OD CHARTY K MARKETINGU

OD CHARTY K MARKETINGU

    1. ledna 1977 veřejně slíbila jistá parta, že se bude „zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.“ Své závazky sepsala na papír a nazvala je „charta“, což znamená listina zásadního významu. Když po Listopadu 1989 neustala potřeba zasazovat se o respektování práv a ještě se zlepšily podmínky k slíbené práci, přesto toho ta parta brzy nechala. Charta 77 žije ve vzpomínkách, čtenář Petra Uhla však musí nabýt dojmu že se posmrtně mění. Stranou pozornosti už jsou práva, Uhl zdůrazňuje že šlo o nenásilný odpor proti diktatuře. V základních dokumentech Charty jsem to přehlédl, kde najdu potvrzení jeho slov?

    Petr Žantovský zhodnotil Chartu jako „doufejme historicky poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných ‘vyvolených’, přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů.“ Při hledání stop po nenásilném odporu čtu Uhla a ejhle – narážím na potvrzení slov Žantovského. Ač základní listina tehdy slibovala, že „Charta 77 je volné, neformální otevřené společenství lidí“, v článku „Politické otazníky nad Hučínem“ je představil Uhl jako sdružení přísně hierarchické, v němž je méněcenným V.Hučín z Přerova protože podepsal Chartu až v r.1989. V článku „Třetí odboj?“ Uhl pro změnu propagoval výlučnost a vedoucí roli - kdyby zákon vyjádřil poděkování, obdiv a úctu účastníkům prvního, druhého a třetího odboje, kteří zůstali věrni principům demokracie, podle Uhla prý by to „poškodilo pověst chartistů a dalších tisíců občanů, kteří postavili svůj odpor vůči diktatuře na nenásilných formách“! Je jen náhoda, že v podání Uhla se pilíře Charty 77 tak podobají pilířům bolševické diktatury?

    Hledám dál, a nacházím stať „Opožděný boj s komunismem“, autorem je bývalý mluvčí Charty Jiří Dienstbier. Píše v ní o časech 50 let starých, kdy se Chruščov rozešel s nejkřiklavějšími projevy nezákonnosti a zločinné vůle v oblasti vnitřní politiky, ale krvavě potlačil maďarskou revoluci a svět postavil před krize - berlínskou (1961) a karibskou (1962). Hledám, jaký je postoj mluvčího Charty k diktatuře. Místo odporu nacházím chválu časů ještě plných zločinů, podle Dienstbiera pod vedením KSČ byly odsouzeny zločiny a rozšiřován prostor svobody, komunisté usilovali o propouštění politických vězňů a prosazovali hospodářské reformy. Nahlédnutím do Dějin zemí Koruny české zjišťuji, že mne paměť neklame, že mýlí se Dienstbier. Byla tehdy sice ustanovena komise pro přešetření politických procesů, ale s direktivou v žádném případě nepřešetřovat ty největší z nich. Z nového hospodářského kursu zbyla soustava nových řádů a vyznamenání pro nejlepší pracovníky a podniky. Sotva zazněla kritická vystoupení na sjezdu Svazu spisovatelů, prohlásilo stranické vedení diskusi k XX. sjezdu za skončenou, přijaté závěry byly kosmetickými úpravami starého systému. Rolníci, kteří po Zápotockého slibech vystoupili z družstev, se již za dva roky stali obětí druhé vlny kolektivizace. Dienstbierova slova „k dispozici byl jediný nástroj – komunistická strana“ musíme přeložit „KSČ rázně zatrhla snahy o aktivizaci odborů, mládežnické organizace i povolených nekomunistických stran.“ V Muzeu III.odboje čtu jména obětí poprav, které pokračovaly do roku 1960, dle Dienstbiera v čase rozšiřujících se svobod. Dienstbier nadšeně zmínil i majáles vysokoškoláků z 20. května 1956, v Dějinách zemí Koruny české v datech píší, že proběhl za zvýšeného „zájmu" Bezpečnosti a mobilizovaných Lidových milicí, a A. Novotný hrozil uzavřením vysokých škol, pokud dojde „k zneužití slavnosti k reakčním politickým demonstracím". Marně zapírají bolševici svou podobnost s nacismem, když se zde zase objevila shoda, marně mluví chartisté o odporu proti diktatuře, když ji chválí.

    Hledím a ještě jednoho stébla se chytám. Je tu Bublan, ministr vnitra, z disidentů dnes funkčně nejvyšší. Ale ouha! Není však už i on na druhé straně barikády? Vždyť jeho lidé na Prvního máje v Brně chránili neonacisty mlátící své odpůrce; zasáhli proti nim, a brutálně, až když v souladu s dokumenty Charty využili svého práva dle čl.19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech sejít se na koncertě a říci si své názory jen mezi sebou!
     
    Petr Uhl zdůrazňuje, že mezi chartisty bylo mnoho těch, kteří prošli Stranou. Obávám se, že to je ta nejsprávnější charakteristika té party. Bolševický Únor sliboval všem naplnění jejich potřeb, přinesl však léta plná zločinů. Nadšení z roku 1968 přešlo u většiny obyvatelstva v depresi, když pochopili obrodný proces jako boj dvou mocenských frakcí uvnitř KSČ, se kterým neměli nic společného. Charta byla pokračováním toho boje, zklamáním třetím. Po Listopadu 1989 došlo ke smíření, Charta byla dále zbytečná. Jaké jsou asi nové cíle staré party? Myslím, že nejsou až tak nové. Po diskreditaci myšlenku komunismu se daří znechucovat lidi ve společnosti občanské, oni zvítězí, až my budeme všichni apolitičtí, a smíříme se s tím, že demokracie není vláda lidu, ale marketing.

Ostrava, 5.ledna 2005, František Rozhoň, frozhon@post.cz