O víkendu se uskuteční sjezd Strany zelených. Předseda zelených Jan Beránek v následujícím textu, který je s jeho svolením upravenou verzí dopisu spolupracovníkům, vysvětluje, proč už nechce Stranu zelených vést. Zveřejňujeme jej jako protipól článku Lukáše Jelínka.
Proč
již nechci být předsedou Strany zelených
O
víkendu se uskuteční sjezd Strany zelených. Předseda zelených Jan
Beránek v následujícím textu, který je s jeho svolením upravenou
verzí dopisu spolupracovníkům, vysvětluje, proč už nechce Stranu
zelených vést. Zveřejňujeme jej jako protipól článku Lukáše Jelínka.
Mnozí
na mne apelovali, abych dál bojoval o Stranu zelených (SZ). Rozhodl
jsem se jinak; z následujících důvodů:
Vedení
Strany zelených se v posledním roce redukovalo na zákopový boj a
politikaření. Nebylo možné konstruktivně pracovat prakticky na ničem,
i když v regionech nebo na místní úrovni to možná někteří lidé tak
nepociťovali. Za poslední rok jsem snad nezažil jedinou schůzi, kdy
by se kolegiálně (neřku-li přátelsky) diskutovaly, plánovaly a
organizovaly nějaké smysluplné akce. Naopak, každá schůze mne
přivedla do vyhroceně nepřátelského prostředí, v němž se lidé
navzájem moří, ztrácí čas i chuť něco dělat.
Opozice
ve straně bojuje o moc čím dál neurvalejšími prostředky: od obstrukcí
přes pokračující pomluvy, systematické blokování práce a následné
poukazování na nedostatky, prosazování škrtů v rozpočtu vedoucí ke
rdoušení kanceláře bez zájmu jakkoliv do rozpočtu přispět, účelové
budování aliancí s nejhoršími strukturami a osobami ve straně,
účelové rušení a neustálé zpochybňování rozhodnutí revizními orgány,
v nichž má většinu, masivním náborem papírových členů a zakládáním
nových ZO až konečně po tolerování násilí vůči ženám a protiprávní
likvidací demokraticky zvolených delegátů republikové rady. Boj se
redukuje na zajištění hlasovacích poměrů. Argumenty nehrají roli.
Když poměr opozici nevyhovuje, zkouší výsledky zrušit prostřednictvím
revizních orgánů, kde má většinu. Odmítám takový arzenál používat.
Přestal
jsem věřit tomu, že takováto SZ může přinést kvalitativní změnu na
politické scéně, naopak naše vnitřní poměry jsou podle mne už i
horší, než je parlamentní průměr. Přistupovat na takovou situaci by
pro mne znamenalo obelhávání voličů i členů, kteří chtějí zelené
podpořit v domnění, že jde o nějakou alternativu. Slušní lidé ze
strany, kteří jsou k takovým věcem citliví, již odešli nebo
odcházejí. Bojovat o vítězství na sjezdu by znamenalo soustředit
všechny síly na nábor nových členů k zajištění delegátů. Přistoupením
na tento princip paradoxně jen sami přispějeme k tomu, že vnitřní
politická kultura SZ je zdegenerovaná: jen se vyprázdněně politikaří.
I
kdybychom boj vyhráli, dostaneme se do situace po loňském olomouckém
sjezdu – nevidím šanci a nikdo ji ani přesvědčivě neukázal, že
by se poměry zlepšily.
Poučení
z kolapsu Strany zelených
Do
Strany zelených jsem šel s tím, že chci pracovat na změně společnosti
a na tom, aby vznikla strana poskytující pro takové úsilí
společenství a zázemí. Vím, že politika je boj a vždycky bude. Taky
snad nikdo nemůže říct, že bych za ty dva roky bojoval málo. Já se v
tom boji ale chci utkávat s jinými stranami a ve vlastní straně k
tomu mít oporu – ne mít to celou dobu naopak, kdy mne rdousí
vlastní kolegové a kdy se uvnitř vlastní strany neštítí už vůbec
ničeho.
Můžeme
si říkat o vlastních chybách. Já si řadu svých uvědomuji a rád
uslyším o dalších. Abych se je snažil napravit anebo neztratil
soudnost v tom, co jsem schopen kvalitně vykonávat. To, že chybuji,
neznamená, že ztrácím legitimitu k tomu, abych formuloval své vize.
Někdo
může vidět důležitý politický úkol ve formování vnitřní opozice ve
straně vedené Bursíkem, Čejkou (bývalý předseda, za nějž Strana
zelených prováděla pochybné finanční machinace, nynější Bursíkův
spojenec – pozn. LtN) a spol. Já mám priority jinde, podle mne
životnímu prostředí a světu pomohu mnohem efektivněji, když budu svůj
čas a prostředky věnovat něčemu jinému.
Strana
zelených pro mne byla nástrojem a nadějí, nikoliv cílem či osudem.
Podle mne je například mnohem důležitější politický úkol pokusit se
zabránit nadvládě ODS, než se snažit z opozice kultivovat
tříprocentní stranu Martina Bursíka.
Z
tohoto hlediska se například současná Strana zelených jeví jako
prakticky ztracená. Vyhraje-li na sjezdu Bursík, bude horko těžko
bojovat o pět procent a do Parlamentu se v nejlepším možném případně
dostane pět nebo šest poslanců. Toto není síla, která by jakkoliv
mohla čelit ODS. Jak navíc sleduji chování Martina Bursíka, nedivil
bych se, kdyby výměnou za post ministra životního prostředí podpořil
vládu pod vedením ODS. Vyhrajeme-li na sjezdu my, budeme se dál vařit
ve vlastní šťávě, opozice bude bojkotovat volby a pět procent
nezískáme.
Proto
je pro mne zajímavější sledovat jiné paralelní projekty, které by se
dokázaly jako dostatečná síla proti ODS objevit a prosadit. V tuto
chvíli zatím žádný takový projekt neleží hotový na stole, ale pracuje
se na něm na několika místech. Budu přemýšlet, jak jej co nejlépe
podpořit. Nemusí to být nová strana, i když bych považoval za
nenahraditelnou škodu nevyužít sítě slušných lidí schopných odolat
lákavým nabídkám i vyhrožování, kterou teď známe a kterou opakovaně
prověřila vnitrostranická krize.
Především
z toho pramení mé úvahy (nikoliv zatím rozhodnutí) o vytvoření nějaké
nové struktury. Při znalosti dnešní Strany zelených není podle mne
naivní myslet si, že s menším počtem lidí lze pracovat efektivněji a
mít lepší výsledky. Není naivní myslet si, že lze vybudovat politické
hnutí, které skutečně vytváří přátelskou a kolegiální platformu,
nikoliv peklo. Není ani naivní si myslet, že s takovým uskupením lze
dosahovat výraznějších politických změn. A není naivní si myslet, že
politika nemusí být svinstvo (i když tolik svinstva jako v SZ za dva
roky jsem nezažil za celý život; ty dva roky byly ale též zdrojem
neocenitelných zkušeností a poznatků, které lze jistě využít).
Nezavírejme
se tedy zatím žádné variantě, ale prosím stůjme nohama na zemi.
Jan
Beránek, autor je předsedou Strany zelených
Text
vyšel v Literárních novinách 2005-38 na straně 3.