Rehabilitace třídního nepřítele aneb další komunistická pětiletka

Rehabilitace třídního nepřítele aneb další komunistická pětiletka

……………

Motto:

„Soudruzi, tu pětiletku splníme, i kdyby to mělo dvacet let trvat!“

V duchu tohoto motta probíhají již čtrnáct let např. rehabilitační řízení Vladimíra Hučína. Plány postkomunistické pětiletky sice nebyly zveřejněny, ale situace v republice nenechává nikoho na pochybách, že pod vládou ČSSD nás stroj času pomalu, ale jistě, vrací do dob totalitní normalizace.

Komunističtí soudci a prokurátoři se pevně usadili v české justici (neodvolatelně), i pro bývalé vojenské prokurátory – pravé ruce totalitního režimu – se našla místa na civilních okresních, krajských i vrchních soudech. Estébáčtí důstojníci jsou i nadále nepostradatelní v bezpečnostních složkách našeho státu. Odposlechy fungují dokonce lépe než dříve, díky západním moderním technologiím, a Mlýny vesele melou. Na chvíli se snad trochu otřásla půda pod rudýma nohama, ale žádné strachy, Richterova stupnice se takovým zachvěním ani nezabývá. Soudruzi se navzájem podrží a soudružská pomoc je vždy po ruce pro ty, kteří komunistickou ideologii dokázali nezradit. Nemusí se k ní ani veřejně hlásit, když doba a situace tak vyžadují – rozhodují činy a pravidlo, že účel světí prostředky. A že pravý, tzv. „kovaný“ soudruh nikdy nezklame, vidí každý, kdo tento nezdravý vývoj v naší zemi jen trochu sleduje. Tento vývoj dosáhl již i světového věhlasu.

20. 1. 2005 se před Krajským soudem Ostrava, pobočka Olomouc, v 9.00 znovu rozehraje hudba minulosti. Zde panuje mezi svými i předseda senátu JUDr. Jaroslav Hudeček, bývalý vojenský prokurátor. Po čtrnácti letech „konání“ dospěl tento „bývalý“ soudruh k závěru, že na protikomunistické aktivity Vladimíra Hučína (Kauza nedovoleného ozbrojování; vykonstruované podezření za pomoci agenta StB a KGB Antonína Mikeše z chystaného ozbrojeného útoku na komunistického sympatizanta z USA, zpěváka Deana Reeda a chystané ozbrojené útoky při tehdejších volbách do zastupitelských orgánů. Tato podezření se však nepodařilo prokázat a aby byla zakryta komunistická zvůle v podobě osmiměsíční vazby a tvrdých výslechů V. Hučína, posloužil další kolaborant StB Vlastimil Švěda k vykonstruování obvinění – nedovoleného ozbrojování. Tento psychicky narušený a snadno manipulovatelný Švéda (krycí jméno Slávek) slouží politické objednávce dodnes, figuruje ve známém neveřejném procesu bývalého kpt. BIS V. Hučína z tzv. „postkomunistického“ období. Vladimír Hučín byl a je vězněm a pronásledovaným komunistickou mocí v zemi dodnes! Je vězněm svědomí presidentů Husáka, Havla i Klause!) v roce 1976 (sp.zn. PV 318/77) se vztahuje amnestie presidenta republiky ze dne 1. 1. 1990! Zmíněný bývalý vojenský prokurátor tedy rozhodl, že zastaví trestní stíhání „obžalovaného“ (č.j. 2 To 201/204 – 692). V této konkrétní kauze už však mezitím proběhla řada soudních řízení a V. Hučín se proto v zákonné lhůtě rozhodl trvat na projednání celé věci. Zastavení soudního řízení považuje za „… rafinovanou účelovost, což samozřejmě hodlám prokázat v průběhu pokračování předmětné věci u soudu. Je proto nutné, aby celá záležitost byla nadále veřejně projednávána.“ Se zdůvodněním nelze za daných okolností než souhlasit.

Tento případ je v chronologii Hučínových odsouzení v době totality v pořadí druhý. Celkem byl před rokem 1989 odsouzen čtyřikrát. (1971 – 10 měsíců nápravného opatření – již bylo rehabilitováno; 1976 – 1977, 8 měsíců vazba StB, opakovaně rehabilitováno, státní zástupce však vždy podal stížnost a věc se vracela k opětovnému projednávání – další fáze se uskuteční 20. 1. 2005 v Olomouci, viz výše uvedeno; 1984 – 1986, 30 měsíců III. nejtěžší kategorie vězení, případ byl rehabilitován jen částečně, výsledkem je 6 měsíců podmíněného trestu /!!/; 1986 – ochranný dohled na dva a půl roku za nepřátelství k socialistickému zřízení – zatím neprojednáno) Od propuštění z výkonu trestu (1. června 1986) až do konce roku 1989 byl V. Hučín při příležitosti „politických svátků“ vždy zadržen StB na 48 hodin z „preventivních důvodů“. Kromě toho jej každý týden předváděli na nejméně dvouhodinový výslech do úřadoven StB.

