Jak Paroubek kradl salámy aneb Téměř kádrový posudek předsedy vlády

Jak Paroubek kradl salámy aneb Téměř kádrový posudek předsedy vlády

Ross Hedvíček

Pro ty, kteří chtějí vědět už dopředu, o čem to bude, předesílám, že na četné výzvy z české kotliny, moravských a slezských rovin a hor jsem se sám nad sebou hluboce zamyslel a rozhodl se napsat článek, který nebude negativní a nebude urážet národnostní cítění obyvatel ČR a jejich státní představitele, Naopak, dočtete se věci pozitivní, i trochu pochvaly utrousím.

Seděl jsem včera před počítačem a četl a v tom se objevil e-mail z Česka. Jedna dobrá duše mi poslala v příloze „Ještě větší blbec než jsme doufali" fotografii nového předsedy vlády České republiky. A to bylo panečku překvapení! Moje fotografická paměť klikala jako harddrive, když najde bad sector. Toho chlapa já přece znám - tedy přesně řečeno, znal jsem ho před více než třiceti lety. Byl jsem s ním na vojně u VÚ 4425 v Prachaticích. Jiří Paroubek byl ve funkci zástupce velitele pro proviant.

Byl tehdy desátník absolvent a jeho nadřízeným byl věčně opilý chachar z Ostravy podporučík Gavroň. Gavroň byl asi dvacetiletý hoch, který se vyučil horníkem a pak šel na dvouletou důstojnickou školu a stal se z něj lampasák - zástupce náčelníka pluku pro proviant. Typický případ té doby. V Prachaticích zjistil, že je pořád i přes tu jednu hvězdičku blbej jako troky a nemírným požíváním alkoholu dobře zapadl do soudružského kolektivu kolegů vojáků z povolání - během dvou let jsem nikdy neviděl Gavroně střízlivého. Takže provianťákem byl ve skutečnosti Paroubek, zástupce tohoto opilce. Československá lidová armáda měla neuvěřitelně množství zástupců - každý byl někoho zástupcem.

Měl kancelář ve spodním patře tehdy čerstvě postavené jídelny, kde byl sklad potravin a stále dostával opušťáky na schůze Národní fronty, kde seděl za Československou stranu socialistickou již jako dvaadvacetiletý. I Paroubek sám měl taky svého zástupce, kterým byl Maďar z Košic jménem Ďuro, který vykonával funkci skladníka. I když se snažil mluvit slovensky, což mu moc nešlo, tak každá jeho věta začínala magickými slovy "cijebe" a nebo "jebemci".

I coby mladík vypadal budoucí předseda vlády téměř stejně jako teď - byl natolik snědý v obličeji, že jsme si mysleli, že je cikánské národnosti, což tehdy nemělo tolik negativní podtext jako dnes. Měl stejnou bradavici na tváři, tmavohnědé oči a česal si vlasy zprava doleva jako Adolf Hitler - což mu zůstalo.

A na rozdíl od mnoha nepodložených historek o tom, jak v pozdějších letech Jiří Paroubek pracoval v RaJ a cosi o veřejných zakázkách města Prahy, kde dělal ekonoma spolu s ODS dlouhá léta (Češi jsou neuvěřitelně nenávistný a pomlouvačný národ) jsou mé historky podložené, protože jsem u toho osobně byl. A co já pamatuji, tak se Jiří Paroubek choval bezvadně, nikomu neublížil, nikoho neudal - rozhodně ne mne a námětů by pár mohl mít, vzhledem k mé celoživotní tendenci jmenovat věci pravými jmény - a dokonce byl na mne hodnej (a to já si takový věci pamatuji velice dlouho – dokonce i přes třicet let).

A teď to přijde. Budoucí předseda vlády ČR byl na mne hodnej tím, že kradl ze skladu salámy, kterými mne obdarovával. A já jsem mu za to vděčný! Měli jsme hlad! Vojáci měli hlad. A obyvatelstvo Česka si může gratulovat k tomu, že má konečně předsedu vlády, který, když už něco ukradne, tak proto, aby pomohl bližnímu, aby nasytil hladovějícího. Tedy ne proto, aby si koupil byt na Barrandově, chalupu na Vysočině nebo apartmá v Bruselu.

S Paroubkem jsme se poznali hned, jak přišel na útvar, protože byl provianťák a já jsem byl staršina dělostřeleckého oddílu a jako takový jsem měl třikrát do měsíce službu dozorčího v plukovní kuchyni. To byla funkce vyhrazená pouze pro staršiny jednotek a protože nás bylo v Prachaticích asi deset, tak jsme se střídali tak každých deset dnů. Vyfasoval jsem bílý plášť s červenými provázky na rameni a šel jsem se cpát do kuchyně, ale taky hlídat kuchaře, aby se neprali, a fasovat materiál na vaření dole ze skladu od Paroubka.

Všichni staršinové mé doby přišli z VÚ Grabštejn u Liberce, kde nás vyloženě týrali, přes VÚ Babice u Prahy, kde polovina roty spáchala hromadnou sebevraždu podřezáním žil a zastřelením, a ty, co přežili (včetně mne), poslali do Prachatic. Takže není divu, že jsme byli buď úplní psychotici a nebo měli značné kouzlo osobnosti. Já jsem měl kouzlo osobnosti. Z druhé kategorie byl třeba Jan Odstrčil z Dřínova u Kroměříže, který poté, co prošel stejnou anabází Grabštejn – Babice - Prachatice jako já, získal zálibu ve mřížích. Vždy, když uviděl mříže třeba na dveřích skladu, tak k ním přiběhl, začal s nimi cloumat, strkat hlavu mezi mříže tak, jak to dělal Jack Nicholson ve filmu The Shining a ačkoliv stál venku a nikdo ho nedržel, tak s mřížemi třásl a nepříčetně řval, až se mu vystupovaly žíly na krku: "Pusťte mě! Pusťte mě! Já už budu hodnej! Já už budu hodnej!". Nakonec z něj taky udělali staršinu.

