Bolševická inkvizice - část I ÷ II

Hana Catalánová hodnotí vykonstruovaný proces a komunisticko-fasistickou bestialitu kolem Vladimíra Hučína.

Bolševická inkvizice - část I

Hana Catalanová

Od tzv. „sametové“ revoluce uplynulo již více než 12 let, avšak v justičním systému se změnilo pramálo – stejně jako na politické scéně. Lži, podvody, korupce a bývalé komunistické a estébácké struktury ve vrcholných pozicích v ČR dnes vnímá již i západní, který byl tolik nadšen předstíraným pádem komunismu za Železnou oponou. Bohužel, pravá tvář této postkomunistické „demokracie“ měla být odhalena dříve, v době, kdy se jednalo o vstupu ČR do NATO, v době, kdy se bez důkladného prověření situace v zemi velkoryse poskytlo rovnocenné partnerství v této organizaci a nabídly se i další hospodářské výhody.

Další důvod k odsouzení Clintonovy administrativy. Je veřejně známo, že Clinton byl a je levicově orientován. Během svých studií měl spoustu komunistických přátel v bývalém Sovětském svazu i v Československu, kam jezdil na návštěvy v dobách Studené války – za hluboké totality. Sám se s komunistickou ideologií ztotožňoval, obdivoval a propagoval ji. Důsledky jeho vlády jsou šokující – a to ještě nevíme všechno! Doufejme, že president G.W. Bush učiní veškeré potřebně kroky v tom, aby Amerika opět byla pilířem svobody a demokracie – symbolem oázy života hodného žití, za který stojí zato bojovat. My všichni jsme povinni tento boj za svobodu vést a neustoupit v něm ani o píď. Všichni jsme na tento svět přišli jako svobodní jedinci – nikdo nemá právo nám tento základní Boží dar upírat.

Jsme svědky toho, že základní lidská práva jsou v ČR stále pošlapávána (a nejen tam), že Ústava ČR je pouze bezpředmětným souborem článků, které nejsou respektovány.

Sledujeme kauzu Hučín, která slouží „bývalým“ komunistů jako prubířský kámen předhozený veřejnosti. Tento prubířský kámen má ukázat, jak dalece je veřejnost připravena a ochotna přijímat sílící moc komunistických struktur, které se ve skutečnosti své moci nikdy nevzdaly, pouze tahaly za rozhodující nitky v pozadí. Pokud tyto struktury zvítězí, budou následovat další vykonstruované procesy, které si pamětníci – političtí vězni – pamatují velice dobře z nikoliv tak vzdálené minulosti.

Celá kauza je založena na nezákonně vykonstruovaných důkazech, kdy hlavním a „utajovaným“ svědkem je jakýsi Josef Dvořák (dle dřívějších zpráv se jedná o Jiřího Metelku z Přerova, blízkého spolupracovníka bývalého důstojníka StB Ludvíka Zifčáka).

Ohlášená premiéra však nedopadla k očekávání a spokojenosti soudce Michala Jelínka a přísedících soudců, honosně zvaných „soudní senát“.

Státní zástupkyně Lenka Šromová přečetla necelých 9 z celkových 29 stran textu obžaloby, a na konci svého vystoupení podala soudnímu senátu návrh na vyloučení veřejnosti z dalšího soudního jednání. Svůj návrh zdůvodnila funkcí BIS a „utajovanými skutečnostmi“.

Soudní síň pojala celkem asi 70 lidí, z nichž někteří měli to štěstí, že se mohli posadit, zbytek stál u zadní stěny. Přítomni byli též zástupci médií, a celý průběh zahájení soudního líčení mohl být video/audio nahráván. Při návrhu státní zástupkyně o vyloučení veřejnosti přítomní hlasitě projevovali svůj nesouhlas a soudce pohrozil vyklizením soudní síně.

K návrhu o vyloučení veřejnosti měli možnost vyjádření obhájci Milan Hulík a  Stanislav Devátý i obžalovaný Vladimír Hučín.

V této souvislosti je třeba zmínit i další důležitou skutečnost. Po celých více než 12 let tzv. „demokratického“ systému od soudu odcházejí komunističtí a estébáčtí zločinci s úsměvem na rtech a s posíleným sebevědomím. Žádná vazba, žádné tresty odnětí svobody za týrání a pronásledování nevinných lidí – maximálně nízké podmínečné tresty. Zdá se být až neuvěřitelné, že bývalý ministr vnitra a později 20 let předseda vlády Lubomír Štrougal, který stál v samém čele totalitního režimu v Československu a svědomitě plnil rozkazy přicházející z Moskvy, byl po všechny ty „posametové“ roky ponechán na svobodě, užívajíc si tučné penze… Před několika dny odcházel od soudu s povýšeným úsměvem, zproštěn všech obvinění. K soudnímu líčení jej doprovázela jeho dcera, profesí sama právnička, která dohlížela, zda její kolegové odvádějí dobrou práci. Štrougal se při opouštění soudní budovy spokojeně vyjádřil na kamery, že je čas podívat se na nějaký ten hokejový zápas…

