zmocněncem Strany zelených v Plzeňském kraji byl tamní krajskou konferencí zvolen jeden z nejznámějších tamních zelených, Alois Mach. Jelikož byl znám jako čestný člověk, kterému se nelíbila řada nepěkných kousků “bursíkovců”, byl poté, co změnili během (!) procesu primárních voleb v SZ jejich pravidla (viz též oddíl 3. 5.), předsednictvem z funkce odvolán. S odůvodněním, že prý byl veden coby kandidát spolupráce s StB. I když se již dříve vědělo a i nyní bylo lehce prokázáno, že šlo o obvinění nesmyslné, rozhodnutí zůstalo v platnosti. Zklamaný a znechucený Alois Mach ze Strany zelených vystoupil. V radě krajské organizace Plzeňského kraje, kde o jeho nevinně dobře věděli, se mu navíc dostalo urážek a škodolibých naschválů od krajského předsedy zelených, jeho dlouholetého kolegy v SZ Miroslava Ryby. Ten byl sice stejně jako Mach dříve znám coby podporovatel J. Beránka, po pardubickém sjezdu ale včas “otočil” (Ryba si u nového vedení i na samotné kandidátce “šplhnul” nejen bezprecedentní sprostotou k A. Machovi, ale i návrhem na vyškrtnutí P. Šafaříka ze 2. místa kandidátky v Plzeňském kraji. Ačkoliv Rybův návrh sestával z pomluv a lží, což později potvrdila i Ústřední revizní komise SZ, “bursíkovská” většina Republikové rady si nenechala pomstu kritikovi řady vnitrostranických nepravostí ujít. M. Ryba se na plzeňské kandidátce posunul ze čtvrtého místa na třetí, jeho kamarád, exrepublikán Zdeněk Legát, z pátého na čtvrté...).

Přihlížení ke spolupráci s StB či k příslušnému podezření provádějí M. Bursík a spol. naprosto účelově. Milan Daniel, ochotný spolupracovník současné zelené vládnoucí garnitury a blízký přítel Petra Uhla, prokazatelně působil coby tajný spolupracovník StB (krycí jméno Rony), přesto byl donedávna členem Republikové rady a - to je ve vztahu k případu A. Macha obzvláště povedené - nyní je volebním zmocněncem SZ v Pardubickém kraji.

Znalci svazků StB z okruhu Petra Cibulky se domnívají, že Daniel v této funkci nedávno aplikoval estébáckou solidaritu, když dal jasně najevo, že by ignoroval rozhodnutí předsednictva Strany zelených o vyškrtnutí Pavla Křivky, který je Cibulkovým okruhem označován také za spolupracovníka StB, z kandidátky. Předsednictvo pak v Křivkově případě rozhodlo šalamounsky - předalo věc Republikové radě, a to s vědomím, že Křivka na kandidátce zůstane, neboť bylo jasné, že se Republiková rada do voleb nesejde.

Pochybnost svého mravního profilu Daniel ve Straně zelených projevoval i tím, že především v době vnitrostranického pnutí publikoval o zelených coby “nezávislý publicista” např. v Lidových novinách a Hospodářských novinách velmi jednostranné články, v nichž se neobtěžoval veřejnosti sdělit, že je sám členem strany a dokonce jedním z velice přičinlivých aktérů onoho sporu.

