Od žádosti Boba Krčila, 1981 -- po nabídku Johna Rocarka, 1999
Toto jsou ty nejmarkantnější příklady občanských snah o modernizaci krajanské činnosti a otevření problému Budovy široké veřejnosti, které se objevily před předáním Budovy vládě:
Brigádníci -- tou úplně nejpřirozenější formou občanské činnosti je to, že se lidé prostě seberou, bez ohledu na bohatství, funkce a společenské postavení, a vlastníma rukama vykonají nějaké společné dílo.
Když archeologicky pátráme po snahách o vytvoření „moderní české občanské společnosti“ v Americe, ty nejstarší střepy této kultury, které nalezneme v oblasti New Yorku, jsou zmínky uprchlíků z roku 1948 o tom, jak je kontaktovali mladší uprchlíci z roku 1968 a nadšeně jim navrhovali: „pojďme tady udělat brigádu!“
(Zdůrazňuji: stavební přestupky byly v Budově nalezeny až v roce 1986, předtím o žádnou velkou opravu nešlo; Budova byla prostě jenom zanedbaná, nevyužitá, skoro prázdná a opuštěná.)
48-níci vám ale na to dodnes řeknou: „když oni ti mladí byli nakažení komunismem...“.
To jediné slovo „brigáda“ prostě stačilo k tomu, aby se dvě silné exilové generace rozešly.
Zde malá pikantní historka: když byl v Národní Budově 7. září 2000 Václav Havel, kdosi z jeho doprovodu, známá postava, jejíž jméno bylo tehdy často v novinách, řekl onu neprominutelnou větu: „tady by to chtělo udělat brigádu“.
Neodpustil jsem si to a poznamenal: „No tak vidíte, teď to zkuste říci 48-níkům a budete s nimi mít nadosmrti utrum!“.
Doufám, že tuhle malou výměnu pan prezident, který tiše stál o 2 metry vedle, pokud nebyl zabrán v myšlenky, slyšel -- a že mu lépe osvětlila situaci v krajanské komunitě než všechno přemlouvání, aby v případě těch nemožných krajanů zapomněl na občanskou společnost, o které jezdil přednášet právě do Ameriky -- a sklízel za to od Američanů ovace, a radši podpořil vládní převzetí Budovy, kterým ho častovali velvyslanci Žantovský, Vondra a Palouš...
Bohumil „Bob“ Krčil -- v prosinci 1981 podal známý exilový fotograf, uprchlík z roku 1969, Bohumil Krčil, spolu se svým přítelem Jaroslavem [Erno] Šedivým, Sdružení žádost o pronájem suterénu a poloviny třetího patra. Svoji žádost doplnili obecnou představou o využití celé -- tehdy již skoro prázdné a opuštěné -- Budovy pro tzv. „Nezávislé československé kulturní středisko“. (Později Bob založil organizaci stejného jména.)
Ze své (bohužel neúplné) kopie jejich návrhu vyjímám:
Účelem je vytvořit ... plně a prospívajícím způsobem [prosperously] fungující multimediální kulturní středisko, sestávající z následujících částí:
-- „Lion Sound“ [lví zvuk] - audio-video nahrávací studio
-- Videodivadlo (Černé divadlo, Čs. Osvobozené divadlo, Laterna Magica, Videoshow, také použitelné pro taneční, baletní a operní představení)
-- Čs. národní škola (prostor by sloužil také jako přednáškový sál a o víkendech jako loutkové divadlo)
-- Čs. informační středisko, cestovní kancelář, Čs. obchod (vedený panem J. Šeredou)
-- Projekční sál pro „videobanku“ a počítačovou knihovnu [v roce 1981! - poznámka autora]
-- Shromažďovací síň [Assembly Hall] pro Sdružení (sloužící zároveň jako knihovna) [význam tohoto bodu vynikne až dojdeme k právním věcem, proto zdůrazněn - autor]
-- Kavárna ve staropražském stylu, spojená s čítárnou
-- Galerie
-- Koncertní sál [tzv. Ballroom, který zabírá poslední dvě patra Budovy -- autor].