Další totalitní předák Alois Grebeníček, který za bývalého režimu jako vyšetřovatel StB mučil elektrickým proudem a jiným fyzickým týráním odpůrce komunismu, je též stále na svobodě a jeho proces se díky komunistickým soudcům protahuje již několik let – od roku 1995! Jeho syn Miroslav Grebeníček je předákem KSČM, pokračovatelky KSČ, jedné z oficiálně uznaných parlamentních politických stran (!!). Komunistická strana a její ideologie byly v roce 1993 zákonem odsouzeny jako zločinné…

Neskutečné, že?

Ale zpět k té soudní komedii.

JUDr Milan Hulík jmenoval 5 skutečností, kterými odůvodňuje vznesenou námitku podjatosti ze strany soudce Michala Jelínka (jedná se o autentický záznam):

"V posledním usnesení o vazbě předseda senátu Michal Jelínek zdůvodnil další trvání vazby odkazem – poukazem – na jakýsi úřední záznam vyšetřovatele o chování Vladimíra Hučína, sepsaný po seznámení obžalovaného s výsledky vyšetřování. Obžalovaný a obhajoba tento dokument neznají, nebyli s ním seznámeni a o jeho existenci se dozvěděli až z předmětného usnesení.

Použitím neznámého dokumentu pro zdůvodnění nutnosti další vazby dal předseda senátu najevo svoji podjatost.

Tentýž předseda senátu se ještě před hlavním líčením na otázky tisku vyjádřil tak, že při rozhodování o vazbě přihlédne k názoru Krajského soudu, který dříve v jiném řízení rozhodoval a důvodech trvání vazby.

Protože soudce nesmí dát předem najevo jak bude rozhodovat, projevil předseda senátu touto svojí indiskrecí svoji podjatost.

Řada svědků obdržela předvolání k soudu na dny 14. a 15. 2. do místnosti soudu č. 3, což je nejmenší místnost v budově přerovského soudu. Z toho je zřejmé, že o vyloučení veřejnosti z dalšího jednání bylo již předem rozhodnuto, a to bez vyjádření stran. První den (13. 2.) bylo hlavní líčení zahájeno v místnosti č. 4, kam se část veřejnosti s některými zástupci médií vešla.

Protože soudce nesmí prejudikovat své rozhodnutí (v následném jednání předseda senátu skutečně veřejnost vyloučil), dal předvoláním svědků najevo svoji podjatost.

Soud přijal obžalobu, a to za situace, kdy z protokolu o domovní prohlídce je zřejmé, že tato byla povolena v bydlišti Vladimíra Hučína. Bydlištěm je podle komentáře obydlí, prostor, kde dotyčná osoba bydlí. Takovým obydlím je byt Vladimíra Hučína v rodinném domku v Přerově, Lančíkových 10, jehož dvoutřetinovým spoluvlastníkem je matka Vladimíra Hučína Anna Hučínová, a třetinovým spoluvlastníkem je Vladimír Hučín.

Předkládám soudu dokument o vlastnických vztazích.

Podle protokolu k domovní prohlídce byla většina věcí, které slouží jako důkazy proti našemu klientovi, nalezena v prostorách mimo jeho obydlí a ve vedlejších prostorách, jejichž vlastníkem je Anna Hučínová, která nedala souhlas k domovní prohlídce, a orgány trestního řízení nepředložily žádné jiné povolení k domovní prohlídce, které by se týkalo těchto jiných vedlejších prostor v majetku paní Hučínové. Podle §2 odst. 1tr. ř. nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Jestliže tedy trestní spis k této věci obsahuje důkazy, tj. věci, ze kterých vychází obžaloba, a tyto důkazy byly získány v rozporu s trestním řádem, jako takové nemohou být vůbec použity, a obhajoba činí návrh – zároveň v souvislosti s podjatostí, aby všechny tyto důkazy byly vyřazeny ze spisu, a pokud tak nelze technicky učinit, aby k nim soud nepřihlížel.

Dále uvádím, že z obsahu spisu je zřejmé, že byl prováděn odposlech na dvou telefonních linkách. V rozhodnutí o povolení odposlechu dvou čísel - 0641-250514 a 0641-250515 – se uvádí, že obě čísla jsou vedena na Vladimíra Hučína, což je v rozporu s vyúčtováním Telecomu, který tyto linky vede samostatně na uživatele Annu Hučínovou a Vladimíra Hučína. Z obsahu spisu není zřejmé, které rozhovory byly prováděny z které linky, což znamená, že při nemožnosti rozlišení byly důkazy získány nezákonným způsobem a opět je tedy nutno je ze spisu vyřadit, nebo k nim nepřihlížet.

