Desatero

Právě ve chvíli, kdy papež umíral jsem psala svůj postřeh o síle motlitby, kterou se ze Jana Pavla II. modlí obyčejní upřímní lidé na celém světě, bez ohledu na rasu, národnost či vyznání. Cítila jsem její sílu velmi silně. Myslela jsem přitom na to, jak velice je to potřebné, lidi to duchovně spojí. Je těžká doba. Každá doba je těžká.

     Ale Matka Země už nemůže. Oklepává se a setřese nás. Lidé se zbytečně ptají: „Proč?“ Proč tolik obětí? Proč tolik utrpení, bolesti? A proč právě tam? Místa výskytu zemětřesení jsou naprosto "nahodilá". Mystiku a karmické zákony a zákonitosti teď ponechám stranou, povolanějším, nejsem dost kvalifikovaná. Jak já to vnímám, platí „padni komu padni“. GAIA je sice živá bytost, ale nevládne naším rozumem. Řídí se jinými zákony, zákony Univerza. A lidé je porušují příliš. Gaia /matka/ strádá naší hloupostí a pýchou. Už dlouho, příliš dlouho. Varování nechceme slyšet. Vždyť ona nám dává život, je jeho zdrojem. Není nevyčerpatený. Doplatíme na to. Přírodu zachrání, ta za nic nemůže, to člověk jí škodí. Mělo by se stát něco, aby se lidé vzpamatovali, dokud je čas. Nemyslím, že by to mělo být neštěstí.

     Umírání a odchod papeže z tohoto světa tomu může napomoci. Všimněte si, jak tváří v tvář úmrtí sv. Otce pojednou vědí, jak mají mluvit a co maji hrát. Jak lidé tlumí hlas a slušně se vyjadřují, s pokorou, tolik chybějící.

     Naše meditace za „probouzení duše země české“ o pondělí Velikonoční nebyla brána ani dost málo jako legrace. Jsem přesvědčena, že místo před pomníkem sv. Václava, kde se uskutečnila zůstalo do středy "nabité" energií a lidé se chovali jinak, než obvykle v těchto situacích. Byla i jiná atmosféra. Policie v mnohonásobné, situaci neadekvátní přesile na mistě, ale nezasáhla. Naštěstí. „Jen“ ukradli bednu. Přitom chybělo málo. Lidi se jim vysmáli, neprali se. Jsem velmi senzitivní osoba, zvlášť pokud jsem vyexcitovaná a možná vnímám opravdu trochu více než jiní.

     Hrají s námi, milí přátelé, nepěknou hru, ti naši politici, řekla bych. A to nejen komunisté. Všichni, napříč politickým spektrem s námi hrají „betla“, jak se říká. Ani dost málo se mi to nechce líbit. Co vše se pod tuto falešnou, zbytečnou a drahou hru schová? A lidé to zase zbašti? A co ti mladí, levicově chytlaví, jak ti si to mají vyhodnotit, aniž by byli vystaveni nutnosti příliš trpkého poučení? Vždyť život je ta největší cennost, utíká příliš rychle. Mladým lidem se pouze dnes zdá, že mají dost času. Už zítra může být pozdě.

     Lidé říkají, že soudruh Grebeníček mluvil pravdu. To se mu to mluví! Neslýchaná drzost! Komunisty nelze NIKDY podceňovat, klidně si počkají, NIKDY se nevzdají vize uchvátit MOC se vším, co k tomu zákonitě patří. Nestačila snad historická zkušenost? Kde je obyčejná lidská zodpovědnost, nejsou snad politici lidé? Skutečně je znakem politika totální vymytí mozku, nestydatost a opojení vlastní důležitostí, penězi či mocí? Dezerce místo čestného řešení a nápravy situace? Pod záminkou nespolupráce s komunisty jim dělat místo? To se nedokážou „pochlapit“ a člověka který otevřeně škodí jednoduše vyeliminovat? A na občany kteří dělají práci za ně pošlou policii? Jak dlouho máme ještě čekat? Jak dlouho demonstrovat? Máme právo na normální život. Ano, i Vladimír Hučín, ten především. Obětí už bylo dost, vinou vaší hlouposti, nestydatosti a neúcty k zákonům a občanům této země. Vinou neúcty k člověku, jako lidské bytosti, vinou neúcty k životu.

     (Ne)vážení „zvolení“, takhle to dál nejde. Stačí, co se děje ve světě. Kde zůstalo „obyčejné“ Desatero? Co se to s lidmi stalo? Co se to s námi stalo? Chovejme se zodpovědně a volejme k zodpovědnosti lidi, kteří to mají v popisu práce. Neboť politika je práce, a to práce odpovědná. Pokud se politici chovají jinak než odpovědně, parazitují na společnosti a musí odejít! Pokud porušují zákony této země a zákony lidství, jako v případě nadcházejícího soudu s kpt. Vladimírem Hučínem, musí to být oni, kdo se budou odpovídat! Nelze čekat na poslední soud. Nemuseli bychom se dočkat.

     Nemůžu jinak, než v dnešní smutný den skončit nadčasovým poselstvím právě zesnulého Karola Wojtyly lidem:

NEBOJTE SE!

Claudie Nikolajenková, 2. dubna 2005