Co se s tímto velkolepým návrhem stalo? Stručně řečeno: nic. Bob Krčil nedostal ani onen pronájem suterénu a poloviny třetího patra, o který vlastně jenom žádal. Navíc, poté, co byly odhaleny ony přestupky proti stavebním předpisům, v roce 1986 Sdružení zpřísnilo podmínky pro vstup nových organizací: musí prokázat, že existují 5 let, být právně ustaveny ve státě New York a složit $20,000 jako vstupní poplatek (předtím to byly, myslím, po léta $2,000...). Bob a jeho přátelé to samozřejmě chápali jako hradbu postavenou Sdružením proti mladším exulantům -- viz ony řeči o „nákaze komunismem“ -- a nejsem si jistý, že jejich dojem byl nesprávný.
Nadace Národní Budovy -- sám Jan Pokorný, velmi zkušený a úspěšný newyorský architekt, uprchlík z roku 1940, který se stal předsedou Sdružení v roce 1987 -- tj. brzy po objevu stavebních přestupků -- v červenci 1989 podpořil a svým podpisem autorizoval návrh na vytvoření veřejné občanské nadace, která by si Budovu od Sdružení pronajala a sama ji udržovala a provozovala!
Z textu návrhu vyplývá, že sám sice nebyl autorem myšlenky -- tím byl podle něj tzv. domovní výbor pod vedením Vladimíra Korce -- ale Jan Pokorný se myšlenky Nadace vřele zastal. Z textu jeho návrhu vyjímám:
MISE/ZÁMĚR
- Zrestaurovat, udržovat a spravovat Českou národní budovu. Jest míti za to, že separátní Nadace se lépe hodí k dosažení takového cíle, než organizace sestávající z 16 společností.
FINANCOVÁNÍ
- Shromáždit počáteční skupinu [100] Zakladatelů, kteří by se zavázali k příspěvku $1,000 odepsatelnému z daní (splatnému jednorázově nebo po $100 ročně)...
- Očekávaný příjem z pronájmu budovy (minus jedno patro pro činnost Sdružení a úřady Nadace) je zpočátku $700,000 ročně...
[V roce 1986 odhadl Jan Pokorný cenu opravy Budovy na pouhé $3 - $4.1 milionu a ze zápisu ze schůze z března t.r. vyplývá, že s tzv. „rehabilitací“ Budovy chtěl začít již v srpnu 1986! - poznámka autora]
- Další kampaně za rozšíření členství Nadace a jiná činnost k shromáždění fondů [fund-raising] budou naplánovány, aby uspíšily splátku hypotéky a financovaly jiné dobročinné aktivity vztahující se k českému, slovenskému a rusínskému etnickému živlu.
ORGANIZACE
[...]
- Jest věřeno, že v nějaké fázi bude nutné najmout profesionálního manažera, aby spravoval každodenní záležitosti a úřad Nadace.
***
Paradoxně, díky komunistům, se v exilové komunitě v oblasti New Yorku, v úplné izolaci od rodné země, bezděčně vytvářela občanská společnost -- a to před revolucí doma a předtím než Václav Havel tento pojem zavedl v češtině
Všimněme si v tomto bodě několika věcí:
1.) S myšlenkou, že je spolky třeba nějak taktně obejít a otevřít problém Budovy veřejnosti, přicházel kdekdo, mladí i staří (Bobu Krčilovi bylo v době jeho návrhu 29; panu Pokornému bylo 75) -- a to dávno před revolucí doma, je to prostě stará občanská myšlenka, odpovídající přirozenému vývoji společnosti;
2.) Jak Bob Krčil, tak Jan Pokorný pamatovali na prostor k shromažďování členských organizací Sdružení („spolků“), i když zřejmě přímou podporu svého úsilí od nich nečekali -- myšlenka na „prostor pro spolky“ je tedy opět místní, americká, občanská myšlenka, vstupu české porevoluční vlády do krajanské problematiky na ni nebylo vůbec potřeba;
3.) Bob se zabýval moderní náplní a využitím Budovy, ne projektem nějaké velké přestavby Budovy.
A obráceně -- po objevu stavebních přestupků v roce 1986, se zase předseda Sdružení, Jan Pokorný, intenzívně zabýval projektem „rehabilitace“ Budovy a jeho financováním; ale vlastní náplní a využitím Budovy se zabýval pouze velmi okrajově a mlhavě.
O hodnotě počítačové „seznamky“
Nezasvěcenému čtenáři se tak lehce může vetřít dojem, že vlastně - teoreticky - Bob Krčil a Jan Pokorný mohli utvořit ideální tandem k opravě a využití Národní Budovy v New Yorku - a to dávno před revolucí doma.
