Strana zelených na historickém rozcestí.

"Martin Bursík a jeho příznivci se tak již měsíce snaží uměle vyvolávat krize, poté na ně poukazovat a požadovat sjezd a výměnu vedení" píše předseda Strany zelených Jan Beránek.

Strana zelených na historickém rozcestí

Vnitřní spory, které se vlečou déle než rok, dlouhodobě oslabují naši stranu a odrazují od nás veřejnost, média, politické partnery i sponzory. Zájemců o členství ve straně ubývá. Desítky členů jsou natolik znechuceny, že své členství již ukončily, další se chystají odejít nezaplacením členských příspěvků.

Proti vedení strany otevřeně vystupují členové předsednictva, kteří nepokrytě spolupracují s bývalými funkcionáři zodpovědnými za neutěšený stav strany a finanční machinace v minulých letech. Přitom právě odstavení těchto starých struktur od moci bylo jedním z cílů hnutí, které v roce 2002 zahájilo reformu Strany zelených směrem k živé, otevřené a slušné politické alternativě.

Opozice ve straně sahá s blížícími se volbami k čím dál nevybíravějším prostředkům boje o moc. Vedle mediální kampaně proti vlastní straně (vedené již při volbách v loňském roce) soustavně zpochybňuje zvolené vedení, ochromuje naše hospodaření a provoz podle zásady „čím hůře, tím lépe“, aby pak mohla okázale vytýkat předsedovi to, že strana nefunguje, jak má.

Poslední událostí je zrušení mandátu pražské předsedkyně Daniely Matějkové v Republikové radě, které provedla pražská krajská a následně (v pátek 24. června) i Ústřední revizní komise. To v mých očích představuje zásadní zlom. Obě revizní komise, již dříve rozhodující politicky a předpojatě ve prospěch opozice, jednaly bez opory ve stanovách a svévolným zasahováním složení do složení volených orgánů začaly ohrožovat fungování strany. Tichým tolerováním násilnického chování Jana Wünsche, který letos v únoru v přítomnosti předsedy Ústřední revizní komise pěstí udeřil těhotnou ženu a jenž neoprávněně jedná jako člen pražské revizní komise, také zpochybnily základní etické hodnoty Zelených.

Ve Straně zelených, která se chce stát alternativou velkým stranám a zlepšovat politickou kulturu v parlamentu, sledujeme rozmáhající se ochotu vést politický boj jakýmikoliv prostředky, povyšování osobních zájmů nad zájmy celku, budování účelových spojenectví bez ohledu na program a zásady. V současném stavu se naše strana zpronevěřuje svému cíli, kterým je pomoci napravit politické poměry a nabídnout znechuceným občanům jinou, lepší kvalitu.

Tato situace je neudržitelná a na tom, jak se ji podaří zvládnout, závisí budoucí osud Strany zelených. Proto je nezbytné pojmenovat problémy, jaké skutečně jsou – jinak se nám nemůže podařit najít trvalé a správné řešení.

Považuji za potřebné otevřeně promluvit o situaci také proto, že se nechci podílet na podvodu na členech, kteří do strany vstoupili ve snaze přispět k budování politické alternativy, i na voličích, kteří ve Stranu zelených stále vkládají svoji naději.

Pokračující válka namísto spolupráce

Snahy o svržení předsedy a vedení strany, které od jara 2003 dokázalo prakticky z  popela postavit stranu ekonomicky i organizačně na nohy, politicky ji ukotvit, zvednout celostátní preference mezi tři a čtyři procenta a získat pro ni historicky první mandáty v Senátu a v krajském zastupitelstvu, zesílily právě před rokem po evropských volbách.

Opozice tvořená především Otevřenou platformou, jejíž členové během evropské volební kampaně veřejně působili proti Straně zelených, tehdy před chystaným sjezdem začala pracovat pro nově příchozího Martina Bursíka a na předsedu prosazovala Petra Štěpánka. Zářijový sjezd v Olomouci mne ale potvrdil ve funkci a do předsednictva zvolil představitele obou hlavních proudů, což jsem podporoval s vírou ve spolupráci a jako cestu k překonání konfliktů. Všichni členové předsednictva byli zvolení s jasným slibem spolupracovat, usilovat o sjednocení strany a dovést ji úspěšně do parlamentu v roce 2006.

