Experti z České republiky: Hurikán by mohl přispět k ekologičtějšímu chování USA.

V Radio Prague (Český Rozhlas 7 - Radio Praha) tradičně vykvetly pomazané chytré české hlavy, tentokráte v zastoupení české odbočky Greepeace - Jiřího Tuttera. Kde jinde než v ČR by se našly ty nejchytřejší a nejmazanější hlavy, schopné kritizovat a radit celému světu, že? Ross Hedviček vystoupení grýnpísáka pro ČTK komentoval slovy: "Netrvalo dlouho a prvni krysy vylezly z hnojist" a Jiří Vaněk dodává: "Zatraceni Americani, dobu ledovou taky zavinili protoze malo topili".

Ano přátelé, doma hnůj a sračky, ale navážet se do Američanů, to by českým super expertům opravdu šlo dobře.

Claudie Nikolajenková je velmi smutná a svůj smutek vyjádřila v článku. Doporučuji k přečtění.

Bůh nás miluje

Nemohla jsem v noci spát. To se stává opravdu vzácně. Musela jsem myslet na lidi, mnoho lidí, postižených či mrtvých v důsledku přírodního úkazu, jímž je hurikán Katrine. Ten nejen že naplnil, ale překonal svou ničivostí nejhorší očekávání a zastihl nejbohatší zemi světa ne dost připravenu na humanitární katastrofu tak obrovského rozměru, jak se k všeobecné hrůze ukazuje.

Dnes v noci jsem se za mrtvé modlila, podle papíru nevěřící, ač řádně pokřtěna , neboť mne rodiče vyškrtli z náboženství v první třídě. Stalo se to poté, co jsem utekla ve svých šesti letech z nudné hodiny náboženství. Třebotovský pan farář, přespolní, nám předčítal latinsky bibli, patrně s vyhlídkou (neboť se psal rok 1950/51), že bude rád, neskončí-li ve vězení. Rodiče mne, po zvážení reálné situace nechali formálně vypsat z církve římskokatolické poté, co tento pan farář s celou třídou pro mne k přišel až k nám domů a žaloval. Myslím že pochopili, že to nebudu mít v životě jednoduché. Chtěli mne ušetřit nepříjemností již v dětském věku. Nepodařilo se, mimochodem, jednoduché to neměli ani oni, dovoluji si odbočení.

Do té doby jsem absolvovala jedinou zpověď a svaté přijímání v životě. Ještě dnes cítím vůni kadidla a chuť hostie na jazyku - vždyť je to oplatka bez chuti, říkala jsem si tehdy trosku zklamaně. Pamatuji živě poslední slavnost Božího těla v Černošicích, kdy jsem dostala do procesí nové šatičky, motlitební knížku a košícek s růžovými mašličkami, na kvítka.

Nebylo mi tedy dopřáno vzdělati se v náboženství a katechismu.Vždy jsem měla svou víru a velkou svobodomyslnost názorů, ale i přirozenou pokoru a od rodičů navychovaný mravní imperativ. Z náboženství mi ke slušnému životu stačilo znáti Desatero a říditi se jím.

Mám za to, že pokud lidé, každý jeden, což jak nahlížím není možné, nenajdou v sobě potřebu chovat se k druhému jako k sobě samému, lidstvo nemá šanci. Říká se, a křesťané zpívají "Bůh nás miluje." Věřím, že mnoho lidí se domnívá, že věří v Boha. Věří že je Bůh ochrání, pokud se odevzdají plně do Boži vůle, věří, že žijí správný a spravedlivý život, byť mnohdy těžký. Pokud ale tvé dítě strádá, nemá ani vodu, jdeš, akademik stejně jako obyčejný kopáč a vymlátíš výlohu, nebo dokonce zabiješ bližního. Zvítězí prostý pud sebezáchovy a naše hmotná podstata.

Ano, na Boha, jenž nás miluje, či spíše ze strachu před Posledním soudem vzpomeneme, až když umíráme. Proto si možná i Gustav Husák vyžádal poslední pomazání od kněze na smrtelném loži. Každý z nás by měl onoho abstraktního Boha najít sám v sobě, tímto jej zhmotnit a doložit to konkrétními činy a celým životem. Není to nemožné. Dokázali to vzácní lidé ve vězeních, většinou to byli právě duchovní. Dokázali ještě posilovat ostatní, a dávat jim naději. Byly to skromné a obětavé řádové sestry, které mnohdy odvrátily těžce postižené pacienty od úmyslu vzíti si život. Projevit tuto mravní a duchovní sílu dokáže občas, vzácně, neokázale člověk naprosto nenápadný. Hluboce se před nimi skláním. Zbytek lidstva jsou primitivové bez zábran a často bez myšlenky, myslí leda na svůj naplněný žaludek, požitky či uspokojení potřeb fyzických. Přesto nedovoluji si soudit, od toho je nedokonalá spravedlnost světská a dokonalá spravedlnost nejvyšší. Nezbývá než v ni pevně věřit.

Příroda a člověk jedno jsou, člověk je nedílnou součástí přírody, Univerza. Je zde hostem, a podle toho se má chovat. Nemá právo přírodu přetvářet v zájmu svého pofidérního komfortu. Tím se stává parazitem a anomálii na této modré, chcete-li zelené planetě. Příroda má obrovskou regenerační schopnost, ale nikoli nekonečnou. Lze očekávat, neboť člověk je podle všeho nepoučitelný a osobnostního vývoje neschopný, že se člověka zbaví. To bude tehdy, jak praví evangelium sv. Jana, až budou živí záviděti mrtvým. Apokalypsa se nyní, ve slavném americkém New

Orleansu zjevila. Není to zdaleka poprvé, jak bychom si rádi namluvili. Jsou určité části světa, kde rovněž žijí lidé svůj lidský život, či spíše úděl, živoří od narození až do smrti. Nesou si svůj kříž, jak říkají křesťané. Umíraji hlady, na nemoce, či při mnoha přírodních katastrofách obrovského rozsahu, nejen v tisících, ale v milionech. Miluje je snad Bůh méně? Nikoli. Jen nejsou hodni pozornosti zbytku světa. Toho světa, majícího pokrytecky plná ústa Boha svého, jediného. Toho který je miluje; s plnými žaludky, při nedělní dopolední mši svaté.

Nekonečně soucítím s obyvateli převážně černošského města New Orleans, kde lidé upřímně v kostelích a motlitebnách zpívali své úžasné proslulé vroucí "gospel songs". Nyní na otřesných záběrech, které jsou nám zprostředkovány, nevidím že by se modlili. Vidíme že kradou, loupí, či dokonce vraždí. Ocitli se v krajní situaci. Potřebují vodu a léky, potřebují přežít. Vyspělá civilizace selhává. Ptám se sama sebe, zda bychom se chovali jinak? Přírodu přetváříme a ničíme stejně lehkomyslně a nesmyslně způsobem „Po nás potopa“. Jak příhodné rčení!

Na jaké varování lidé ještě čekají? Kde zůstala pokora? Co bude následovat příště? Apokalypsa? Je třeba, aby lidé změnili své myšlení. Jinak, Bůh s námi.

Claudie Nikolajenková

2. září 2005