Jestliže předseda senátu nevrátil věc s takto nezákonně provedenými důkazy při předběžném projednání obžaloby zpět do přípravného řízení, dal najevo svoji podjatost.

A konečně pátým důvodem, kterým obhajoba odůvodňuje svoji námitku podjatosti, je skutečnost, že během celého doposud prováděného trestního řízení orgány trestního řízení nevyhověly jedinému návrhu obhajoby – poslední důkazy byly zamítnuty vyšetřovatelem při seznámení se spisem.

Podle §2 odst.5tr.ř. jsou orgány činné v trestním řízení povinné posuzovat způsobem uvedeným v Trestním řádu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede.

Jestliže nebylo vyhověno jedinému návrhu obhajoby, došlo k porušení této základní zásady trestního řízení, a pokud za této situace byla obžaloba soudcem přijata, indikuje to opět jeho neobjektivitu a závislost.

Nakonec uvádím, že podle zákona se obžalovaný může hájit způsobem, který uzná za vhodný, a způsob obhajoby mu nemůže být přičten k tíži. Vracím se k dokladu neznámému obhajobě – usnesení o pokračování vazby, kde se obžalovaný měl dopustit něčeho vůči osobě vyšetřovatele.

Pokud se tak stalo – pokud se tak stalo, tak obhajoba uvádí, že takovéto jednání obžalovaného může být postiženo buď trestním oznámením ze strany vyšetřovatele - například verbální útok na vyšetřovatele – nebo se vyšetřovatel může bránit u soudu žalobou na ochranu osobnosti. V žádném případě tyto výroky ze strany obžalovaného nemohou sloužit orgánům trestního řízení k nějakému závěru o jeho vině či k rozhodnutí o ponechání ve vazbě.

Za této situace obhajoba navrhuje, aby v případě konečného zamítnutí námitky podjatosti soud dále nejednal, neboť ani dál jednat nemůže podle Trestního řádu, a aby celou věc podle §221 tr.ř. vrátil státní zástupkyni k došetření, neboť další projednávání věci by bylo v rozporu se základními zásadami trestního řízení, tak jak bylo citováno v předchozích námitkách."

Na dotaz předsedy senátu M. Jelínka, zda se námitky podjatosti týkají pouze jeho osoby, oba obhájci odpověděli kladně.

Na návrh státní zástupkyně na vyloučení veřejnosti oba obhájci uvedli, že jsou ochotni přistoupit na vyloučení veřejnosti pouze v bodech soudního jednání, které by se skutečně týkaly utajovaných skutečností.

Vladimír Hučín ve svém vyjádření k návrhu státní zástupkyně na vyloučení veřejnosti využil příležitosti a snažil se vzhledem k přítomné veřejnosti a médiím říct víc než byl soudce Jelínek ochoten nechat zaznít soudní síní. Proto byly Hučínovy věty soudcem několikrát nespokojeně a hlasitě přerušeny.

Hučínova slova (autentický záznam):

„Já mám zato, že veřejnost by měla být účastna tohoto jednání, poněvadž se zde jedná o problematiku, kterou lze formulovat jako pronikání komunistických struktur do státní správy, a to velmi rafinovaně.

Za současné vlády sociální demokracie je to neuvěřitelné, a je to mimořádně rafinované.

Když vezmeme v potaz například zde přítomnou státní zástupkyni Šromovou ….(soudce nenechal V. Hučína dokončit větu)…

V zájmu výchovné činnosti bych chtěl upozornit, že tím, že veřejnost bude přítomna, bude mít možnost sledovat o co tady jde. Materiály, které jsou tzv. „utajovány“, budou zanedlouho stejně oficiálně odtajněny, protože se jedná většinou o komunistické zločince, kteří zákonem o odtajnění materiálů o StB budou zveřejněni, a každý, kdo bude mít zájem, může do těchto materiálů nahlédnout. A tyto „utajované“ materiály tvoří podstatnou část spisu. Také vy, jako předseda senátu – chápu, že jste třeba mladý a nemáte ty zkušenosti, můžete nahlédnout do materiálů, které byly nalezeny nad rámec věci. Je tam třeba materiál, který zpracoval na podkladě svých odborných znalostí krajský tajemník přerovského kraje Mamula. Tento materiál byl určen k tomu, aby stanovil,  kdo může pro ně pracovat a kdo ne, jaký je limit. Jak má takový člověk vypadat a jakou šablonu má zachovat…

Podle dalších informací, které jsem získal z materiálů, které jsem zachránil z hořících ohňů, kdy je estébáci a jejich zločinná banda Lidových milicí spalovali, jsem se snažil zachránit jakýsi odkaz pro tento národ, o co jim vlastně jde; objasňoval jsem některé promítání agentů StB do Charty 77. Ale vrátím se k tomu původnímu tématu.