Ve skutečnosti se však záhy ukázalo, že opozice se s podílem na moci nesmíří a že bude dále usilovat o získání celého vedení. Již týden po sjezdu rozeslali členové předsednictva Kuchtová, Bursík a Štěpánek poděkování Otevřené platformě, Petru Uhlovi, Pavlu Pečínkovi, Ivanu Dejmalovi a dalším za jejich boj proti minulému vedení a proti jeho údajným nedemokratickým postupům. Tím se od samého začátku jasně vymezili vůči předsedovi a dalším členům předchozího vedení strany. Současně odmítli mé opakované nabídky k jednání s cílem dohodnout pravidla, podle nichž by předsednictvo vystupovalo zásadně jednotně a jako kolektivní orgán.

Již v říjnu a v listopadu jsem také během cest na akce Evropských zelených narazil na to, že moji kolegové tam v kuloárech šíří zvěsti o tom, že „Beránek není dobrým předsedou a měl by se vyměnit“ a že představuji pro stranu nepřijatelný fundamentalismus. Není to přitom zdaleka poprvé, kdy se o nás v zahraničí šíří zkreslené i nepravdivé dehonestující informace, včetně lživých obvinění z defraudace peněz. Když jsem jednal s politickými partnery v Praze, opakovaně jsem narážel na jejich poznámky typu: „ale Martin Bursík říká, že ještě před volbami bude sjezd a vymění se vedení strany“. Ve chvíli, kdy na schůzce vystupuji jako předseda strany, je taková situace nejen trapná, ale ztěžuje možnosti o čemkoliv solidně jednat a naše strana je leda k smíchu. Na podobné překážky narážím také při jednání o finančních prostředcích pro provoz strany, což má přímé negativní ekonomické dopady.

Při jednáních předsednictva jsem se přitom trpělivě snažil vycházet vstříc a dávat kolegům prostor, výsledkem však často byly obstrukce a neefektivnost, kdy jsme po několika hodinách přijali třeba jen jedno či dvě usnesení. Šlo tedy o pravý opak domnělého válcování většinou hlasů, které je mi vytýkáno.

Snaha tří kolegů v předsednictvu otočit poměry a získat vedení strany se objevila naplno letos na jaře, v očekávání předčasných voleb. Počátkem dubna na jednání Republikové rady předložil v rámci bodu „vnitropolitická situace“ Martin Bursík delegátům návrh usnesení o tom, že Strana zelených je v agónii, předseda neplní své povinnosti a stranu manažersky nezvládá – konkrétně že se předsednictvo provinilo „několikaměsíční nečinností“. Ve skutečnosti se nesešlo 52 dní, z toho jsem byl s vědomím kolegů měsíc v zahraničí, předsednictvo jsem svolal týden před odjezdem a poté dva týdny po svém návratu. V době mé nepřítomnosti mne zastupovala Dana Kuchtová (dodnes mi neposlala ani stručnou zprávu o mém zastupování, kterou jsem opakovaně žádal).

Jako další očividně vykonstruovaný argument se v této souvislosti objevila také výhrada, že Strana zelených málo vystupuje navenek a nevyjadřuje se k tématům – pomineme-li fakt, že mám značně omezené kapacity vzhledem k potřebě zajišťovat v nesnadných podmínkách také organizační provoz strany, považuji tuto výhradu za účelovou: když veřejně vystoupím, zahrnou mne kolegové kritikou, že mnou prezentovaná stanoviska nebyla projednána; když nevystupuji, jsem kritizován za pasivitu. Když jsem chtěl oživit práci s tématy na předsednictvu, odmítli Martin Bursík a Petr Štěpánek nejen úkol, ale poté i pouhou výzvu, aby spolu se mnou pravidelně předkládali předsednictvu náměty a témata (z odborných sekcí, resp. ze zahraničí a od Evropských zelených).

