Lukáš ze SZ podporuje Uhla

Vážení pánové, milé dámy,

… budiž pochváleny naše zelené hlavy pomazané (vyvolené) a jejich zeleně se oblékající námezdníci, že konečně – vedeni neomylným instinktem – vykročili dychtivě na cestu zaslíbenou. Na cestu za křeslem z nejteplejších – křesílkem parlamentním. Vědomi si toho, co jediné má v životě smysl, vrhli se vyzbrojeni bohatou plejádou falešných karet do partie zvané primární volby. Pod otcovským dohledem Petra Uhla, specialisty na zkvalitňování mezilidských vztahů a budování důvěry, zaznamenávají jeden úspěch za druhým. Mám opravdu radost, že se tento tichý muž nenechal zastrašit nesmyslnými zákazy zákona upravujícího povinnosti člena Rady České televize a že završuje svoji současnou politickou angažovanost obětavým kandidováním do PSPČR. Proto si plně zaslouží, aby ti, kteří ho budou volit, chvilku rozjímali nad několika fakty; jen tak si uvědomí, s kým vlastně mají tu čest.

Hned na začátku si nalijme čistého vína: kdo tvrdí, že aktivity jmenovaného kandidáta a příslušníků jeho skupiny náramně vzrostly až nyní před volbami, je obyčejný pomlouvač! Osobně mohu dosvědčit, že svědomitě pracují na dosažení jejich skromného kariérního cíle již delší dobu a to na všech frontách. Vše začalo vytvořením tzv. Otevřené platformy, která, jak se ukázalo, představovala skvělý nástroj destabilizace víry ve slušnost Beránkova týmu ve vedení Strany zelených. Pravda, pár rebelantů tvrdí, že prostřednictvím páně Uhlových rozesílačů Otevřená platforma otevřeně šířila jen nepravdy o svých odpůrcích a svědomitě blokovala veškeré snahy napadených bránit se, kterýmžto pádem se stala hermeticky uzavřenou pravdě a moudrosti, nicméně – kdo by se dnes takovými malichernostmi zabýval? Vždyť přeci – účel světí prostředky a když se kácí les, lítají třísky. Kdo to nechápe, není moderním politikem! A navíc - soudě podle tiskových zpráv SZ - jsme už opět jednotní a na drobná pochybení v minulosti si dnes už nikdo nevzpomene.

To platí i o posledním sjezdu, jehož přípravy se nadšeně ujal revoluční výbor sebouvyvolených demokratů, aby mj. vymazal z webu SZ zprávu předsedy, ve které si tento dovolil svatokrádež – otevřeně napsat pravdu o tom, co se ve SZ děje. A nejen to: velmi prozíravě připravili členové onoho výboru také komentář, ve kterém odsuzují budoucí projev předsedy Beránka; jelikož komentář distribuovali ještě před tím, než bylo Beránkovi umožněno vůbec otevřít pusu, umožnili tak delegátům vytvořit si vlastní nezávislý názor předem a opustit sál (aby v kuloárech diskutovali o slušnosti), ačkoliv z projevu pana předsedy - stejně jako autor komentáře - neslyšeli ani slovo. Pravda, pár narušených jedinců označovalo takové praktiky za nečestné, ale – kam se ctí v dnešní politice? Ani to, že byly stanovy porušovány tak hrubě a opakovaně, že byl ÚRK podán návrh na zneplatnění sjezdu jako celku, nám nemůže pokazit náš mocenský optimizmus; věřím pevně, že s podporou statečného ústředního revizora Hrdiny (momentálně, žel, dočasně bývalého) a geniálního cokolizdůvodnitele Uhla i tento drobný problémeček rychle zažehnáme.

Tím však není přehled jedinečných úspěchů Uhlova týmu ani zdaleka vyčerpán. Pokloňme se např. před jeho posledním (mocenských ambicí zcela prostým) krokem: podporou plzeňské organizace cestou utajeného založení nové ZO v jejím lůně – díky bleskově naverbovaným členům (přijatým nezištně Uhlovou ZO Praha 2). Přesto pár nevděčných etických extrémistů (etikomanů) označuje Uhlovu skupinu za mocenskou sektu, pokleslí fandové akčních filmů dokonce za likvidační komando; zjevně nechápou, že není člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Proto – již nerušeni hlasem svědomí - vzdejme hold nehynoucím zásluhám této ozdobě všeho zeleného, o které jen netolerantní vyznavači jakýchsi vyšších principů mravních prohlašují, že je „ozdobou všech politických recepcí a pohřbů“.

