Trestní oznámení na ministra spravedlnosti České republiky JUDr. Pavla Němce

V souvislosti s případem pana Hamída bin Abdala Sáního, katarského prince, který dlouhodobě, sexuálně zneužíval nezletilé školačky v ČR, podávám k Vašim rukám trestní oznámení na ministra spravedlnosti ČR JUDr. Pavla Němce, který se dopustil porušení zákona a který porušil i Ústavu ČR.

Odesílatel:

Jan Šinágl, Nejedlých 335, 267 53 Žebrák

jan.sinagl@seznam.cz  www.jan.sinagl.cz

příjemce:

JUDr.

Marie Benešová

Nejvyšší státní zástupkyně

Jezuitská 4

660 55 Brno

věc: Trestní oznámení na ministra spravedlnosti České republiky JUDr.Pavla Němce

Žebrák 12.duben 2005

Vážená paní nejvyšší státní zástupkyně,

V souvislosti s případem pana Hamída bin Abdala Sáního, katarského prince, který dlouhodobě, sexuálně zneužíval nezletilé školačky v ČR, podávám k Vašim rukám trestní oznámení na ministra spravedlnosti ČR JUDr. Pavla Němce, který se dopustil porušení zákona a který porušil i Ústavu ČR.

Zdůvodnění:

V médiích se stále hovoří o „vydání“. Je však nutné, aby se v konkrétním případě rozlišovalo, zda jde o vydání do ciziny (§391 až § 402 tr. řádu), nebo o předání trestní věci do ciziny (§ 448 tr. řádu).

Pokud šlo o vydání do ciziny, tak ministr jednoznačně postupoval v rozporu se zákonem (tr. řádem). O přípustnosti vydání musí rozhodnout soud a teprve poté nastupuje pravomoc ministra spravedlnosti. Je sice možné tzv. „zkrácené vydávací řízení“ (viz § 398 tr. řádu), kde však musí dotčená osoba před soudem výslovně prohlásit, že s vydáním souhlasí a pak není nutné rozhodnutí soudu. Nejpodstatnější však je, že podle § 393 odst. 1 písm. g) tr. řádu je vydání nepřípustné, pokud byl trestný čin spáchán na území ČR  (až na drobné vyjímky – v tomto případě nepřicházejí v úvahu).

Nejpravděpodobnější je, že ministr postupoval podle doslovného znění § 448 odst. 1 písm. a)  tr. řádu a šlo tedy o předání trestní věci do ciziny. V citovaném ustanovení se konstatuje, že ministr (přesněji Ministerstvo spravedlnosti) může předat trestní řízení. Podle mého názoru však ministr sice může předat osobu, ale musí tomu předcházet iniciativa (návrh) ze strany příslušného soudu. Pro tento názor svědčí i znění odst. 2 citovaného §, podle kterého může tento krok učinit i sám soud a nepotřebuje k tomu ministra spravedlnosti a to v případě, že tak stanoví mezinárodní smlouva (s Katarským Královstvím zřejmě smlouvu nemáme). Tento postup (podle dříve platného tr. řádu se označoval jako „odevzdání trestní věci do ciziny“) se volil ve velmi vyjímečných případech, zejména jestliže se obžalovaný nenacházel v ČR a pro jeho nepřítomnost nebylo možné vést trestní řízení.

Pokud § 448 tr. řádu uvádí, že…MSp předá trestní řízení…pak tento postup spočívá v tom, že pokud soudce přerušil trestní řízení a podal žádost o předání trestního řízení do ciziny, MSp žádost přezkoumá, zda splňuje všechny náležitosti a postoupí ji (tj. tuto žádost soudce) do ciziny. Zda bude řízení skutečně předáno závisí na rozhodnutí dožádaného státu, zda řízení převezme. Pokud ano, věc je stále v ČR otevřená a pokud je v cizině tento člověk odsouzen, teprve pak se zastavuje trestní řízení.

Poslední argument, který mě přesvědčil o správnosti názoru je čl. 38. odst. 1 LZPS ve vztahu k čl. 90 Ústavy. Zde je vyjádřena zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z komentáře k Ústavě vyplývá, že tato zásada neznamená jen nutnost stanovit příslušnost soudu a soudce, ale také absolutní zákaz obcházení pravomoci soudu. Jde tady o ústavní pojistku proti zásahům zákonodárné a výkonné moci.

Pokud tedy ministr (nikoliv jako orgán činný v trestním řízení, ale jako představitel moci výkonné) sám od sebe rozhodl v probíhajícím trestním řízení (pro podání obžaloby) o předání této věci do ciziny a stalo se tak bez vědomí příslušného soudu, nebo dokonce proti jeho vůli, porušil ministr spravedlnosti ČR JUDr. Pavel Němec nejen zákon (trestní řád) ale i Ústavu ČR!

Amorálnost rozhodnutí pana ministra je o to odsouzení a opovržení hodná, že se zde jedná o sexuální zneužití dětí s možnými, trvalými následky pro jejich další život. Jaké hrozivé poselství a signál vysílá jeden z nejvyšších představitelů justice rodičům obětí a celé společnosti? 

V souvislosti s tímto trestním oznámením Vás také žádám o prošetření všech okolnosti nedávného pobytu pana ministra na území Katarského království, ze kterého výše jmenovaný princ pochází. Z logiky věcí a příčinných souvislostí nelze vyloučit i možnost korupčního jednání pana ministra, ač důkazy mohou být těžko zjistitelné. Připomínám, že od katarské královské rodiny byla za katarského prince nabídnuta kauce ve výši 20 000 000,- Kč. Podezření na korupční jednání lze logicky vyvodit i z nedávné nabídky renomované francouzské reklamní agentury premiérovi Stanislavu Grossovi.

