„Alfou a omegou sametové revoluce byla „hospodářská reforma“ bez právního rámce, kontinuita právního systému, komunisti v parlamentu a monopol peněz na financování politik. Mužíčka na Hradě nechali pronášet estetické řeči o morálce, etice a gestikulovat pěstěnýma ručkama. Privatizace u strategických odvětví proběhla zcela ve smyslu „východního“ pojetí majetku a vlastnictví – šlo o kontinuitu moci. Odpovědnost k zemi, občanům a budoucnosti byla mimo. Nikdo ostatně tu otázku nekladl. Lid byl za padesát let zvyklý držet ústa, nemíchal se do veřejných věcí a přikrádal si. Desetiletí života v ponížení z myslí většiny vymyla smysl pro hrdost a čest. Stejně tak i zásadu, že bývají chvíle a doby, kdy nepostavím-li se na vlastní nohy a nepřiložím ruku ke společnému dílu, ztratím znovu na desítky let naději na změnu.“ Č.H.
- - -
Technologie postkomunistické politiky – hloubka kořenů jejich pojetí světa
Motto: „Společenství, v němž hrdost a osobní čest se stanou posměšně chápanými pojmy, se přizpůsobí všemu. Taková společnost nemá vlastní identitu, podrobí si ji každý bandita a nemravný systém.“
České země se po tisíc let své existence nacházely na pomezí evropského Západu a Východu. Síly a hodnoty, které se na našem území po staletí potýkaly a prosazovaly svůj vliv, se vepsaly do mentality obyvatelstva. V době, kdy převažoval kulturní a mocenský vliv Západu, přiklánělo se obyvatelstvo k hodnotám západním. V období převahy Východu, bez problémů se klonilo k mentalitě východní.
Evropský Západ za svou individualitu vděčí mimořádné souhře historických, náboženských, geografických, kulturních i mocenskopolitických okolností.
V době „temných staletí“ po rozpadu Římské říše díky klášterům a jejich knihovnám nezmizely zcela do zapomnění výdobytky myšlení proroků staré Judeje, řeckých a římských myslitelů. Jejich myšlenky byly živnou půdou pro křesťanské poselství vzešlé z půdy římské pohanské krutosti. Poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni a každý má jednat tak, jak by činil sám sobě.
Křesťanské náboženství dalo nejnižšímu člověku naději, že je člověkem. Pootevřelo cestu k pozvednutí se vlastní přičinlivostí, cestu k poznání i ke svobodě.
Fenoménem západní křesťanské větve po rozluce s východní byzantskou církví bylo, že římský papež byl nejen představitelem moci duchovní, ale zůstal i světským suverénem, kterého žádná světská moc nemohla udělat svým poníženým vazalem a sluhou. Papež měl své vojsko, které bylo schopné obhájit jeho suverenitu.
Šlechticem, feudálním suverénem se stal ten, kdo v době rozvratu, kdy Evropu pustošily loupeživé hordy, dokázal se svou družinou obhájit svoje území.
Prvorozenectví, podle kterého postavení a majetek po otci přebíral nejstarší syn, zajišťovalo kontinuitu moci a majetku, tradici i nárůst kultury. V „západní“ tradici začal platit nepsaný zvyk – zákon, že majetek a suverenita nad určitým územím jsou spojeny s odpovědností za stav majetku i obyvatelstva.
Větší území integrovala moc krále, který při vnějším ohrožení byl schopen se svými suverény shromáždit vojsko a území bránit.
Po staletí na území Západu musely tyto tři moci, přes vzájemné konflikty a různé zájmy, nakonec hledat cestu k dohodě a dohadovat se. Po celé dlouhé historické období žádný ze světských mocných nedosáhl takové moci, aby z ostatních udělal své poddané a otroky. Nikdo nemohl zneužít moc totálně.
Přes mnohá zakolísání si po celé historické období svou nezávislost udržela duchovní moc, instituce církve a papeže. Jedinečná byla schopnost křesťanské církve obrozovat se v dobách svého nejhlubšího úpadku z původních idejí. Příkladem byla doba Svatého Františka. V naší době tím bylo zvolení polského papeže Wojtyly.