Mám zato, že protože se jedná o takovouto závažnou věc, myslím si, že veřejnost by měla být účastna. Veřejnost velice rychle pozná, v čí  zájmu se mělo utajovat, protože pronikání těchto komunistických zločinců do nejvyšších úrovní je evidentní, a bude ještě nějaký čas trvat.

Samozřejmě, státní zástupkyně má velký zájem na tom, aby veřejnost byla vyloučena, aby tyto informace nevešly ve známost, protože to v postatě ohrožuje její místo. Ona kryje člověka, který má mimořádně dobré kontakty s bývalým šéfem StB. A to vědomě! Právě tohoto člověka vědomě dává na rehabilitační procesy k politickým vězňům! To je, prosím vás, neuvěřitelné!Takže já mám zájem na tom výchovném efektu, a vy a soudní senát byste měli zvážit, že by se měla věc v celém rozsahu projednávat za přítomnosti veřejnosti a pokud možno sdělovacích prostředků a všech těch, kteří mají o to zájem.

Takže to je můj úvod k vyjádření.

Chci jenom říct soudu, že já osobně jsem se snažil o důkladnou prověrku zde přítomné Šromové. Tato prověrka potom proběhla za velmi podivných okolností v době, kdy měl problémy i komunistický bachař soudruh Jakubík, který je dnes na nejvyšším místě. Všichni byli překvapeni, jak rychle tato prověrka byla provedena. Byla provedena účelově…(přerušen soudcem) … Veřejnost by měla vědět, co se tady hraje! Prověrka Šromové byla účelová, byla to jakási výměna za to, že Šromová plnila funkci chodícího razítka … (přerušen soudcem) … jako tzv. nezávislá osoba!

Ještě chci dodat, že během policejní prohlídky, kde asistovaly různé zásahové jednotky, byl přítomen i jeden četník Komínek – jako nezávislá osoba – který byl držen stranou, a když se chtěl na něco podívat, byl odbyt s tím, ať je rád, že tam může být a do ničeho nestrká nos…Měl by být vyslechnut jako svědek.“

Na otázku soudce ohledně námitky podjatosti Hučín prohlásil, že se naprosto ztotožňuje s vyjádřením svých obhájců.

Podařilo se mu ještě dodat následující větu:

„Ještě dodám, že v průběhu soudního líčení bude prokázáno, že pumový útok, teroristický útok na kanceláře organizace politických vězňů byl účelový, byl řízen z vysokých míst policie a ve státním zájmu, a byl proveden proto, aby policie mohla proniknout do kanceláří politických vězňů a získat tam materiály a informace, které by jiným způsobem nezískala. Tato akce byla propojena s ultralevicovou organizací komunistické strany, kterou tady na severní Moravě máme.“

Po delší poradě senát námitku podjatosti zamítl a zamítl i účast veřejnosti na dalším jednání. Obhajoba vznesla námitku podjatosti celého senátu a podala proti tomuto usnesení stížnost, která bude řešena Krajským soudem v Ostravě.

Poté soud vyzval veřejnost a média k opuštění soudní síně a přistoupil k výslechu obžalovaného. Vladimír Hučín na protest proti vyloučení veřejnosti prohlásil, že se dalšího projednávání věci nebude účastnit a žádal, aby byl odveden ze soudní síně. V reakci na to oba obhájci konstatovali, že za dané situace nemohou svého klienta obhajovat, neboť bez součinnosti a spolupráce s ním by byl krácen na své obhajobě, a celé jednání by mělo spíše formu inkvizice.

Senátu Okresního soudu v Přerově tedy nezbývalo nic jiného než celé jednání odročit na neurčito…

pokračování příště…

PS: Když Vladimíra Hučína odváděla chodbou justiční stráž, stačil odpovědět na 3 otázky zástupcům tisku.

Dotaz: „Máte v ruce nějaké důkazy o spiknutí?“

V.H.:   „Samozřejmě důkazy mám. Je to komunistické spiknutí, které je dlouhodobě připravované a souvisí to s náměstkem policejního presidenta Jakubíkem a těmito lidmi.“

Dotaz: „Kam to dál vede?“

V.H.:   „Velice vysoko, ale záleží na volbách. Pak bude všechno jasné. Kdybych to vytáhl teď, tak je to zničí, a proto mě drží ve vazbě.“

Dotaz: „Myslíte, že to někdy vůbec vyjde na světlo?“

V.H.:   „Musím bojovat a vydržím! Vydržel jsem už horší věci. A vyhraji to. Mám trumfy v kapse!“

PPS:    Před opuštěním soudní budovy Přemysl Vachalovský a John Bok (autoři známé dokumentární a kompromitující publikace s názvem KATO, která vydává svědectví o dřívější spolupráci dnešního českého ministra zahraničí Jana Kavana s StB), aktivisté za dodržování lidských práv, podali u Okresního soudu v Přerově trestní oznámení na státní zástupkyni L. Šromovou v souvislosti s nezákonným získáváním důkazních materiálů. V dalších dnech následovala další trestní oznámení podaná na různých místech České republiky účastníky zahájení výše zmíněného soudního líčení.