Veliký ochránce lidských práv Petr Uhl si poklonu nepochybně zaslouží; že se o něm stále více disidentů vyjadřuje nehezky, ba i nespisovně, že ho bývalý premiér v jeho knize zlovolně pomluvil (prý se Petr Uhl rozešel se všemi, nikdo s ním už nechtěl jednat), že jej Pavel Dostál nazval bonzákem (PhDr.Mlynárik dokonce napsal, že prostřednictvím konfidenta Muraška dostal do vězení některé významné osobnosti), nemluvě o dalších útocích motivovaných jeho spoluprací s kontrarozvědkou, to vše je jen důkazem bezmezné duchovní zaostalosti českého národa, leč na slávě Uhlově, která až daleko za hranice ČR dosahuje, to nic nemění. Určitě ne náhodou se směl dne 3. října 2000 pan Petr Uhl zúčastnit recepce na velvyslanectví Korejské lidově demokratické republiky pořádané jejím velvyslancem na oslavu státního svátku – 55. výročí založení vládnoucí (komunistické) dělnické strany - a vyjádřit tak coby zmocněnec pro lidská práva solidaritu s mnoha tisíci politických vězňů a obhájců základních lidských práv zavražděných v severní Koreji režimem, se kterým měl zjevně tak dobré vztahy. Pochlubil se s tím dokonce i na Radě pro lidská práva Úřadu vlády ČR, kde o tom uvedli zprávu ve společenské rubrice.

Petr Uhl v Právu 7.2.2005 čtenářům sdělil: „Nebyl jsem nikdy v KSČ ani v KSČM a k dnešnímu programu i praxi KSČM mám četné výhrady ... Ale žádné výzvy nebo sympatie k násilí, rasismu či potlačování práv a svobod občanů ani k odstraňování demokratického pořádku lidských práv v programu ani v praxi KSČM nenacházím.“ Škoda jen, že proradní novináři již nevytiskli informaci o tom, kolikrát už podal přihlášku do komunistické strany a vždy byl odmítnut; právě ono odmítnutí totiž zásadním způsobem zvyšuje jeho důvěryhodnost! Zločinecká organizace ho nechce! Vůbec nepochybuji, že se do strany nehlásil kvůli spolupráci, ale proto, aby ji zničil zevnitř (že je v tomto oboru světovou extratřídou již dokázal i u nás – ve SZ). Jeho současný postoj k protikomunisticky orientovanému senátorovi Štětinovi a poslednímu vězni svědomí Hučínovi to jasně dokazuje.

Novináři, žel, již také zapomněli, jak nezištně Petr Uhl bojoval za zrušení tzv. „lustračního zákona“. Ten byl schválen před čtrnácti lety (4.10.1991) Federálním shromážděním ČSFR; měl zamezit bývalým kolaborantům spolupracujícím se Státní bezpečností vykonávat funkce na různě zodpovědných místech ve veřejné správě státu. Po roku platnosti tohoto zákona dne 26. listopadu 1992 iniciovalo 99 poslanců FS vedených panem Petrem Uhlem zrušení tohoto zákona. Zlí jazykové tvrdí, že jen proto, aby otevřeli STBákům cestu do vedení státu. Motivy pana Uhla však byly nepochybně antikomunistické; možná chtěl, aby se do politiky vrátili odborníci a profíci, možná někteří z jeho skupiny věřili, že bude-li STBáků pohromadě moc, dostanou ponorkovou nemoc a poperou se sami mezi sebou o moc, kdo ví. Možná však chtěl jen hájit jejich základní lidská práva.

Petr Uhl a jeho skvělý žák a ženobijec – vrhač rajčat Jan Wünsch se mě nejednou ptali: „A co na to Vesmírní lidé?“ Nechápu sice, proč se ptali právě mne (nebýt jejich laskavých mailů, dodnes bych netušil, že tato jimi glorifikovaná a celkem neškodná skupina vůbec existuje), ale ctím jejich právo být fascinován i jakoukoliv jinou sektou. Proto si tentokrát dovolím položit tuto otázku já jim, dokonce v malé úpravě: „Jak by volili Vesmírní lidé?“ Podle toho, co jsem si o nich přečetl na internetu, by se nejspíš ve chvíli, kdy by si na kandidátce SZ přečetli jména jako Uhl a Wünsch, samou radostí váleli po zemi a smáli se, až by se za břicho popadali, nebo by dojetím ronili krokodýlí slzy.

Přes veškerý optimismus, se kterým tento glorifikující příspěvek posílá pana Uhla na piedestal věčné slávy, mě přeci jen ve chvilkách slabosti sžírá obava, že vy, přátelé, kteří budete o zařazení Petra Uhla a jeho nejvěrnějších na kandidátkách rozhodovat, podlehnete třeba jen na okamžik zaslepeným pomluvám, že spojování jejich jmen se SZ nám u voličů rozhodně víc uškodí než pomůže, a nedáte jim svůj hlas. Proto vás vyzývám: nevěřte jim a dotáhněte naše skvělé uhltažení a boj za morální mrtvici do vítězného všepohlcujícího konce a dejte jim i hlasy mrtvých duší!

S radostnou vírou ve vaši prozíravost a přátelským pozdravem