Evropský Východ, především Rusko, měl odlišný vývoj. Síly, které na něj po staletí působily, se hluboce vepsaly do pojetí vlády i mentality obyvatelstva. Východní patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti ve světském postavení jako římští papežové. Byli a zůstali sluhy světské moci.
Věroučné spory v západní křesťanské větvi se vedly o principy věrouky. Ve východní byzantské církvi konflikty a hereze vznikaly kvůli formálnímu vedení chrámové liturgie.
Kyjevská Rus ve svých počátcích byla výběžkem středomořské civilizace městských států. Kolem přelomu tisíciletí přebrali moc v jejích městech vikingští Varjagové, kteří jako kupci a nájezdníci splouvali na jih Ruska po řekách z evropského severu. Varjagové vytvořili vládnoucí vojenskou vrstvu, která vládla místnímu „pravoslavnému národu“. Dobu Kyjevské Rusi ukončila expanze Tatarů chanátu Zlaté Hordy z oblasti Krymu.
Nové civilizační centrum se vytvořilo v oblasti dnešní Moskvy, Novgorodu a dalších měst. Vládci ruských měst zůstali vazaly Zlaté Hordy a odváděli jejím chánům daň.
Moskva a moskevský kníže dosáhli svého úředního postavení mimo jiné proto, že moskevský kníže vybíral a odváděl od ostatních knížat daně pro Zlatou Hordu. Monopol prostředníka s tatarskými pány se stal zdrojem budoucí velikosti a moci moskevského cara.
Vládce v Rusku byl absolutním pánem všeho a všech. Majetek, půdu, vesnice i s jejich obyvatelstvem svým vazalům a vojákům jen propůjčoval do správy. Kdykoli mohl své šlechtice a vazaly jejich postavení a majetku zbavit.
Prvorozenectví zavedl u svých potomků až moskevský kníže Ivan Kalita. Ve stejné době vyvraždil ostatní knížecí rody. Kdo přežil, nesměl mít potomstvo.
Ruský historik Ključevskij popisuje přijetí prvého anglického poselstva na Rusi takto: „Car se zeptal poselstva, jak vládne anglická královna. Po odpovědi, že anglická královna je první z Angličanů a vládne v zájmu anglického lidu, odmítl s poselstvem jednat, nepovažoval královnu za sobě rovnou“.
Carovi patřilo Rusko jako „votčina“, mohl s majetkem i lidmi dělat cokoli se mu zlíbilo. Nebyl odpovědný nikomu. Jedinečnou ukázkou ruského pojetí vlády byla „opričnina“ cara Ivana Hrozného.
Evropští humanisté, dnešní liberálové a socialisti nikdy nebyli schopni pochopit, že vymoženosti západního myšlení a vědy mohou mít a většinou mají v jiném kulturním prostředí zcela jiné, mnohdy opačné efekty.
Carevna Kateřina Veliká si dopisovala s francouzskými encyklopedisty a pod jejich vlivem jako první na světě zrušila v Rusku trest smrti. Byl nahrazen čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzený byl zbaven života daleko brutálnější torturou – přerazili ho na čtyřicet kusů. Odsouzence tloukli do chodidel, nikdo to nepřežil.
Petr Veliký se vydal na zkušenou do Evropy proto, že švédské vojenské sbory o síle několika tisíc mužů pochodovaly Ruskem. Kde se utkaly s ruským vojskem, porážely carovy sto až dvěstětisícové armády. Petr přivezl z Evropy holandské stavitele lodí, skotské plukovníky a děla. Zároveň vydal „ukaz“, v němž zakázal vlastnictví a šíření evropských filosofických spisů.