1. 3. 2. Jeden metr na Křivku, druhý na Pavlicovou

Případ Pavla Křivky, jehož podivínské názory v médiích silně poškodily zelené, ukazuje i na další případ několikerých zelených měřítek. Zatímco Křivka přes velmi závažné problémy na kandidátce zůstal, Simona Pavlicová, jež vedla v souladu s přijatými dohodami kampaň na své zvolení preferenčními hlasy, byla z kandidátky Moravskoslezského kraje exemplárně vyškrtnuta za to, že média informovala o napadení svého pomocníka J. Blahuty manželem lídryně (takto přechylují sami zelení) moravskoslezských zelených Věry Jakubkové. Nejenže byly postiženi napadení, ale předsednictvo nedalo Pavlicové šanci k obhajobě, rozhodlo tryskovou rychlostí a zcela jiným způsobem než v závažnějším případě Křivkově. Mediálně zkušení “bursíkovci” navíc velmi hrubě zneužili toho, že Pavlicová tvrdým postihem utrpěla psychický otřes (aby ne, škrtli ji 14 dní před volbami a na kampaň prý padly úspory jejích rodičů...) a hráli s mladou ženou nepěknou hru, která negativně ovlivnila její komunikaci s médii: týž den, co jí místopředseda Štěpánek diktoval omluvné dopisy předsednictvu, jí M. Bursík telefonicky vyhrožoval vyloučením.

1. 4. Zvláštní režim zelených “vyvolených”

Zapouzdření do politicko- klientelistických vazeb, to, jak umí přední zelení využívat výhody privilegované “politické třídy, jasně ukázal i případ nedávného napadení Kateřiny Jacques.

Po neomluvitelném útoku policisty se za Jacques neprodleně, ještě na policejní stanici, dostavila zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová (zvládla to během cca dvou hodin, až z Brna). SZ ve svých tiskových zprávách a bohužel ani média tehdy neupozornily na to, že je Anna Šabatová ženou dalšího zeleného kandidáta Petra Uhla a že takovou pohotovost v případech anonymních postižených Anna Šabatová nevykazuje, nebylo tomu tak ani u veliké kauzy Czech Techu.

Spojení Uhl - Šabatová média prostým občanům vyjevila až poté, co špičky zelených začaly trousit jména prezidentských kandidátů - Šabatová má být jedním z nich, což je zvlášť u malé strany nejen překvapivý nepotismus, ale také známka vnitřní nedemokratičnosti SZ.Jména možných zelených kandidátů se totiž členové SZ, a zdaleka nejen ti řadoví, dozvídají až z médií, stejně jako jména různých stranických expertů.

1. 5. Podivní experti a chapadélka

Nejmarkantnější případ experta, kterého objevili po boku M. Bursíka členové strany včetně funkcionářů a vedoucích stranických odborných sekcí až díky médiím, je Jaromír Soukup, jenž je coby ředitel firmy Médea zároveň největším věřitelem strany. Už to je samo o sobě pochybné, nic to ale není proti faktu, že velká část příjmů Soukupovy firmy plyne od ČEZu. Každý, kdo se v české politice jen trochu vyzná, ví, co to znamená - k systémové zapouzdřenosti neparlamentní Strany zelených sotva může existovat pádnější důkaz. Zopakujme to: největším věřitelem českých zelených je firma finančně značně závislá na elektrárenské společnosti ČEZ.

Také mediálně jsou zelení zaopatřeni velmi neobvykle. Jednak se prokázalo, že jim média nadržují obecně, jednak mají skrze mediálního poradce Petra Štěpánka (stejnojmenný bratranec člena předsednictva SZ) - ředitele firmy Economia Online ze skupiny Economia a. s. - mediální zakotvení z opravdu překvapivé strany. Zvláštní péče společnosti Economia, a. s., jde tak daleko, že se v jejích prostorách konají schůze Strany zelených!.

Jakým způsobem se zelenými jedná poradce Petr Štěpánek, je pěkně vidět z jeho reakce na petici zhruba dvaceti členů požadující po vedení SZ dodržování vnitrostranických předpisů. Štěpánek ji označil pozoruhodnou ekonomistickou hantýrkou za “interní záležitost provozu SZ”.

1. 6. Bursík a Pávek - kamarádi do deště si musejí pomáhat

Jinými již bylo poukázáno na podivné společné dotačně-komerční zájmy Martina Bursíka a Petra Pávka, zeleného lídra Libereckého kraje, předvolebně nejnovopečenějšího zeleného, ba možná celorepublikově nejpozdnější stranické rychlokvašky letošní kampaně.