Jsem toho názoru, že státní zastupitelství už má tolik veřejně přístupných informací které vzbuzují oprávněná podezření na nezákonná jednání nejvyšších ústavních činitelů země, že by mělo začít samo aktivně jednat a ne až na základě trestních oznámení občanů, v jejichž zájmu a zájmu země mají pracovat a působit.

Dovolím si k Vaší informaci a úvaze přiložit článek profesora Milana Zeleného „O VZTAHU K PRAVDĚ“

Očekávám v brzké době Vaši zprávu, co v této záležitosti NSZ učinilo.

V úctě k Vašemu úřadu, k Vaší vysoké a neodejmutelné odpovědnosti před lidem této země

Jan Šinágl v.r.

Pozn.

Snad bude mít pan ministr spravedlnosti více sebereflexe a odpovědnosti než ostudný premiér ČR Stanislav Gross a přijme osobní odpovědnost okamžitým odstoupením ze všech svých funkcí. Není svého postavení ve společnosti nadále hoden, stejně tak jako premiér Stanislav Gross. Svými postoji, činy a chováním se oba dva na nejvyšší možnou míru nezvratitelně zdiskreditovali. Stali se velkou mezinárodní ostudou a hanbou České republiky i jejích občanů. To, že premiér S.Gross veřejně v televizi přátelsky objímá nového kandidáta na úřad premiéra ČR pana Kohouta, bývalého člena KSČ, už jen doplňuje neskutečný úpadek mravů a jejich totální selhání v české společnosti. 

Příloha:

Prof. Milan Zelený článek „O VZTAHU K PRAVDĚ“

O VZTAHU K PRAVDĚ  - Prof. Milan Zelený, Fordham University

Pravda a vztahy k pravdě hrály a hrají zásadní role uhelných kamenů všech politických a společenských systémů. Jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní ČR až překvapivě úspěšného experimentu vládnoucích stran. Jde o trik, který zatím žádnou demokratickou stranu nenapadl.

Když jste kritizovali či odhalovali komunisty, tak jste dostali pořádně "na frak". Pravda se nesměla dostat na povrch: překrucování, přetvařování, cenzura a lež vládly jejich světu. Komunisté se pravdy báli, byli si ji plně vědomi a dělali vše pro to, aby ji přetvořili. Své kritiky pozavírali, postříleli či vyhnali.

Když jste kritizovali či odhalovali fašisty, tak to bylo ještě horší. Fašisté se pravdy báli opravdu jako čert kříže. Takový respekt měli, že své kritiky a hlasatele pravdy likvidovali okamžitě, bez skrupulí a bez jakýchkoliv výčitek.

Když kritizujete či odhalujete dnešní americké demokraty, tak se setkáte s právě opačným přístupem: přehnaná citlivost až strach, okamžitá reakce, vysvětlování, lhaní, náprava chyb a horečnatá snaha o uspokojení většiny. Clintonismus a triangulace znamenají, že demokraté se pragmaticky vzdávají svých principů, dělají kompromisy a přejímají myšlenky opozice - není jim to však moc platné. Je pozdě, pravda je na povrchu a lháři musí dříve či později prohrát.

Nedávné české režimy však přišly s úžasným politickým vynálezem: Pravdy se není třeba bát, pravdu není třeba respektovat, není třeba ji překrucovat, za ní trestat či na ní reagovat - PRAVDU LZE IGNOROVAT!

Hloupí komunisté, fašisté i demokraté respektovali pravdu, báli se jí, reagovali na ni, ať již popřením a potrestáním, anebo podporou a podlézáním. Nikdy je, politické břídily, ani nenapadlo, že pravdu není nutno respektovat, že pravdu lze ignorovat či prostě na ni kašlat. V ČR určitě.

Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt, Bush i Clinton měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře i nebezpečí. Reagovali však rozdílně: jedni ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní ji podlézali a posluhovali, žádný ji však nedokázal ignorovat.

Dnes, v srdci Střední Evropy, přišli někteří mazaní a pomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, pravdu lze ignorovat.
Není třeba zavírat, není třeba popravovat, není třeba překrucovat či cenzurovat. Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblaní, mručení či říhání. Každý si přece může říkat co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem - dobrá tak ještě k jídlu či pro sex - neexistují-li uši. Pera se také není třeba bát, neexistují-li oči. Slova se stávají nesmyslem, nejsou-li čtena.

Potkal jsem v ČR politika, který si každé ráno nechával analyzovat všechen denní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní reakce, odpovědi a interpelace. Pak, u moci, toho všeho rychle nechal. Pravdu je třeba ignorovat, kašlat na ni, neslyšet ji, nevidět ji - a prostě, vytrvale, hlavně dobře financovaný, si dokolečka mléti to své, v systému byrokracie, jakou si ani ubohý Kafka nedokázal představit.

Nikdo nás stejně nebude poslouchat, tak jako my neposloucháme je. Společenský konsensus, základ to klidu a spokojenosti, je konečně pochopitelný: my neposloucháme je a oni neposlouchají nás - a je to jedno.

Jenže. Jenže my jsme tam, kde jsme my, a oni tam, kde jsou oni. Jde tedy o režim a experiment jakési Byrokratické Ignorokracie (či Idiokracie), která si beze studu vyvěsí třeba i fangli "Pravda vítězí". Nyní již víte proč: ne ze strachu, ne z respektu, a už vůbec ne z principu či ideálu. Jen a prostě proto, že je to vlastně jedno.

Prof. Milan Zelený, GBA 626E, Fordham University, 113 West 60th Street, New York,

NY 10023-7484, U.S.A. Fax 212.765.5573, e-mail: zeleny@mary.fordham.edu

P.S. Tučně zvýrazněný text Jan Šinágl