Po dlouhá staletí dokázala evropskou individuální svobodu myšlení a vynalézavost udržovat v určitých hranicích ta část Ježíšova křesťanského poselství, která říkala: „Čiň tak, jak bys činil sám sobě. Bůh shlíží na tvé činy a bude je soudit.“. V jiné kultuře, ruské, nebylo zpětné vazby náboženského a filozofického pohledu na svět a jednání člověka v něm. Vládci si toho byli vědomi a bránili své poddané před nákazou „škodlivými“ myšlenkami Západu.
Kdykoli v dějinách Západu byla potlačena část křesťanského morálního poselství, „měj míru, nechovej se zločinně“, následovala zvůle a tendence k totalitě. Zřetelně to můžeme pozorovat na evropských dějinách.
Nacismus, komunismus a světové války prvé poloviny dvacátého století byly projevem a důsledkem duchovní krize evropského myšlení a kultury.
Osvícenství se svou vírou ve schopnosti a nadřazenost člověka, opomenutím temných stránek lidské duše, porušilo věkovitou rovnováhu, kterou po staletí udržovala křesťanská víra. Listinu práv občana ve Francii jako první zneužili ti, kteří ji vyhlásili. Osvícenství otevřelo cestu k totalitním ideologiím a světovým válkám dvacátého století.
Je logickým trestem, že teorie o masách, nadřazenosti státu či rasy dovedl k absurdnosti a zrůdnosti malíř pokojů Adolf Hitler. A ten, stále ještě byl z evropského prostředí, své zrůdnosti a žraloctví otevřeně hlásal.
Logické a smutné je, že komunistické teorie zneuznaného grafomana Karla Marxe uvedli do děsivé praxe ruský syfilitik Lenin s kavkazským mafiánem Stalinem v zaostalém Rusku. O padesát let později pak v Kambodži studenti pařížské Sorbony Pol Pot a Heng Samrin.
Oproti „pravdomluvnosti“ Adolfa Hitlera, při svých vraždách milionů lidi, vyhlazování celých populací a ras hlásali svobodu a práva proletariátu či osvobozenecký boj. Osvobozovali ty miliony lidí od jejich tělesných stránek.
Tragické, ale asi logické je, že si ti lidé vyrostlí v jiné kultuře vybírali z výplodů evropského myšlení to nejhorší.
Československo a naše část evropského světa, přechodná zóna mezi Východem a Západem, po válce, která vzešla z evropské hlouposti, připadla do mocenské a kulturní sféry bolševického Ruska. Stali jsme se na čtyřicet let součástí komunismem ideologicky „zdokonaleného“ ruského Východu. Stalo se to navýsost hladce, bez ozbrojeného odporu a s širokou spoluprácí vnitřních zrádců.
Český komunismus a jeho vykonavatelé byli v provádění rozkazů a přání svých sovětských bratrů nejdůležitější. Zestátnili nás všechny, udělali závislými na své blahovůli, jen nás nechali si přikrádat. Ničeho se nemuseli bát, protože hrdých a statečných osobností, které nebyly ochotné žít v ponížení, bylo málo. Zažil jsem si to na příkladu rodičů a chování společenství rodné obce, když tátu zavřeli. Opakovaně pak, v průběhu celého života, na chování okolí, když jsem odmítal přijmout panující zvyky a přizpůsobit se.
Nejschopnějším na lámání charakterů, odborník specialista, byl poslední československý komunistický vládce Gustáv Husák. Z marasmu osmdesátých let jsme pak nastoupili „svou“ cestu ke svobodě, demokracii a privatizaci.
Jaksi se dnes zcela zapomnělo, že budovatelé a konstruktéři komunismu hlásali svou říši na věčné časy. Hitler byl skromnější, Německá říše měla být jen tisíciletá. Ústřední institucí, hybatelem strany a garantem věčnosti byla tajná služba. Základy k ní položili Vladimír Iljič s poetou Dzeržinským. Tak, jak byla ustavena, jaké měla funkce a pravomoci, stala se tato mocenská instituce garantem kontinuity nastoleného zlořádu. V posledních dvou desetiletích oficielního komunismu bylo šéfům této mocenské instituce jasné, že proletářský komunismus je rozkládající se mrtvola. Mocenský stroj strany i státu řídili již oni. Rozhodli se oživit upadající stroj a říši ze společenské a hospodářské technologie Západu. Tak, jak to dělali po staletí jejich ještě nekomunističtí předchůdci. Chtěli jen přenést hospodářskou technologii, technologii výroby a ovládání veřejného mínění i vnějších atributů „pluralitní“ politiky. Udělali zároveň vše, co bylo v jejich silách, aby do jejich hájemství a říše nepřešly ideje a prostředí, ze kterých ty technologie vyrostly a které udržovaly lidskou míru.