Veřejnosti bohužel není známo, jak podivným způsobem se Pávek na 1. místo kandidátky dostal. Po dvou kolech primárních voleb byl totiž jedničkou Miroslav Hudec. “Bursíkovci” ale tolik toužili po Pávkovi, že navzdory primárním volbám místopředsedkyně pro média Džamila Stehlíková rozesílala tiskové zprávy o tom, že se stal lídrem Petr Pávek! Snad to mělo ve straně, v níž se stále více podstatných informací dozvídají její členové z médií, představovat novou formu rozesílání instrukcí.

Přesně v souladu s nimi pak do věci zasáhla “bursíkovská” většina Republikové rady - pořadí Hudce s Pávkem vyměnila, ale hlasováním, které proběhlo v rozporu s jednacím řádem Strany zelených. Zasvěcení dobře vědí, že procesní chyby Bursík, Štěpánek, Uhl a spol. jinak nedělají. Dalšímu hlasování předešel Miroslav Hudec, znechucený podivnými tanečky, a první místo Pávkovi přenechal. Možná tím ale chtěl předejít větším problémům - aby nenásledoval např. osud kandidáta ze druhého místa v Plzeňském kraji, vyškrtnutého na základě čirých pomluv (viz též níže 3. 3.).

2. mýtus: “Martin Bursík sjednotil Stranu zelených”

Tento možná nejčastější sebechvalný výrok Martina Bursíka média také mechanicky opakují. Škoda. Ve skutečnosti se totiž ze SZ “velké”, v níž měli místo jak radikálnější ekologové a lidé lpějící na dodržování určitých etických standardů, tak pragmatici a politicky nepříliš vyhranění lidé hlavně z řad tzv. “starozelených”, stala odchodem prvně jmenovaných dvou skupin “malá” Strana zelených. Nejde tu tolik o počet členů (také zde Martin Bursík veřejnost, jak již víme z úvodu, klame), ale o škálu politických postojů a osobností coby garantů čestné politiky. Dnešní SZ ovládají pragmatici a většina členů nedbá na povážlivosti, které se k nim pojí. Stále více členů SZ je bohužel rostoucí měrou paralyzováno co do postojů k různým nepravostem - pomyšlením “dostat se do parlamentu”. Férové jednání, zásady slušnosti i respekt dokonce k vlastním stranickým předpisům (!) - na kandidátkách se škrtalo v rozporu s normami SZ - jdou za takové situace stranou. Případný úspěch současné SZ zmíněné nepravosti posvětí přímo úměrně získaným procentům ; heslo “účel světí prostředky” bude zelené tím spíše ovládat i ve velké politice.

Strana zelených - naštěstí - není sjednocena za Bursíkem úplně , svědčí o tom i již zmiňovaná nedávná petice - stížnost na četné prohřešky vedení SZ proti pravidlům SZ i vlastním slibům. O její vážnosti svědčí i fakt, že dopis podepsali v minulosti tak protikladní členové SZ jako Petr Uhl a Jan Korytář (srov. urážející dopis P.Uhla o J. Korytářovi, předsedovi SZ v Libereckém kraji, rozeslaný vnitrostranickým mailovým fórem na stovky adres). Na druhou stranu byla petice, byť krotká a nijak nezpochybňující loajalitu signatářů, ihned poté, co pronikla na veřejnost, svými autory na nátlak vedení nepochopitelně opuštěna. Signatáři zbytečnou “přísahou věrnosti” dovolili M. Bursíkovi obratně převrátit smysl oprávněné a velmi mírně formulované kritiky ve znamení demokratičnosti SZ. Také zde ale Martin Bursík českou veřejnost klamal: zatímco médiím tvrdil, že jde o projev vítané vnitrostranické demokracie, vnitrostranickým mailem signatáře okřikl a zesměšnil je coby “lidi, kteří si nevidí na špičku vlastního nosu”. Že si to především dotyční kandidáti a funkcionáři včetně dost háklivých person typu Petra Uhla či Jana Korytáře nechali líbit, to je zpráva, která o dnešní SZ vypovídá velmi mnoho.