A jednou jsem takhle vedl vojáky v poledne přes buzerák na oběd do nové jídelny a velel jsem do kroku. "Left! Left! Left-right-left! Left! Left! Left-right-left!" Protože se při velení do kroku jednotce musí řádně řvát, bylo mne slyšet snad až na kopci v Libině. A z protisměru od jídelny se k nám řítil poklusem major Křupala, kterému jsem chodil pro rum a on mne měl svým způsobem rád, ale řval jak tur: "Ticho, kurva, ticho!"

"Oddíl! Zastavit stát, ráz dva!"
"Jak jsi to velel, Hedvíčku?"
"To bolo prosím po cigánsky, súdruh major!", pravil jsem svou snaživou slovenštinou.
"A víš, kde je Sabinov, kokote?"
"Viem, súdruh major!"
"Tak vel česky, kurvauž."
"Vykonám, súdruh major!"

To už se odehrávalo před vchodem do jídelny, kde stal desátník absolvent Paroubek za účelem organizace fronty k výdeji jídla a culil se jak měsíček.
Druhý den byla neděle, kdy se nevařilo a byla tzv. studená strava, nebo často taky nic. Ten den jsem se poprvé vypravil k jídelně s několika vojáky, vylezli jsme na nákladní rampu, kde byl zamřížovaný vchod a za ním dveře do Paroubkovy kanceláře. Párkrát jsem přejel prázdným ešusem po mřížích, což vydávalo zvuk, který si člověk pamatuje celý život, a objevil se Paroubek.

"Paroubku, lid má hlad!"
"Gavroň je pryč?"
"Je."
"Tak počkejte chvíli."

Za chvíli se objevil s náručí chleba a několika salámy, které byly vděčně přijaty.
Postupem doby jsme se seznámili více a stýkali se nejen během mé služby v kuchyni, anebo když jsem vyžadoval krmení hladového lidu. Jednou jsem seděl u Paroubka v kanceláři jen za účelem zabití času a přátelské konverzace. Seděl jsem za jeho stolem, Paroubek seděl na gauči, který tam taky měl, když tu mé bdělé oko padlo pohledem na oficiálně vyhlížející papír. Byla to žádost veliteli pluku o uvolnění desátníka absolventa Paroubka (tedy aby mohl dostal opušťák na více než dva dny) do Prahy na zasedání ÚSTŘEDNÍHO VÝBORU STRANY.

"Ty jsi vstoupil do strany, ty vole?" - otázal jsem se, jako vždy přímo k věci.
"Jo, hned v osmnácti letech."
"Vždyť jsi stejný pako jako Virág!" Virág byl nabíječ od dělostřelců, myslím že byl z Velkého Krtíša, jestli byl květinář, to nevím, pouze osmnáctiletý, což bylo neobvyklé, který měl nepoměrně velkou hlavu a všeobecně vypadal jako Quasimodo a jeho životní ambicí bylo stát se členem KSČ. Splnilo se mu to, přijali ho za kandidáta asi po půl roce na vojně.

"Ale houby" pravil dotčeně Paroubek," přečti si to pořádně. To není KSČ, to je Československá strana socialistická!"
"Jistě, Československá strana socialistická ve službách komunistické strany. Národní fronta! Stejní kolaboranti jako lidovci! Zklamal jsi mne, Paroubku!" nedal jsem se vykolejit. A tak jsme si hezky povídali a čas nám plynul.
Od doby vojenské služby jsem Paroubka neviděl, snad už jen proto, že jsem se přestal vyskytovat v zemích tábora míru a socialismu, a tudíž nemám ponětí, co z něj v mezidobí vyrostlo. Ale začal určitě dobře, přestože v raném mládí jaksi ideologicky zakolísal. Ovšem jako premiér bude Paroubek lepší než Klaus, lepší než Zeman a lepší než Gross. To je tutovka. Proč? Protože není možné být arogantnější a sprostější než Klaus, není možné být opilejší než Zeman a není možné být hloupější než Gross. Paroubek je great white hope - tedy velká bílá naděje.

A myslím si, že obyvatelé Česka mohou být jen rádi, že mají Jiřího Paroubka předsedou vlády. Hlad nebude, přestože Češi jsou známí nefachčenkové, nemakačenkové a leváci. Jiří Paroubek to zařídí - a když bude nejhůř, on už určitě bude vědět, kde ukradnout pár salámů a štriclí chleba, aby lid hladem netrpěl. A kdyby náhodou nový český premiér přijel na Floridu, tak mu i já do batůžku na cestu zpátky taky pár štanglí salámu. Krást je nebudu - to se tady nedělá. Koupím je ve Winn Dixie.

Bude dobře.
-----------------
Poznámka: Popsané události a jména osob jsou skutečné, nikoliv smyšlené. Jmenovaným se omlouvám, ale jen trochu. Další historky z Prachatic je možno shlédnout na těchto adresách:

http://www.humintel.com/clanek31.htm
http://www.humintel.com/clanek39.htm
http://www.humintel.com/clanek75.htm
Tento článek byl uveřejněn na http://www.cs-magazin.com

Autor timto souhlasi s volnou redistribuci, preposilanim a publikovanim tohoto clanku, za predpokladu, ze bude v nezmenene forme. Autorske honorare prosim posilejte charitativni organizaci vasi volby v miste vaseho bydliste.