Hana Catalanová, 26.2.2002, Hana.Catalanova@worldonline.cz

Nahoru

Bolševická inkvizice - část II

Jeff Nyquist ve spolupráci s Hanou Catalanovou

Vladimír Hučín hovoří…

Vladimír Hučín byl 28. 2. propuštěn z vazby. Zprávu o propuštění dostal v tento poslední únorový den zcela nečekaně krátce po poledni, a po druhé hodině odpoledne již stál venku před branami olomoucké věznice. Jeho první kroky vedly k paní Zdeňce Mašínové, sestře dodnes oficiálně popíraných hrdinů československého Třetího odboje, bratrů Josefa a Ctirada Mašínových.

Dne 9. března osobně zodpověděl otázky Jeffa R. Nyquista, renomovaného amerického geopolitika, který se na svých stránkách http://www.JRNyquist.com zabývá také problematikou nebezpečí spojeného s komunismem. 

Vladimír Hučín touto cestou děkuje za všechna slova podpory, která do vězení dostával  od svých příznivců ze všech koutů světa. Všechny obdržené dopisy a pohlednice jej psychicky nesmírně posilovaly v jeho boji. Termín soudního procesu ještě není známý, ale dá se téměř s jistotou předvídat, že k němu před nadcházejícími volbami nedojde. Hučínovo tvrzení o „bývalých“ komunistických a estébáckých strukturách ve státní správě totiž nejsou žádnou poplašnou zprávou, jež je paradoxně i součástí jeho obžaloby, nýbrž realitou, známou široké veřejnosti.

…..

JRN: U soudu jste hovořil o pronikání komunistických struktur do státní správy. Jelikož komunismus se údajně zhroutil a totalitní stav byl prý zlikvidován, co jsou tedy přesně tyto komunistické struktury a co je známo o jejich funkci?

VH: Tak já jsem především upozorňoval na ty osoby, které se v minulosti výrazně angažovaly ve prospěch komunistického režimu ve sférách bezpečnostních struktur, a jež dnes působí na ještě exponovanějších funkcích než předtím. To znamená, že mají rozhodující moc v těchto sférách. Kdybych například uvedl okresní měřítko, tak ředitel okresního oddělení policie je člověk, který přicházel do kontaktu s KGB, který se podílel na vyšetřovacích metodách tehdejší Státní bezpečnosti (StB), sám byl členem předsednictva a dokonce i předsedou celoútvarového výboru KSČ a byl také zapojen do různých zpravodajských operací v boji proti vnitřnímu nepříteli. Takže těmto lidem je dnes dávána možnost, aby měli rozhodující slovo v bezpečnostních problematikách. To je, myslím si, výrazné nebezpečí pro současný systém, neboť bezpečnost je vlastně v rukou struktur bývalého režimu. NATO je zapojením těchto struktur maximálně ohroženo, proto si myslím, že by prověrky měly být velmi důkladné a NATO by si mělo vytvořit určitý mechanismus, kterým by si tyto lidi mohlo důkladně prověřit a zjistit, zdali dotyční skutečně mohou být na těch strategických a bezpečnostních pozicích, a zkonfrontovat výsledky šetření s riziky, které jejich přítomnost na těchto místech přináší. Já jsem se v tomto směru snažil podílet se na těchto prověrkách a přinesl jsem řadu důkazů i v souvislosti s mým případem, s mými rehabilitacemi z minulosti. 

JRN: Jsou nějaké důkazy o tom, že komunistické struktury, které dnes skrytě fungují, byly účelově dosazeny před Sametovou revolucí? Myslíte si, že existuje jakýsi dlouhodobý strategický plán, podle kterého se tyto struktury řídí?

VH: V roce 1990 jsem byl předsedou občanských komisí. Byl jsem zvolen Občanským fórem, což bylo takové to prvotní politické seskupení, které po zrušení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa do určité míry zastupovalo ten politický koncept v zemi. Jako předseda občanských komisí jsem se dostal k materiálům, které jednoznačně svědčily o tom, kdo, kde a v čem byl dříve zapojen. Já jsem se snažil řadu těchto dokumentů zachránit. Ne vždy se mi to podařilo, ale například jenom v řadách těch signatářů Charty, kde jsem sám působil, mi například Tomáš Hradílek, pozdější ministr České republiky, přímo zakázal, abych dokumenty zachraňoval před zničením. Přitom tyto dokumenty mohly usvědčit řadu osob z kolaborace nebo ze spolupráce se Státní bezpečností a bezpečnostními složkami vůbec. Takže i někteří signatáři Charty byli vlastně později dekonspirováni jako významní agenti Státní bezpečnosti. Patří sem mimo jiné i Dr. Josef Danisz, právník, který mne přímo kontaktoval, byl zapojen v Občanském fóru, a pak vyšlo najevo, že je agentem. Tito lidé zpočátku vytvářeli takový ten prostor pro sebe a pro ty, kterým se zničením dokumentů zajišťovala ochrana, měli vytvořit příznivé prostředí, vyčkávali, až se všechno přežene, a vytvářením jakési mlhy nad skutečnostmi bránili tomu, aby se později dalo něco dohledat.