Jenže myšlenky a schopnosti lidí a to, k jaké společenské „partě“ patří, jsou dvě různé věci, a tak se může lehce stát, že dva lidé, které by nějaký počítač dal rychle dohromady jako ideální partnery ke spolupráci, se v životě nedohodnou, ba mohou patřit až k nepřátelským táborům.
Bob a jeho přátelé byli právem znechucení a otrávení tím, jak byli již od roku 1981 -- kdy ještě žádná velká oprava Budovy nebyla potřeba -- metodicky odstrkováni stranou, včetně onoho ztížení vstupu novým členům v roce 1986.
Janu Pokornému, jak jsem zjistil, nikdy úplně neporozuměli ani jeho přátelé z kruhů uprchlíků z roku 48 -- jenom k němu dodnes vzhlíží jako ke „staršímu bratrovi“, který se jich ujal, když přišli do Ameriky, díky své [opravdu chválené] práci v tzv. Americkém fondu pro čs. uprchlíky, před rokem 1989 velmi významné organizaci, možná známé i čtenářům doma z knihy Vojtěcha Jeřábka o Dr. Jánu Papánkovi, čs. velvyslanci k OSN v únoru 1948.
Jeho vztah k Budově je jasný už z uvedeného příkladu: pan Pokorný ji jasně vnímal jenom jako památkový objekt, který potřebuje opravu, jako architekt a stavař, na jejím vnitřním využití mu vůbec nezáleželo. To později doložím dalšími příklady, včetně až neuvěřitelného výroku od svědka nejpovolanějšího. Jeho žhavý odborný zájem Budovu vnitřně „rehabilitovat“ -- a navenek jí dát pěknou novou fasádu -- by ovšem teoreticky nemusel být vůbec na závadu, ba jej činil velmi flexibilním. Záleželo tedy hlavně na tom, jakým směrem se jako hluboce vážený a respektovaný předseda Sdružení v dané společenské situaci obrátí, a o tom je vlastně celá historie předání Budovy české vládě.
ODPOČÍVADLO č. 1
Navrhuji v tomto bodě zcela vážně čtenáři, který vydržel číst až sem, aby si udělal kafe a vůbec si dal oddech, dříve než budeme pokračovat dál. Už teď ví o celé věci mnohem víc než naprostá většina krajanů, domácích politiků, natož běžných občanů. Bude asi dobře to trochu nechat uležet, strávit -- a pak, znova s jasnou hlavou, vyrazit do dalšího čtení.
/po přestávce.../
Čtenář, který už plně pochopil, že občanské snahy krajanů o moderní využití Budovy začaly dávno před revolucí, nebude nijak překvapený tím, že revoluce sama osudy Budovy zpočátku nijak neovlivnila, jenom tyto snahy zintenzivnila. Zde jsou dva hlavní příklady:
Přátelé čs. střediska -- v roce 1991 Jan Pokorný spolu se svými přáteli z výboru Sdružení a dalšími lidmi oživil myšlenku Nadace Národní Budovy z roku 1989. Vydali oznámení veřejnosti o tom, že se chystají právně ustavit nadaci s názvem Přátelé československého střediska. Jejich oznámení [psané v angličtině] začínalo takto: „Skupina československých Američanů a řada našich amerických přátel je přesvědčena, že je potřeba zřídit Československé kulturní, společenské a dobročinné středisko v New Yorku“.
V oznámení byli již mezi prvními sponzory uvedeni např. Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík a Jarmila Novotná. Přátelé si plánovali Budovu pronajmout od Sdružení, opravit ji a využít, jak psali, jednu část „komerčně, aby byl vznikl příjem na údržbu a provoz“, jinou na „kulturní, etnické a jiné navržené účely“. (Oznámení bylo pouze obecné, ale vypadalo to z něj, že už tradičně byla technická část plánu, tj. oprava Budovy, prakticky ke startu připravená -- zde opět pečeť pana Pokorného -- ale obsahová část, tj. co vlastně v Budově bude, byla zatím pouze na úrovni obecné představy.).
Přátelé oslovili prostřednictvím novin krajany a hledali aktivně další členy a zapojení veřejnosti.