Česká veřejnost by měla vědět, že Strana zelených zdaleka nebude stát jednotně za Bursíkem , stane-li se možnou jím ohlašovaná koalice SZ s ODS. Zatím sebevědomá Bursíkova prohlášení o tom, jak on zasedne za jednací stůl a bude za SZ domlouvat koalice, zpochybnil Petr Uhl (jde o první zjevnější známku rozkolu mezi někdejšími partnery ve špinavé vnitrostranické práci - viz jejich společnou snahu škodit vlasní straně volbách do Evropského parlamentu). Posuďte jejich e-maily dokazující zmíněné pnutí. O víkendu se dokonce objevila frakce evidentně tíhnoucí ke spolupráci s ČSSD (viz www.frakce.cz ). Po volbách se jistě objeví více obdobných a hlavně kvalitnějších hlasů.

3. mýtus: “Strana zelených je jiná, lepší než parlamentní strany”

3. 1. Jak by mohla být jiná, když je v ní tolik politických turistů, včetně pravicových i levicových extremistů?

Níže je uveden seznam vybraných zelených politických turistů - výčet dosavadních politických stran některých zelených. Není úplný ; např. u starších členů nemám informace o předlistopadovém období. V zelené tabulce politického turismu vede - jak se na pravého předsedu sluší - s náskokem Martin Bursík.

Martin Bursík : OF, Svobodní demokraté, KDU-ČSL, SZ.
K tomu douška: Martin Bursík se ještě nedávno nijak zvlášť netajil tím, že pokud se SZ nedostane do parlamentu, opustí ji.
Je to obzvláště pikantní vzhledem k tomu, že zeleným předseda naordinoval velmi nákladnou kampaň podle státních plateb za získané hlasy. To vše dle velice optimistických odhadů - pokud nevyjdou, Bursík odejde a SZ půjde do konkursu.
Zelenou politiku tedy Martin Bursík praktikuje se dvěma vyhrocenými variantami: buď bude Strana zelených stranou pravicovou a ve špatném smyslu pragmatickou, nebo nebude vůbec.

Ivan Dejmal : OF, ODA, KDU-ČSL, SZ

Petr Pávek : ODA, Strana pro otevřenou společnost (dále SOS), SZ - členem SZ se stal až na jaře letošního roku. Je mediálně známý, avšak nikoliv zelený. Jak pochybnou cestou se P. Pávek dostal na čelo kandidátky, jsme uvedli v části 1.6.

Eva Tylová : ještě v roce 2004 kandidovala v čele strany SOS do Evropského parlamentu s veřejnou podporou některých členů SZ - celorepublikově získala pouhých najít 5413 hlasů (0, 23 %), a tak na podzim 2004 přesedla do rychleji jedoucí SZ (ta ve volbách do Evropského parlamentu s lídrem J. Patočkou dostala navzdory zmíněné kampani části členů SZ proti vlastní straně 73 932 hlasů (3, 16%).

Petr Štěpánek: SOS, SZ.

Bývalí extremisté

Robert Gruzovský : Sládkovi republikáni (funkcionář Republikánské mládeže). Gruzovský poté, co se informace o jeho republikánství objevily v tisku (Týden), ve straně lživě tvrdil, že prý byl jen řadovým členem SPR-RSČ. Přestože lhal, dostal podporu M. Bursíka a P. Uhla. Ke Gruzovského členství v SPR-RSČ také viz články.

Zdeněk Legát : Sládkovi republikáni (dlouholetý krajský předseda republikánů v Plzeňském kraji!, Sládkovu stranu opustil nedobrovolně a dodnes se za své členství nestydí. Ani tato Legátova troufalost svědčící o politické citlivosti troglodyta a zelenosti hnědých košil jej nestála čtvrté místo na kandidátce Strany zelených v Plzeňském kraji. K Legátově členství v SPR-RSČ viz následující články

Petr Uhl: Hnutí revoluční mládeže (Uhl byl trockistou), OF, Levá alternativa, SZ.