JRN: Domníváte se, že Česká republika je unikátní v tom smyslu, že komunistické sub-struktury (nebo mafie) stále přetrvávají, nebo by to mohlo být součástí většího plánu komunistické adaptace, zorganizovaného před rokem 1989, ve kterém jsou uplatňovány direktivy z Moskvy?

VH: Do čela Státní bezpečnosti se dostal generál Alois Lorenc – velice chytrý člověk, typ šachového hráče – který věděl, že je nutné odstranit takové to zkostnatělé jádro, stranické jádro s Jakešem a dalšími, kteří již nebyli dále schopni prosazovat ideologická klišé. Chytrá část Státní bezpečnosti, kterou představovala mladá progresivní garnitura, začala pracovat tak, aby si vytvořila jakýsi přechod. Situace už jim nedovolovala pozvat znovu tanky z Ruska a nějakým způsobem to zde zachraňovat, jako tomu bylo v roce 1968. Takže po dohodě, ke které muselo dojít mimo rámec naší republiky, bylo dohodnuto, že pragmatici ve spojení s prognostiky z prognostických ústavů vytvoří koncept s cílem zachránit přechod pragmatických komunistů, kteří již neusilovali o to, aby byl zdůrazňován srp a kladivo, kteří  moc dobře věděli, že ekonomika je podstatná a že ji musí dostat zpátky do svých rukou – byť v jiné podobě. To znamená, že soudruh ředitel nějaké továrny se nakonec stal panem velkým kapitalistou, který pak rozhodoval o daleko větším koncernu než předtím, který spolu s dalšími dostal možnost založit nějaký trust, jež se posléze stal mocenskou pákou a rozhodoval, jaká skupina lidí tam bude zaměstnána a jaká ne. Obyčejný občan, který jenom zvonil těmi klíči a představoval si, že odstraní tyhle lidi z politické a ekonomické sféry, neměl vůbec šanci. Ale ten začátek vypadal velice idealisticky, nadšeně a spontánně, ti studenti a všechno kolem, že i já musím přiznat, že jsem ledasčemu uvěřil. Jelikož jsem však proti nim dříve kontrarozvědně bojoval, velice rychle jsem přišel na to, že je všechno trochu jinak. Když jsem se pak dostal k BIS, tak jsem s hrůzou zjistil, že je to zcela jinak, a postupně jsem si začal svoji mozaiku pečlivě doplňovat. Právě na téhle události jsem usilovně pracoval a snažil jsem se vytvořit co možno nejucelenější obraz, ale dopadl jsem tak jak jsem dopadl. Po deseti letech práce jsem byl uvězněn.

JRN: Jakou hrozbu tyto skryté komunistické struktury představují pro NATO? Jaké jsou důsledky pro EU?

VH: Co se týče NATO a bezpečnostní stránky, myslím si, že zástupci této organizace jsou velice naivní a měli by si sami vytvořit nějaký mechanismus k tomu, aby si určité věci mohli ověřit ještě z jiné strany, nezávisle na tom, jak se jim vše předkládá. Opravdu, v generálním štábu armádním nebo v bezpečnostních složkách jsou lidé, se kterými jsem sváděl velké boje. Třeba i v řadách kontrarozvědky jsou lidé, kteří v minulosti prošli různými stranickými funkcemi, lidé, kteří jsou naprosto nedůvěryhodní. Dá se říct, že tam pronikli i agenti bývalé slovenské informační služby, kteří tam vyčkávají na vhodnou situaci. Já osobně tedy nechci malovat čerta na zeď, ale ty prověrky, o kterých já vím a o kterých mohu hovořit, tak ty byly naprosto nedostatečné, byly účelové a lidé, kteří těmito prověrkami prošli, v žádném případě neskýtají záruky. To by ale chtělo detailně doložit některými dokumenty na určitém modelu, aby si ti, kteří se o toto zajímají, udělali objektivní názor.

JRN: V Americe nám říkají, že „ve východní Evropě komunismu dnes už nikdo nevěří“. Říká se nám, že socialistický experiment v zemích bývalého Varšavského paktu selhal, že i komunisté přiznávají, že jejich plány a myšlenky byly nesmysly. Je to skutečně tak – a pokud nikoliv, vysvětlete prosím, co znamená být v dnešní době komunistou v České republice či v jiných bývalých satelitních zemích Sovětského svazu.      