Necelé dva týdny po zmíněné dubnové republikové radě kolegové Bursík, Kuchtová a Štěpánek vydali a rozeslali médiím veřejné prohlášení, že budou usilovat o sjezd, který vymění vedení Strany zelených. O této jejich výzvě jsem se dozvěděl tak, že mi pět dní poté volali reportéři a ptali se mne na stanovisko. Kolegové mi svůj zásadní krok nedali na vědomí, ale neseznámili s ním ani další členy předsednictva a Strany zelených.

Martin Bursík a jeho příznivci se tak již měsíce snaží uměle vyvolávat krize, poté na ně poukazovat a požadovat sjezd a výměnu vedení.

To má bohužel i značně negativní dopady na chod a hospodaření strany, kde považuji za potřebné uvést ještě jeden příklad. Týká se závazku Strany zelených vůči společnosti Harmonie CZ, tedy mnohamilionového dluhu způsobeného předchozími vedeními Strany zelených. Podle dohody, kterou jsem s tímto hlavním věřitelem SZ uzavřel v červenci 2003, nám více než polovinu dlužné částky prominul a zbytek jsme povinni uhradit ve třech splátkách rozložených do konce roku 2006. Druhá splátka v roce 2004 měla činit dva miliony korun. Již od léta bylo zřejmé, že v důsledku nižší volební účasti v Evropských volbách (za každý hlas dostala SZ 30 korun) nám bude zhruba 600 tisíc korun v rozpočtu chybět a pro úhradu splátky bude třeba tyto peníze zajistit odjinud. Tomuto úkolu jsem věnoval velké úsilí v listopadu a v prosinci, problém jsme řešili i na předsednictvu – bohužel ze strany kolegů Bursíka, Kuchtové a Štěpánka jsem se opět nedočkal žádného přispění, naopak napadali způsoby zajištění financí, které jsem navrhoval a organizoval.

Nezbytnou částku jsem přesto se značným úsilím získal. Když nám potom těsně před Vánoci nečekaná exekuce obstavila na účtu téměř 300 tisíc korun, Harmonii jsme mohli uhradit pouze větší část požadované splátky. Obratem jsem rozeslal všem členům informaci o kritické situaci, protože v důsledku nesplacení celých dvou milionů hrozily straně značné sankce včetně okamžité exekuce. Ani tehdy jsem se však nedočkal jakéhokoliv přispění – teprve později v letošním roce Martin Bursík prohlásil, že se strana v této situaci ocitla vinou předsedy, který jej neinformoval, a že částku mohl zajistit – přitom o hrozících sankcích v plném rozsahu prokazatelně věděl.

V důsledku tísnivé finanční situace, kdy jsme v letošním roce schopni jen díky státním příspěvkům za mandát senátora Štětiny a jihomoravské krajské zastupitele hradit své závazky, jsme museli omezit provoz kanceláře, včetně vydávání zpravodaje Zelené listy. S o to větším překvapením jsem v květnu otevíral obálku, ze které na mne vypadl plnobarevný a výpravně vydaný zpravodaj „Zelená 21“, který vydali tři kolegové, aniž by v něm dali jediné slovo jiným členům předsednictva.

Na základě těchto a dalších zkušeností považuji za zjevné, že i tady se jedná o záměr „utáhnout opasek“ kanceláři a vedení Strany zelených tak, že nebudou schopni fungovat, poté kritizovat nedostatky a členům prezentovat vlastní profesionalitu nákladnou tiskovinou, aniž by do rozpočtu SZ přispěli jedinou korunou.

Střet dvou koncepcí

Výše popsané příklady neuvádím proto, že bych se cítil ublíženě nebo chtěl jednostranně kritizovat kolegy. Jistě se i já dopouštím chyb – přiznám se, že mne do jisté míry zaskočilo, že se tak brzy a uvnitř vlastní strany budu muset potýkat s urputným mocenským bojem. Před řízením Strany zelených jsem měl zkušenosti jen s prací v týmu lidí, kteří se třeba někdy neshodnou, ale dokáží táhnout za jeden provaz, protože je spojuje jeden cíl.

Zkušenost ukazuje, že Strana zelených je odlišným světem. Desítky konkrétních příkladů přitom dokládají, že nejde jen o osobní spory a soupeření o „moc“, ale o střet dvou zásadně odlišných koncepcí: lišíme se v konkrétních programových věcech, ale také – a to zejména – v kultuře a stylu, kterými své cíle prosazujeme.