V SZ je skvěle vidět, jak se v lecčems stýkají opačné extrémy politického spektra: exlevičák Uhl přímluvami za Gruzovského tomuto expravičákovi udělil pardon za to, že se údajně podílel na demokratizaci strany. Ve skutečnosti šlo o tvrdý mocenský boj a Gruzovský sklidil odměnu za to, že se včas připojil k té “správné straně”.

Po pardubickém sjezdu se většina oblíbených cílů pro Uhlovy útoky stáhla do ústraní nebo ze strany odešla. Petr Uhl je ovšem nadále nesoudný i nestoudný: v SZ na potkání udílí kázání o slušnosti, demokracii i kladech liberalismu. Každého, kdo mu připomene jeho nečestné jednání uvnitř SZ a rozpor s hlásanými hodnotami, Uhl zavalí upovídanou, zmatenou a hlavně silně účelovou sebeobranou a zpravidla neopomene ani vyhrožovat žalobami.

3. 2. Absence základních demokratických návyků

Strana zelených proklamuje mezi svými politickými hodnotami boj proti korupci, transparentnost atd. - ale její přední funkcionáři se proti témuž hrubě prohřešují uvnitř strany.

3.2.1. Více funkcí pro ochotné

Když se předseda Ústřední revizní komise (ÚRK) Petr Hrdina, jehož povážlivé kousky jsme již vzpomněli v oddíle 1. 2. a jiné líčíme v kapitolce 3. 3., hodlal stát hlavním volebním manažerem strany, nenapadlo ani jeho, ani předsednictvo strany (PSZ), aby předtím, než vstoupí do konkursu o dané místo, složil svou funkci v ÚRK. Vždyť má z jejího titulu být nezávislý a mj. má za úkol kontrolovat PSZ. Vstoupit s předsednictvem do pracovního poměru a tedy stavu podřízenosti vůči PSZ je fundamentálně pochybné, jak ale uvedeno, ani Hrdinovi, ani PSZ to nedocházelo. Až poté, co na nepravost upozornil místopředseda Republikové rady Martin Mach, Hrdina po krátkém ošívání výkon předsedy ÚRK alespoň pozastavil. Předsednictvo by sotva nalezlo na danou funkci ochotnějšího spolupracovníka.

3.2.2. Máslo na hlavě - vhodný prostředek k namazání stranického kariérního postupu

Vít Červenka, dnešní manažer hlavní kanceláře Strany zelených, byl před volbami do Evropského parlamentu pražským volebním manažerem. Jako takový nevyúčtoval částku 20-30 000 Kč, tedy polovinu ze skromných prostředků přidělených tehdy na kampaň z centra. Přestože byl případ řešen na radě krajské organizace i různých konferencích a nakonec i podán krajské revizní komisi, dodnes za podivných okolností nebyl vyjasněn. U revizní komise, obsazené Červenkovými kamarády, ležel případ neřešen celý rok (!), během něhož Červenka získával s podporou “bursíkovců” různé funkce v pražské SZ. Když se na dvě jednání revizní komise mající věc řešit dostavil předkladatel podnětu (a na to první i svědek), nepřišel Červenka. Poté - to už jej předsednictvo zaměstnalo jako vedoucího hlavní kanceláře a Republiková rada odmítla návrh na odložení tohoto rozhodnutí až po vyjasnění Červenkova případu - se nad případem konečně revizní komise sešla. Nepozvala ale ani předkladatele, ani jím navrhované svědky a nevyžádala si z hlavní kanceláře navržený hlavní důkaz - a případ hodila pod stůl. Červenka na toto jednání kupodivu přišel - a tak má být z obliga... Současné vedení nemá žádný problém se spoluprací s tímto člověkem a netrvá na vyjasnění jeho případu: vždyť v roce 2004 kandidoval za SZ do Evropského parlamentu Jakub Patočka a dnešní přední zelení se mohli přetrhnout, aby jeho šance - šance vlastní strany - snížili na minimum.

Co z toho plyne: Červenkův případ stejně jako dříve zmíněný postup obdobně avansírujícího exrepublikána Gruzovského ukazuje, že ve stranické politice se dá s máslem na hlavě dojít daleko - ti, kteří tyto máslaře řídí, používají a využívají, dobře vědí, že ochotnější spolupracovníky lze sotva najít. Jen si prosím nenechme nakukat, že je Strana zelených je jiná, lepší než parlamentní strany.