VH: Drtivá většina komunistů, kteří dnes tvoří páteř komunistické strany, KSČM, která převzala dědictví po Komunistické straně Československa, jsou ti původní, kteří tuto páteř tvořili i dříve. Samozřejmě tam přibyli i ti mladší. Já osobně jsem rozpracovával krajní levici v oblasti severní Moravy, kde je výrazná nezaměstnanost. Pokud existuje nezaměstnanost, dochází k sociálnímu napětí, které vytváří podhoubí pro tyto krajně levicové ideologie. Zabýval jsem se tím a skutečně jsem doložil, že je nutno na to dbát a monitorovat tyto aktivity, protože v oblastech velké nezaměstnanosti je nebezpečí nežádoucího bujení. K takové situaci již došlo například v okresech Bruntál a Karviná, kde volby prokázaly, že tam vítězí komunistická strana. Myslím si, že v těchto lokalitách se stávajícím sociálním napětím budou mít komunisté v nadcházejících volbách dosti výrazný úspěch. Nechci však předbíhat. Komunistická ideologie zde přetrvává a vhodní manipulátoři dokáží těm nezaměstnaným a těm, kteří nejsou schopni se sami opřít o vlastní názor, podávat tuto ideologii kapku po kapce, využívat tíživé situace, a skutečně tím takové lidi infiltrovat a ovlivňovat tak volební preference. Ale nechme se překvapit. Obávám se však, že v lokalitách se zvýšenou nezaměstnaností budou mít komunisté úspěch. Tato ideologie je tedy stálým nebezpečím a myslím si, že by měly existovat bezpečnostní složky, které by na toto dohlíželi. I když se v případě KSČM jedná o parlamentní stranu, jedná se zároveň o nebezpečnou ideologii, kterou není radno podceňovat.

JRN: Jak vypadá vaše kauza v současné době? Podnikne stát proti vám další kroky?

VH: Já jsem byl po roční vazbě nečekaně propuštěn. Čeká se tedy na soud, dostávají se na světlo věci, které veřejnost doposud neznala. Je přece jen mnohem lepší, když je člověk na svobodě a může se více bránit. Je však velice důležité, aby při celém soudním řízení byla účastna veřejnost. Budou tam konfrontována fakta, která mohou výrazně ovlivnit veřejné mínění a která mohou vnést do řad iniciátorů mého zatčení „velký průvan“. Ti, kteří celou akci zosnovali, skutečně patří k těm, kteří jsou stoupenci komunistické ideologie a skrývají se pod různými plášti současné demokracie. V podstatě však pracují pro bývalou východní strukturu KGB s cílem paralyzovat nebezpečí, které jim hrozí rozkrýváním, na kterém jsem pracoval. Přímo jsem se podílel na kontrarozvědné práci proti KGB a jejím vlivům. Již v roce 1983 jsem odhalil agenta KGB Antonína Mikeše, byť přitom byla použita výbušnina. Svazek je dnes odtajněn, je možno do něho nahlédnout a rozsudek nad tímto agentem byl potvrzen  Nejvyšším soudem. Agenta jsem dekonspiroval, ale od té doby je mi věnována výrazná pozornost. 

JRN: Proč vás komunisté propustili z vězení a myslíte si, že mají v plánu vás zdiskreditovat nyní, když jste na svobodě?

VH: Myslím si, že zvolili menší zlo. Je skutečností, že občané se začali angažovat, vznikaly různé protestní akce na moji podporu a početnost různých aktivit byla stále větší a větší. Původní obvinění, kterým jsem byl obviněn z terorismu, z organizování pumových útoků, které dodnes nejsou ani v jednom případě objasněny, bylo velmi podezřelé i pro běžného občana, který se touto problematikou vůbec nezajímá. S trochou nadsázky bych to přirovnal k zapálení Říšského sněmu, kdy si nacisté sami budovu zapálili, aby mohli obvinit své odpůrce. Pumové útoky byly skutečně profesionální zpravodajskou operací bývalých komunistických struktur. Mým cílem je toto prokázat. Má to spojitost se současnou bezpečnostní garniturou, která má dnes rozhodující vliv v bezpečnostních sférách. Ale je to otázka času, a proto potřebuji, aby veřejnost byla u soudu přítomna, aby vše bylo co nejvíce transparentní.

JRN: Proč Václav Havel ve vaší kauze neintervenoval? Je tento údajný bojovník za lidská práva podvodníkem a tajnou kreaturou komunistických struktur ve vaší zemi?