Programové rozdíly vystoupily poměrně zřetelně na olomouckém sjezdu. Zatímco já jsem obhajoval vizi politiky, která není zdaleka jen „zelená“, ale stejný nebo i větší důraz klade na další oblasti, jako jsou kvalita demokracie, kultura či média, můj protikandidát Petr Štěpánek prezentoval představu SZ jako strany obsazující niku primárně ekologické tématiky, doplněné protikorupčními aktivitami. Zatímco já jsem nabízel politiku principiální, usilující o zásadní změnu společnosti, protikandidát se chtěl zaměřit na prosazování konkrétních technických a legislativních opatření (proti kamionům a podobně). Rozdílný přístup se také ukázal při diskusích o zákonu o obnovitelných zdrojích energie, kdy Martin Bursík – v tomto případě navíc spoluautor vládní předlohy zákona – odmítal věcnou kritiku některých poměrně vážných nedostatků zákona a napadal snahy o jejich nápravu.

Myslím si přitom, že oba přístupy mohou mít ve Straně zelených své místo a dokonce se mohou doplňovat, pokud k sobě budou hledat cesty a spolupráci. Té jsem se však nedočkal a postupně vyvstával druhý, snad ještě zásadnější rozdíl, týkající se samotného přístupu k politice.

Do politiky a do Strany zelených jsem vstupovat s cílem pomoci vybudovat politickou alternativu, která by nabízela lepší, důstojnou vnitřní kulturu, důraz na program a na veřejný zájem, vstřícnost občanům a pozitivní atmosféru – na rozdíl od nechutného politikaření, klientelismu a sledování osobních zájmů, zametání vlastních problémů pod koberec a ochoty za dílčí výhody prodat cokoliv.

Původním impulsem „tmavozeleného hnutí“, které do Strany přivedlo desítky aktivních lidí z občanských iniciativ, byla zpronevěra finančních prostředků tehdejším vedením SZ, ke které došlo záhy po parlamentních volbách roku 2002 (zejména šlo o dar ve výši 1,7 milionu korun tehdejšímu manažeru Daliboru Vachulkovi). Po výměně vedení na jaře 2003 vyšly najevo další závažné nedostatky v hospodaření, za které nesou politickou a možná i trestní zodpovědnost členové tehdejšího vedení: , kteří za hospodaření zodpovídali (Miroslav Rokos a Jan Dytrych jako příslušní statutární zástupci), reálně je prováděli (Jiří Čejka, Dalibor Vachulka, Emil Zeman jako osoby hospodařící v kanceláři, v pokladně a na bankovních účtech) či selhali při jeho kontrole (Dušan Oslej ml. jako předseda revizní komise).

Je pro mne proto nepřijatelné, když se tito bývalí funkcionáři stávají významnou součástí opozice a když u nich hledá podporu Martin Bursík, nyní již otevřeně kandidující na post předsedy Strany zelených. Fakt, že Martin navrhoval na post předsedy Ústřední revizní komise Miroslava Rokose, který byl předsedou v době mnohamilionových machinací ve stranické pokladně, je pro mne nepřijatelný. Stejně jako to, že na oplátku podporuje a do funkcí dosazuje (případně jim funkce slibuje) další osoby spojené s dobou, kdy ve Straně zelených mizely miliony a politicky ani organizačně prakticky nefungovala.

Vrcholem nepřípustného boje jakýmikoliv prostředky je v úvodu zmiňované zpolitizované a podjaté rozhodování revizních orgánů, kde má většinu stranická opozice. Ve chvíli, kdy naše revizní orgány neoprávněně a bez jakékoliv opory ve stanovách zasahují do pravomocí a složení demokratických orgánů, nemáme již právo tvářit se jako strana, která chce měnit poměry na domácí politické scéně.

Jako předseda se s takovým jednáním nemohu a nechci smířit, a to nikoliv kvůli sobě, ale kvůli tomu, že nemohu připustit, aby naše strana slibující slušnější politiku už nyní ve vlastních řadách takto kazila.