3. 3. Ústřední revizní komise coby pokračování politiky jinými prostředky

“Bursíkovská” garnitura, to nejsou žádní “zelení chaoti”, jak se snad ten či onen obával u garnitury “beránkovské” - ta nová ví, jak vzít politiku za ten pravý konec (platí ostatně i o koaličních chutích k holportu SZ s ODS). Jan Lata, asistent ústavního soudce a agilní pomocník M. Bursíka na cestě k moci ve Straně zelených, se nesoustředí jen na příslušné ovlivňování stranické Ústřední revizní komise, jíž je dlouhodobým členem. Ta se hlavně jeho přičiněním stala orgánem, který ani vzdáleně nejedná v souladu s obecnými právními principy, ba už se to ani nesnaží předstírat. Např. o podnětech, které by mohly skončit pro “bursíkovskou” skupinu nějak nemile, prostě celé měsíce nejedná, v opačných případech však zvládne metodou “per rollam” (telefonicky či mailem - tedy bez zasedání) cokoliv a kdykoliv.

Jak zmíněno v části 1. 3. 1., v Plzeňském kraji byl ze druhého místa vyškrtnut kandidát na návrh, který sice ÚRK přes různé své obstrukce nakonec označila za “nepodložený a zavádějící ”, odmítla ale zrušit rozhodnutí, které padlo na jeho základě (žádný jiný návrh na vyškrtnutí plzeňské dvojky nepadl, věc bude mít soudní dohru - (viz Týden). Jiná členka ÚRK, E. Tylová, mimochodem sama lídr kandidátky v Plzeňském kraji, se přičinila o to, aby toto rozhodnutí ÚRK dávající za pravdu vyškrtnutému kandidátovi, jehož vnímala jako potenciální ohrožení na své cestě do parlamentu (preferenční hlasy), zmizelo z webu SZ. Zde je dotyčný e-mail Evy Tylové, z něhož jako první citoval časopis Týden.

3. 4. K zelené demokracii hlasováním podle lístečků - dle stranické hantýrky “podle not”

Asistent ústavního soudce Jan Lata předvedl “jinou, slušnou politiku” také svými proslulými instrukcemi jak hlasovat, jež rozesílal e-mailem. To od něho coby od člena Ústřední revizní komise, od něhož se očekává analogické zachovávání zásad soudcovské nezávislosti, nebylo pěkné.

Bude-li se někdy chtít právník Lata stát soudcem, jistě by se měla vzít v potaz tato jeho pozoruhodná veřejná činnost a jeho chápání obecných právních zásad.

Jiný agilní pomocník, ba spíše pomahač M. Bursíka a P. Uhla, Jan Wünsch, se narozdíl od schopnějšího Laty kromě nabízení lístečků se jmény před volbou do Republikové rady na pardubickém sjezdu v září 2005 (se slovy: “chceš noty?”) smutně proslavil i tím, že nedlouho před sjezdem na schůzi základní organizace SZ v Praze 7 uhodil do tváře těhotnou ženu. Nejenže poté nevystoupil ze Strany zelených ani z ní nebyl vyloučen (jak si přáli “beránkovci”), ale jeho případ se snažili zlehčovat například Petr Hrdina a Petr Uhl. Od Hrdiny to bylo obzvlášť pikantní, jelikož jednak byl očitým svědkem incidentu, jednak byl předsedou Ústřední revizní komise, jež by Wünschův případ řešila.

3. 5. Porušování vlastních předpisů

Zcela nehorázné porušování jak předpisů Strany zelených, tak vlastních slibů vyhlašovaných během vnitrostranického zápasu o moc, předvedlo “bursíkovské” vedení SZ například při přijímání nového znaku a při přípravě a schvalování volebního programu. Nový znak přijala v rozporu se stanovami místo sjezdu Republiková rada - osloven byl jediný tvůrce a členové vybírali z jediného návrhu. Dostanou-li se čelní zelení do příslušných úřadů, dozajista jim skvěle půjde přidělování zakázek bez výběrového řízení.