Ti, kteří tato komunistická svinstva na V. Hučínovi praktikovali, mají dnes plukovnické hodnosti a posty na krajských a vrchních soudech, státních zastupitelstvích apod.

Nezbytně se vnucuje myšlenka, zda vládní ČSSD nemá tajnou dohodu s komunisty! Vše tomu nasvědčuje. I to, že ČSSD nemá evidentně zájem o důkladné vyšetření komunistických zločinů, alespoň morální potrestání viníků a odstranění kompromitovaných osob z politického a veřejného života společnosti! Křiklavým důkazem spolupráce ČSSD s komunisty je únos a vražda jejich vlastního člena, Bohumila Laušmana, bývalého ministra a předsedy ČSSD! StB jej měla v Rakousku pod kontrolou a agenti StB František Macháček a Rauscher mu dali v Salzburgu uspávací prášek a pak jej tajně v pytli převezli v prosinci 1953 do ČSR a umístili ve věznici Ruzyně. Dlouholetý politický vězeň a vydavatel časopisu Svědomí, Čecho-Kanaďan Milo Komínek ke kauze Laušman říká: „Nemohu pochopit, proč ústředí a členové ČSSD na komunisty zavražděného Laušmana zapomínají, nesnaží se jeho vraždu objasnit a učinit za tento zločin zodpovědnými tehdejší ministry vnitra, kterými byli do r. 1961 Rudolf Barák a v období 1961 – 1965 dosud žijící Lubomír Štrougal.“   

Dalším důkazem rudého spolčení je situace v bezpečnostních složkách. Veřejnost nestačí v úžasu a se znepokojením sledovat skandály v řadách policie, vojenské i civilní rozvědky a kontrarozvědky. Z aktuální kauzy bývalého kpt. BIS V. Hučína sledujeme, že současné i předcházející vedení BIS (Jiří Růžek, Jiří Lang, Jaroslav Jíra, František Stárek, Jan Princ, Petr Mencl a mnoho dalších, kteří budou v případě veřejného procesu identifikováni) se významně podílelo na postkomunistických zločinech tzv. „Grossova Grosstapa“. To je také jeden z hlavních důvodů, proč veřejný proces s bývalým kpt. BIS V. Hučínem není politicky žádoucí. V. Hučín v této souvislosti říká: „Lze hovořit o tom, že naše kontrarozvědka BIS tyto zločinecké aktivity ČSSD a jejích kryptokomunistických poskoků podporovala a kryla. O těchto skutečnostech je nutno informovat veřejnost. Lidé z kontrolního orgánu pro kontrolu činnosti BIS, jako je např. Ing. Jan Klas, jsou naprosto nezpůsobilí na tyto zločiny reagovat, což umožňuje další průchodnost těchto nezákonností a mlžení.“ Opět nezbývá, vzhledem k okolnostem a faktům, než souhlasit, a s spolu s V. Hučínem apelovat na zastupitele a širokou veřejnost, aby se v rámci svých možností zasadili o odhalení všech těchto rudých zločinů, které ve své podstatě mají již charakter státního terorismu.

Nenechme se semlít Mlýny a jinými nástroji rudé zvůle! Za naše peníze! Sledujme a účastněme se jak rehabilitačních, tak i těch současných (dosud utajovaných) soudních procesů s Vladimírem Hučínem. Na unikátním příkladu tohoto statečného člověka vidíme stav naší země v celé té rudé a velice nebezpečné obludnosti.

Kauza Hučín zde není náhodou. Je varováním pro nás všechny. Je výstrahou k bdělosti i výzvou k občanské statečnosti.

Sám V. Hučín nehledá ve svém dlouholetém boji osobní satisfakci. Chce veřejně odhalit to, co se dělo a děje v naší vlasti po listopadu 1989. Jeho nekompromisní nesmiřitelnost s totalitním komunistickým režimem a boj za svobodu a demokracii by měly být pro všechny slušné lidi v České republice výzvou hodnou následování. 

Závěrem si připomeňme a nezapomínejme důležitá fakta:

-         Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů (žádné další komunistické pětiletky) a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

-          Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. (Žádné další komunistické pětiletky a závislí a podjatí soudci.)

-          Podle ust. §1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám. Podle §2 odst. 1 a odst. 2 téhož zákona byl režim založený na komunistické ideologii zločinný a nelegitimní a KSČ byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou. Podle § 3 a § 4 téhož zákona byl odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován a nepodílel se na skutečnostech uvedených v § 1 odst. 1 tohoto zákona, si zaslouží účast a morální zadostiučinění. (Komunističtí soudci a státní zástupci nemají zákonné ani morální právo rozhodovat ve věci rehabilitací politických vězňů! Neměli by se podílet na stíhání osob, které šetří a odhalují zločiny komunismu v dnešní době a které poukazují na prorůstání rudé rakoviny do správy naší demokratické společnosti!)

….

Hana Catalanová, leden 2005