VH:  Odpovím na to přímo. On se seznámil s mým trestním spisem, který má stupeň utajení. Tam je řada odposlechů - telefonických hovorů jak ze služebního automobilu, tak z bytu a kanceláře. Já v mnoha těchto hovorech kritizuji některé signatáře Charty 77 a obviňuji je i Václava Havla z určitého komplotu, z dohody s komunisty, což se vztahuje k 17. listopadu 1989 a polistopadovému vývoji. Zmiňuji se též o některých skutečnostech provedení celého 17. listopadu. Takže když on četl můj názor na Chartu 77, kde jsem se snažil prokázat, že řada signatářů Charty 77 byla vlastně agenty Státní bezpečnosti, tak samozřejmě nezaujal nějaký vstřícný postoj. Zmiňoval jsem také Miroslava Dolejšího, se kterým jsem byl ve výkonu trestu v Minkovicích, a který je autorem Analýzy 17. listopadu. Musel jsem do jisté míry přiznat, že tento Dolejší, když jsem se s ním ve vězení setkával, měl do jisté míry pravdu v některých názorech, i když v některých s ním zase souhlasit nemohu. I toto je tedy v odposlechu zaznamenáno. Když to presidentu Havlovi ukázali, je samozřejmé, že by moje propuštění nevítal. Musím ale aspoň kvitovat, že dal milost mé matce, která by jinak zřejmě byla nejstarší teroristkou v republice. Nechali mne pod dojmem, že je někde ve vazbě na Ruzyni, takže jsem byl moc rád, když jsem se dozvěděl, že jí byla udělena milost.

JRN: Jak s vámi bylo zacházeno ve vězení?

VH: Zpočátku byl na mne vyvíjen výrazný tlak, výslechy byly provokativního rázu. Zejména se jednalo o skupinu vyšetřovatelů řízenou Václavem Jakubíkem, který zastává vysoký post coby náměstek policejního presidenta. Ten má na starosti protiteroristický oddíl a další speciální složky. Členové těchto složek na mne proto vyvíjeli velký nátlak. Při mém zadržení bylo použito násilí, výhrůžky a urážek nespočet, toho bylo hodně. Mohu ale říct, že někteří dozorci ve vězení byli vstřícní, jako kdyby chápali, oč v celé věci jde. Až na některé výjimky z řad těch starých dozorců, kteří ještě pamatují předlistopadové časy. Ti byli proti mně nepřátelsky naladěni. Ale celkově je znatelný rozdíl mezi vazbou dnes a v předlistopadové době. Dříve to bývalo mnohem tvrdší. Dnes přece jen je možnost poslouchat rádio a sledovat denní tisk.

Pro mne bylo velice deprimující, když jsem byl umístěn na tu psychiatrii, protože to bylo  skutečně degradující, degradující postavení po ty dva měsíce. Ale přečkal jsem to, přežil jsem to a byl jsem shledán naprosto normální, dokonce shledali ještě další mé kladné stránky, takže nejsem obviněn z pumových útoků. Snažili se ze mne dostat, kde jsem ukryl archiv, dokumenty, jména a kódy svých lidí, kteří pro mne pracovali. To se jim nepodařilo ze mne dostat, a proto jsem vlastně byl na psychiatrii umístěn. Nejdříve na mne chtěli použít detektor lži, avšak můj právní zástupce mi doporučil tuto metodu odmítnout. V Olomoucké věznici to bylo trochu tvrdší než na Pankráci, ale vždycky jsem si říkal, že čím blíž k východní hranici, tím je to asi prostě víc ovlivněné. To ale říkám spíš v uvozovkách a tak trochu s nadsázkou.

JRN: Kam podle vašeho názoru Česká republika směřuje? Vzhledem k současným mocenským strukturám.

VH: Já v současné době pozoruji, že sílí vliv jisté organizace, která si říká Klub českého pohraničí. Tato organizace s tímto názvem v sobě sdružuje řadu těch, kteří nesouhlasí se zrušením Benešových dekretů. Je to však vyloženě estébácká a komunistická organizace, která na sebe nabaluje další. Myslím si, že o této organizaci brzy uslyšíme, protože jejich názory se stále více radikalizují a v oblastech, kde je ta výrazná nezaměstnanost, to může dospět až do kritického stádia. Nabalují se na ni také různé odborové organizace, které si osobují právo rozhodovat za občany. Je to ale taková zpravodajská hra komunistů, kteří se halí do nových plášťů, vytváří jakési mimikry a přitahují k sobě občany, jež jsou v sociální tíži. Těžko říci. Pokud tady bude narůstat nespokojenost a napětí a dále pak ty prověrky, které jsou doposud uskutečňovány s nedostatečnou kvalitou a bez důrazu na odstraňování starých struktur z mocenských pozic, tak si myslím, že by Česká republika nebyla asi valným přínosem pro NATO a vůbec pro nějaké spojenectví. Obávám se, že ten extremismus může jednoho dne dosáhnout dosti značných rozměrů a stane se proto bezpečnostním rizikem. Já se na to dívám z tohoto pohledu. Politickou vizi zatím nemám, o tom si můžeme pohovořit po volbách. Bojím se, že komunisté v těchto volbách mohou získat.

JRN: Děkuji.

Dle otázek JRN interview provedla Hana Catalanová, 9.3.2002 Hana.Catalanova@worldonline.cz

Nahoru