Východiska a řešení

Jako tradiční řešení se samozřejmě nabízí sjezd, který by situaci vyhodnotil a znovu zvolil celostátní orgány strany. Obávám se ale, že sjezd sám o sobě nic nevyřeší.

Dvanáct měsíců před volbami je nejvyšší čas začít se připravovat na volby – od přípravy programu, volební strategie, přes rozpočet, shánění prostředků a plánování kampaně až po hledání kandidátů v krajích a jednání s možnými partnery. Abychom to vše zvládli a mohli usilovat o zisk pěti procent hlasů, je nezbytné obrátit úsilí zejména tímto směrem.

Abychom ale mohli pracovat na volbách a aby se neopakovala situace po olomouckém sjezdu, kdy po těsném vítězství jedné strany pokračuje vnitrostranický boj, sjezd sám o sobě nestačí. Zejména sjezd vyvolávaný způsobem, jakého jsme svědkem, kdy se zjevně chystá silový, nekompromisní střet bez ochoty k dohodě.

Sjezd situaci vyřeší pouze tehdy, když již před ním dokážeme najít vnitřní dohodu. Nemusíme si hned padnout kolem krku, ale musíme najít způsob soužití, který nebude pro stranu vyčerpávající a likvidační. Jeho základem nemůže být nic jiného než základní shoda představitelů obou stran, pro začátek alespoň na pravidlech a etice vnitrostranické konkurence.

V zájmu dosažení smíru jsem dokonce jistou dobu zvažoval, že se vzdám funkce předsedy. Nyní však vidím, že nemohu ustoupit, protože opozice dává svým postupem najevo, že v zájmu zisku postů ve vedení je ochotna jednat způsoby, které kulturu Strany zelených srážejí na úroveň ubohého průměru české politiky. Pokud nejsou některým lidem takové postupy cizí při soupeření o vedení strany s minimálním reálným vlivem, jak se budeme moci spolehnout na jejich zásadovost v parlamentních lavicích?

Stejně jako řada jiných členů odmítám redukovat politickou práci na neustálou mobilizaci delegátů a hlasů. Dosud jsem k tomu nucen, protože na sjezdech, republikových radách i krajských konferencích jde čím dál méně o argumenty, názory a věcnou debatu (o konstruktivní spolupráci nemluvě), ale čím dál více jen o čistou o aritmetiku hlasovacích poměrů, nyní navíc narušovanou svévolnými zásahy revizních orgánů. Toto ale není styl politické práce ani stranická kultura, kvůli kterým jsem do Zelených vstupoval – ba přesně naopak! S lítostí sleduji, že desítky členů, kteří vstupovali do strany s podobnými ideály a vizí, jako já, dnes odcházejí, protože po účasti na několika takových schůzích je přepadá marnost a hluboké znechucení.

Je nejvyšší čas, pokud jsme jej již nezmeškali, začít pracovat společně a kolegiálně. Podívejme se na naši situaci z odstupu: vždyť jsme v jedné malé straně, našimi skutečnými protivníky jsou představitelé a záměry ODS, komunistů, vlády, prezidenta a průmyslových korporací. Ukažme, že jsme hodní toho nést politickou zodpovědnost za stát, že dokážeme vidět dál než za hranice vlastní strany, že společenský zájem je nám důležitější než vlastní posty. Vždyť po volbách roku 2006 hrozí vláda ODS a zavedení většinového systému, který vytlačí na okraj i větší strany, než jsou Zelení – pokusit se tomu zabránit je naší podle mne naší politickou zodpovědností.

Po několika nevyslyšených nabídkách k jednání s vnitrostranickou opozicí o smíru a spolupráci, které jsem v posledních měsících inicioval, jsem v neděli znovu nabídl Martinu Bursíkovi jednání, které by v zájmu celku ukončilo paralyzující spory ve straně. Žádám jej, aby – pokud má výhrady k dosavadním návrhům prostředníků a rozhodčích – sám navrhl podobu jednání, které by mohlo vést k cíli.

Vidím to jako skutečně poslední možnost, jak kritickou situaci vyřešit a uchovat přitom naději na to, že Strana zelených vstoupí do parlamentu jako reálná a perspektivní alternativa zavedeným politickým stranám.

Jan Beránek, předseda SZ

V Chytálkách, 28. června 2005