Rehabilitační soud Olomouc - Ano, ale…

Ano, ale…

Velmi mne potěšil verdikt rehabilitačního soudu u OS Olomouc dne20.ledna  2005  (!),  vedeného na základě trapného účelového odvolánítátního zastupitelství proti rozsudku, jímž byl v minulém roce Vladimír Hučín plně zbaven  všech obvinění za 27 (!) let starý čin nedovoleného ozbrojování,  který si v komunistickém kriminále odseděl/mj. devět měsíců/ a po listopadu ´89 byl rehabilitován (!)/.  Je to výsledek obnovy řízení, o niž požádal sám V.H., jelikož mu byl uložen zbytkový trest, který by dále zvýšen (sic!) na základě odvolání státní zástupkyně.  Těší mne, že kauzy s uloženými zbytkovými tresty jsou nyní,po důkladném prostudování spisů ministrem spravedlnosti předmětem stížnosti, tímto podané právě ve prospěch Vladimíra Hučína. O důvodech  a výsledku můžeme zatím pouze spekulovat, u nás se nevyplácí předjímat a radovat se předčasně.

Nutno konstatovat, že ač u soudu sedí stále soudci, kteří soudili za bolševika, ať u civilních či vojenských soudů /tento případ/ a rovněž tak stávající státní zástupci se podepisovali na osudech odpůrců komunistického režimu, dosáhl V.H. svou rezistencí a důkladností, s níž měl  na soudce i státního zástupce připraveny materiály, které jej z popisovaného jednání usvedčují.  Nemusel je použít, jelikož jsou pravdivé, stačilo je před soudci a veřejností zmínit (!).

Velmi mne potěšilo, jak justiční stráži v jednací síni, která je zdánllivě nenápadná a nezúčastěná, cukalo při řeči Vladimíra Hučína v koutcích.  Vyslechnou totiž jistě velmi často mnohé a dobře vědí jak nespravedlivě si soudce počíná, kromě toho, že neslušně kuňkal. Dále mne velmi těší hojná účast veřejnosti u tohoto soudu, (konečně byli bez problémů dle ústavou zaručeného práva a bez obstrukcí  vpuštění všichni přítomní, dokonce  jim  bylo dovoleno i v soudní síni stát/. Účast lidí, kteří se do Olomouce i přes krajně nepříznivé počasí do Olomouce sjeli byla opravdu hojná.

Dále me těší přítomnost poslance PS Parlamentu CR Svatopluka Karáska, který tam byl jako osoba veřejná a jak slíbil, bude referovat v parlamentu, když už tam z příslusných výborů a komisí nepřijel nikdo další, ač byli pozváni.

Dále mne těší, že jsme se opět všichni sešli a pobyli v dobré společnosti politických vězňů, kteří mají i přes vše, co zkusili neutuchající energii bojovat  až  do  konečného vítězství a dosažení  skutečné  spravedlnosti i morální satisfakce.

Dále mne potěšilo, že si  Mgr. Dušan D., signatář CH 77, psychoterapeut se soukromou praxí a anonymní e-poradnou z Olomouce, nyni po absolvování nedobrovolné hospitalizace v blázinci, kam byl pro svou občanskou angažovanost umístěn, přinesl pro všechny případy s sebou polštářek, nikoli aby stál demonstrativně na hlavě jako minule MVDr. Veronika V., ale z praktických důvodů, kdyby posílenou justiční stráž či policii náhodou zas napadlo vláčet lidi po zemi jako v říjnu 2004, přestože  je jednalo o veřejný proces.  Nesmírně mě potěšilo, že měl na sobě vtipně oblečen slušivý lesklý satenový pyžamový kabátek pro případ, že by jej někdo zas chtěl do blázince dopravit. Erár je totiž hnusný a nepohodlný a na uzavřeném oddělení jsou zakázány návštěvy.

Naštěstí obhajovací i závěrečná řeč Vladimíra Hučína byla natolik skvělá a jeho pravda natolik průkazná, že soud MUSEL kapitulovat a osvobodit jej v plném rozsahu. Odvoláni už není možné, pouze dovolání. Pokud toto st. zastupce udělá, měl by jej někdo "zastřelit" onou předmětnou nefunkčni pistolí, o niž byl soudni spor veden, težkým důkazním materiálem, který  prý soudce podle slov státního zástupce původně zanedbal.  Ukázalo se, že se  jednalo o starou zrezivělou německou zbraň, kterou V.H. používal jako těžitko  (!!!).  Tak to mě opravdu poveselilo.  Radost z toho, že pravda nakonec zvítězila mi kalí skutečnost, kolik to dalo práce a nervů a že zášť státu vůči V.H. nebere konce.  Věřme společně, že stejně tak se ukáže pravda i v případě jeho mnohačetných obvinění z doby působení v BIS.  A nejen to,že zmizí ze scény  lidé,  kteří stále ještě slouží ve význačných funkcích na vnitru i jinde pod záštitou politiků a na stávajícím stavu maji přímou vinu.  Pak napíšu teprve ten správný příspěvek.  Moje dnešni radost je proto veliká, ale jen dílčí.

Claudie Nikolajenková

Praha 21. ledna 2005