Navržený volební program poslalo předsednictvo strany členům Republikové rady místo třídenní lhůty jen s denním předstihem (M. Bursík přesto drze tvrdil, že třídenní lhůta byla zachována - před sobotním jednáním byl koncept odeslán krátce před čtvrteční půlnocí). Za účelem přijetí toho návrhu prosadila “bursíkovská” většina “zvláštní jednací řád” pouze pro danou věc, který z jednání Republikové rady učinil naprostou frašku, jakousi simulaci demokratické tvorby vůle. Ostatně změna pravidel za hry je obvyklou metodou “bursíkovců” - řád vnitrostranických primárních voleb měnili až během posledního z jeho tří kol.

Návrh volebního programu předložený Republikové radě byl torzovitý a plný chyb ; připomínky, které stačily navzdory “speciálnímu jednacímu řádu” zaznít, nebyly vypořádány. Přesto Bursík prosadil schválení nehotového textu - “kvůli slibu médiím”. Právo k následným libovolným změnám si pro sebe v rozporu se stanovami vyhradilo předsednictvo.

Dva členové RR, kteří s tak frapantním porušováním stanov a proměnou RR coby nejvyššího orgánu strany (v období mezi sjezdy) ve skupinu hlupáčků nesouhlasili, div nebyli bursíkovými ochotnými pomahači zlynčování. Agilní Petr Uhl je za trest pohnal před Ústřední revizní komisi a žádal pro ně stranické potrestání.

3. 6. Cenzura vnitrostranické komunikace

Jak bylo uvedeno výše, etické apely a zdůrazňování otevřenosti vnitrostranické komunikace patřily k hlavním heslům, které M. Bursík a spol. hlásali na cestě k moci v SZ. Po jejím převzetí se chovají daleko hůře než “beránkovské” vedení: členům nejsou zasílány zápisy z jednání stranických orgánů (nebo až po opakovaných urgencích) a nejsou dostupné na webu SZ. Velmi výmluvnou skutečností je, že tam jsou dnes ze zápisů v drtivé většině jen ty z “beránkovské” éry - a to se Beránkově vedení vyčítala uzavřenost atd.

Poté, co byl před týdnem vnitrostranickými e-mailovými diskusními rozesílači, tzv. Besedami (pražskou a celorepublikovou, obě nejsou právně v držení SZ, ale čtenářům již dobře známého Petra Hrdiny, který si s nimi proto může dělat - a také dělá - co chce) poslán dopis uvádějící znepokojivá fakta o majetkových kauzách M. Bursíka, začal P. Hrdina a jeho spolupracovníci Besedy tzv. “moderovat” - tedy cenzurovat. Viz k tomu výmluvnou výměnu názorů, která dokládá i jiné manipulace, dokonce s e-mailovými adresami členů s doménou zeleni.cz!

4. mýtus: “Strana zelených a její politici přinášejí jiný styl, jsou nekonfliktní”

Jedním z největších současných předvolebních omylů - jde mj. o důsledek selhání médií - spočívá v tom, že se zelení jeví být (hlavně narozdíl od ODS a ČSSD, jež proti sobě s blížícími se volbami vystupují stále více konfrontačně) stranou, která je věcná a nekonfliktní. Totéž jako by mělo platit, zvlášť při dnešní personalizaci politiky, o lídrech zmíněných stran. Opět je to věc, kterou s úspěchem šíří samotný M. Bursík, opět lze najít z vnitrostranických dějů řadu případů, které tento mediální obraz přesvědčivě vyvracejí.