Alfou a omegou sametové revoluce byla „hospodářská reforma“ bez právního rámce, kontinuita právního systému, komunisti v parlamentu a monopol peněz na financování politik. Mužíčka na Hradě nechali pronášet estetické řeči o morálce, etice a gestikulovat pěstěnýma ručkama. Privatizace u strategických odvětví proběhla zcela ve smyslu „východního“ pojetí majetku a vlastnictví – šlo o kontinuitu moci. Odpovědnost k zemi, občanům a budoucnosti byla mimo. Nikdo ostatně tu otázku nekladl. Lid byl za padesát let zvyklý držet ústa, nemíchal se do veřejných věcí a přikrádal si. Desetiletí života v ponížení z myslí většiny vymyla smysl pro hrdost a čest. Stejně tak i zásadu, že bývají chvíle a doby, kdy nepostavím-li se na vlastní nohy a nepřiložím ruku ke společnému dílu, ztratím znovu na desítky let naději na změnu.
Oficielní odpůrci režimu – disidenti – žádali na komunistech lidská práva. Nežádali jasná pravidla pro všechny, potrestání zločinů a jejich pachatelů. Netrvali na tom, že úkolem státu má být garantování spravedlivých pravidel a poměrů.
Dostali jsme formální papír nazvaný „Listina práv a svobod“. Prázdná slova a prohlášení, jejichž obsah byl vyprázdněn v samém počátku, když ji schvalovali ti, kteří celou svou existenci postavili na popření těch vznešených prohlášení. Ti, kteří za to nebyli potrestáni a mohli pokračovat.
Když jsem všechny ty věci říkal na počátku devadesátých let ve sněmovně, provázel mě posměch nebo ticho. Na novinářské galerii pak povzdechy „svobodných“ mistrů zpravodajského pera, že „už tam ten blbec zase jde“.
Dnes mě – baču pasoucího ovce v Třeštici – uráží, kdo je v mé zemi médii vyhlašován za intelektuální elitu a osobnosti. Děsí mě hloupost jejich veřejných prohlášení a výzev. Poslední výzva „padesáti osobností“ je při mediální masáži, kterou obyvatelstvo denně dostává, výzvou k vlastizradě. Jako bychom neměli paměť, neviděli a nezažili, co se v naší zemi v druhé polovině dvacátého století pod vlivem ruského komunismu stalo.
Po léta mě chytráci napadají slovy „vždyť jsi tam byl a co jsi udělal, kritizuješ čeho ses účastnil a neříkáš jak z toho“. Když někdy dostanu do rukou reakce na mé texty, je z nich patrné, že i to málo těch, kteří snad o věcech přemýšlí, si dosud není vědomo, co se v naší zemi stalo.
To, co se dnes děje na veřejně předváděné politické scéně, co do vás cpou média, o čem je právní systém a soudnictví, jaká je funkce státní správy, je přirozeným chodem modernizovaného společenského stroje ovládaného technology, kteří vzešli z líhně „východního komunismu“. Komunismus přešel ve vládu mocenských a hospodářských mafií ovládajících média a politiku. Byli připraveni a proti nim nestála žádná společenská vrstva opřená o hodnoty a zásadu, že život má přece jen vyšší smysl.
Až toto pochopíte, budete se muset rozhodnout, zda zůstat kusem hadru nebo začít pracovat na změně a nejdříve sami na sobě.
V Třeštici 3. srpna 2007Čestmír Hofhanzl