Stalo se to, co se asi nejspíš dalo čekat: na přátele Boba Krčila, kteří už byli v té době celých 10 let od Budovy se svými nápady a energií odstrčeni, působil plán Přátel neprůhledně a podezřele. Vydali proto v září 1991 prohlášení s logickým názvem NÁRODNÍ BUDOVA VEŘEJNOSTI. V něm vyjadřovali svoje obavy, které cituji (jenom přesný název vlastnické organizace nahrazuji kvůli kontinuitě stále slovem „Sdružení“):
- Proč Sdružení, jako majitel a správce budovy, není samo iniciátorem a sponzorem této akce? Vždyť ve výboru Přátel jsou stejní lidé jako ve výboru Sdružení!
- Proč by Sdružení mělo Přátelům budovu pronajímat? Pronájmem budovy se Sdružení připraví o možnost přímo zasahovat do řízení a náplně budovy a v souvislosti s tím se vytratí i samotný smysl existence Sdružení (viz stanovy).
- Přátelé předem vylučují představu, že by celá budova mohla být určena krajanské veřejnosti. Vycházejí z přesvědčení, že většinu budovy bude nutné pronajmout. Analyzovali skutečně všechny možnosti?
- Veřejnost na obnovu budovy už začala přispívat, aniž jí byly předloženy k diskusi plány na přípravu a průběh rekonstrukce. Pokud nebude s plány souhlasit, jsou Přátelé připraveni finanční poukázky sponzorům vrátit?
K tomuto prohlášení navíc přidali anketu pro čtenáře krajanských novin, ve které zjišťovali jejich názor na obsahovou náplň opravené Budovy.
***
Dalo by se říci, že se tak vlastně v krajanské komunitě vyhranily dva směry, které by se daly nazvat elitní a demokratický, neboli lidový směr. Přístup těch prvních byl jaksi formálnější a profesionálnější, ale také trošku suchý; přístup těch druhých byl mladistvě spontánní, živelný a nadšený -- i když Bobův návrh z roku 1981 (viz strana 5) slouží dodnes jako klasický příklad seriózního přístupu k obsahové náplni Budovy -- ale ti zase nebyli příliš organizovaní. Není divu, věkový průměr Přátel bych v té době odhadl na 65; věkový průměr Bobovy skupiny mohl být kolem 40. Mimochodem -- mezi signatáři prohlášení „Národní budova veřejnosti“ byl i Petr Sís.
Jakožto nováček v krajanské problematice a zbrusu nový vydavatel a redaktor krajanských novin (v lednu toho roku jsem převzal 14-deník Noviny a přejmenoval jej na Československé noviny) jsem z toho sporu měl těžkou hlavu. Snažil jsem se být spravedlivý k oběma stranám, což, jak každý ví, je nejlepší recept na to, jak si znepřátelit všechny...
Myšlenka nadace mi dávala kompletní smysl, protože to je myšlenka na úrovni doby, pro Budovu už mnohem vhodnější než ona relikvie 19. století zvaná „střešní sdružení spolků“ -- na druhou stranu jsem chápal Bobovy obavy a generačně měl blíž k jeho lidem.
Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem pomohl v Novinách svolat lidi „zvenku“ na řadovou schůzi Sdružení -- což byl jeden z mála momentů, kdy veřejnost mohla aspoň pasivně kontrolovat osudy Budovy (do průběhu schůze jsme mluvit nesměli, byli jsme jenom „publikum“) -- ale sám jsem do Přátel vstoupil. Asi po půl roce, když se věc nijak nevyvíjela a zjistil jsem, že z mladších lidí jsem tam jedině já a Zuzana Halsey, velmi energická a šikovná dívka, která by pravděpodobně dokázala uvést celou Budovu do provozu sama, kdyby ji, jak navrhovala, najali Přátelé jako placenou sekretářku, jsem zase vystoupil.
Dovětek k příběhu Boba Krčila: Bob zemřel v roce 1992 ve věku 40 let na rakovinu. Nedávno, ve dnech 20. 6. - 16. 9. 2007, uspořádala Galerie hl. města Prahy velkou výstavu z jeho díla v Ungeltu. Z posledního videozáznamu na ní hovořil Bob sám a z nedávných záznamů o něm hovořili jeho přátelé -- mj. právě o tom, jak bojoval se „Staročechy“ v Národní Budově. Jeho přátelé nyní usilují o to, aby výstava proběhla v Americe, možná právě v té budově, za jejíž moderní kulturní využití Bob tolik bojoval plných 20 let předtím, než si česká vláda plácla právě s tou organizací, která stála celá léta jemu a dalším „Mladočechům“ v cestě...