Způsob, jakým “bursíkovci” na své cestě k moci napadali a difamovali Jakuba Patočku, Jana Beránka a jeho spolupracovníky (včetně těch, kteří “pouze” hlasovali pro “beránkovsko-patočkovskou” zelenou linii), je jednou z nejodpornějších epizod české polistopadové politiky. Hlavně členové dnešního předsednictva SZ a Petr Uhl mají z té doby “ruce i ústa” pořadně od bláta a sotva se ho kdy zbaví. Prostřednictvím Britských listů se na oné špinavé práci velmi aktivně podílel Pavel Pečínka - jak uvedeno, někdy příště se k tomu vrátím. Česká veřejnost by měla alespoň vědět, že J. Patočka byl hlavním architektem “převzetí a proměny” dříve značně pochybné Strany zelených a že J. Beránek za cenu obrovského vypětí, navzdory vlastní obtížné finanční situaci, Stranu zelených po dva roky zachraňoval před hrozící exekucí. Kromě Jana Beránka a Jakuba Patočky v dnešní Straně zelených nejsou - nebo v ní nebudou dlouho - osobnosti jako například Olga Lomová, Milan Smrž, Tomáš Tožička či Neela Winkelmannová-Heyrovská (ta je stejně jako Jan Beránek údajně stále - ale jen nominálně - členkou SZ). Proč asi?

Zadluženost Strany zelených byla do značné míry způsobena lidmi, o něž se na své cestě k převzetí moci opřeli “bursíkovci”. To samé platí o Bursíkových moravskoslezských spojencích kolem Evy Holubové, jichž se pak horko těžko zbavoval při konečném utváření kandidátek. Ostatně dění kolem nedávno vzniklé tzv. levicové frakce patří k témuž procesu - “beránkovci” na problematičnost některých moravskoslezských zelených upozorňovali včas.

4. 1. Pořádně tvrdí a neféroví hráči

Výše už bylo zmíněno mnoho příkladů neférového chování M. Bursíka a spol. Hlavně Martin Bursík a Petr Štěpánek nejsou ani zdaleka těmi rychlošípáky, jak se prezentují v kampani.

Martin Bursík podle tvrzení Simony Pavlicové této vyškrtnuté kandidátce v telefonu kromě vyhrůžek i nadával (svědectví údajného svědka rozhovoru - Samuela Kašpara - nelze brát vážně, je to Bursíkův asistent).

Petr Štěpánek, mj. všemožně brojící proti korupci a za transparentnost finančních zdrojů politků, na jedné schůzi zelených nadával spolustraníkovi do “zmrdů” poté, co se ho dotyčný před jeho kandidaturou na předsedu SZ (tehdy v září 2004 Štěpánek neuspěl) zeptal na původ peněz, za které si pořídil nákladný rodinný dům v pražském Podolí.

Onen vulgarismus se v SZ porůznu slýchá či čítá (například ve formě “zm..”) také od Jana Wünsche či Petra Uhla.

Petr Štěpánek bývá na sjezdech a konferencích, které mohou být nějak komplikované, volen do jejich pracovního předsednictva. Také v jiných sjezdových komisích dokáže neobyčejně obratně zneužívat bílých míst stanov a jednacích řádů či pouhé nezkušenosti nebo zaváhání delegátů. V paměti mnohých pražských zelených je hluboce zapsána dlouhá a trapná scéna, jak Štěpánek z titulu předsedajícího jedné krajské konference brutálně a s arogantní výsměšností bere slovo jedné postarší člence, jež by mohla být jeho matkou.

4. 2. Pořádně tvrdé a neférové hráčky

Strana zelených tvrdí české veřejnosti, jak je zapotřebí zvýšit podíl žen v české politice - že prý to zlepší komunikaci, utlumí konfliktnost atd. Sama se chlubí, že zelení nabízí na kandidátkách hodně žen.

Veřejnost bohužel neví, že na tristním stavu vnitrostranické demokracie v SZ (viz kapitolu 3. 1.) mají velký podíl také přední zelené političky a kandidátky, především členky předsednictva Džamila Stehlíková a Dana Kuchtová. Dokonce co do účelové (ne)komunikace a různých politických licoměrností v mnohém předčí své mužské spolupracovníky Bursíka a Štěpánka. Více o tom a s dalšími příklady někdy příště.

Patrik Veselý, VeselyPatrik(at)seznam.cz