Spisovatel Jan Beneš

Autor: BazMyslik <bazmyslik@napismi.cz>, TĂ©ma: Zajímavosti, Zdroj: PUP BIS ČTK, Vydáno dne: 07. 06. 2007

Okolnosti smrti Jana Beneše jsou smutné, zvlášť když se nepíše o pravých důvodech. Ano, Jana Beneše jsem měl svým způsobem po seznámení s ním docela rád. Milý, kultivovaný a zábavný člověk. Postupem času ale prvotní nadšení nějak vyprchávalo a v posledních cca 6ti měsících naše vzájemné kontakty byly z mé strany utlumovány k nule. Důvodem byl (mimo jiné stále častější nesrovnalosti) především jeho postoj k obhajování šéfa protidrogového národní centrály - plukovníka Jiřího Komorouse. Jeho minulost a současné postoje jsou pro mne víc než rozporuplné. Krátce po 1989 Petr Cibulka hlásal zásadu, že dobrý komunista je mrtvý komunista. Proto se asi později oženil s komunistkou, protože pak později tvrdil, že jsou špatní komunisté a i dobří :-( Obdobně jak to hlásal po 1989 to vidím já, ale s jistým rozdílem. Já tvrdím, že neexistuje dobrý a špatný komunista, stejně jako neexistuje dobrý a špatný estébak. Jsou jen špatní!  Jan Beneš mohl říkat a obhajovat jak chtěl, nevěřím a zrovna tak nevěřím tomuto: Poslední zpráva od Johna. Mrzí mne to že vůbec musím takto pochybovat o člověku. Bohužel jak ale vidím chválu od lidí ze současné politiky, vždy to u mne vyvolává pochybnosti a obvykle se potvrzují :-( Omlouvám se pokud někomu zvednu mandle, ale toto je můj názor a moje pocity ...


OSOBNOST: Jen několik minut...

4. června 2007


oddělilo později otevřenou SMS, kterou jsem dostal v pátek 1. 6. 2007 v 10:51 (poznámka FREE.CZ: v 10:52 obdržel SMS Jiří Komorous, tak zvaný "hodný estébák" ," velebil ruskou okupaci a StB"), od vteřiny smrti Jana Beneše, českého spisovatele a přesvědčeného odpůrce komunismu. Člověka vzdělaného, zvídavého, který byl pro mne kromě vzoru charakteru i chodící encyklopedií a který do posledních dní psal do Neviditelného psa (poznámka FREE.CZ: známého jeko pro-režimní levičácký WEB)  články svojí nezbolševizovanou češtinou.


Vážím si všech odpůrců komunismu, více těch, kteří odpor neprojevovali jen verbálně a nejvíce těch, kteří aktivně nečelili jen „totalitnímu“ režimu, ale komunistickému totalitnímu režimu a ne jen podpisy prohlášení, jakkoli byly i tyto protesty velkým projevem odvahy v době normalizace. Jan Beneš ale svoji Chartu 77 podepsal již v šedesátých letech. Proslavil jej i slavný proces, ve kterém byl v r. 1967 obžalován spolu s Pavel Tigridem (v nepřítomnosti) a Karlem Zámečníkem. Jeho vina spočívala v kontaktech s Tigridem a v zasílání materiálů do jeho časopisu „Svědectví.“ V tomto procesu obhajoval Pavla Tigrida JUDr. Jan Drozd z mé advokátní poradny č.9 v Bolzanově ulici. Vím proto, jak statečně se při něm Jan Beneš choval To on elektrizoval Svaz spisovatelů k jeho slavnému sjezdu v červnu 1967, předzvěsti Pražského jara. Jeho vstupy do historie pokračovaly i amnestií, kterou mu v předvečer své abdikace na jaře 1968 udělil Antonín Novotný.

A nebyl by to Jan Beneš, kdyby při jeho odboji nebyla i legrace. Málokdo ví, jak se dostala tajná „Zpráva Pillerovy komise“ o nezákonnostech v 50. letech, jak sama KSČ nazývala eufemisticky své zločiny, do Svědectví. Jan Beneš, který i v dobách socialistické tesilové módy šil u „Adama“ na Příkopech a nosil bílé škrobené košile, jednou přišel na zkoušku do svého krejčovství.Objevil se tam najednou i tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, tehdy druhý muž ve státě, který samozřejmě díky své socialistické nadřazenosti chtěl vejít do kabiny před čekajícím Janem Benešem. Ten se však nezalekl „Největšího ideologa“ a trval na tom, aby se pan tajemník nejdříve o předběhnutí dovolil. Rozčilený Hendrych přitom odložil na stolek k módním žurnálům svazek listin a zapomněl jej tam při odchodu. Jakmile Jan Beneš zjistil, že na svazku je razítko „Přísně tajné – jen pro členy předsednictva ÚV“, svazek zastrčil za čalouněné opěradlo křesla. Za 14 dní při další zkoušce si svazek vyzvedl a Tigrid měl o senzaci více.

Jan Beneš vystudoval UMPRUM, profesi výtvarníka zaměnil po prvním odsouzení v r. 1958 pro podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování a krádež vojenských podvlékaček za povolání horníka ve výkonu trestu, poté byl znovu výtvarníkem a po obdržení ceny MNO vyhozen pro „nedovolenou uměleckou činnost“. Po dalším odsouzení v r. 1967 na 5 let (poznámka FREE.CZ: trvajího 2 roky do amnestie) pro vlastizradu a podvracení socialistického společenského a státního zřízení s vedlejším výrokem – zabavení psacího stroje - se stal ve věznici na Borech brusičem skla.

V roce 1969 odešel do USA, (poznámka FREE.CZ: co to je "odešel?") kde začínal jako dělník, údržbář a opravář, aby se vypracoval na akademické pracoviště (Ústav pro mezinárodní vztahy, Harvard University) a nakonec se stal zaměstnancem Ministerstva obrany na Defense Language Institute, přednášel na vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku a vystudoval pedagogiku na Chapman College v Kalifornii.

Po návratu svobody v r. 1989 (poznámka FREE.CZ: nechápu tento pojem, asi špatně vidím, nebo žiji jinde "návrat svobody po 89 v Česku?" :-) se vrátil domů a byl činný jako publicista a spisovatel. Vydal více než 10 knih povídek a řadu románů; vedle stovek článků, naučných studií, rozhovorů atd. Byl členem mezinárodního i českého PEN Klubu a Sdružení amerických válečných veteránů.

Kdo si přečte jeho knihu „Indolence“, dozví se mnoho zajímavého nejen o něm, ale i o šedesátých letech, StB, o mnohých prominentech tehdejších i popřevratových let, ale i kuriozitách, které asi přitahoval. Jednu jsem poznal důvěrně – to když byl v r. 2005, již za demokratického režimu, odsouzen za výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel. Vytáhl totiž na surového útočníka poplašný revolver. Ještě více než trestněprávní kvalifikace byla na tomto procesu zajímavá „indolence“ soudkyně, která při úvaze o trestu „zvážila“ jeho předchozí odsouzení z šedesátých let jako recidivu, (poznámka FREE.CZ: zahlazení v takovém připadě nefunguje? Zákon o protiprávnosti minulého režimu nic neznamená? Neměla být soudkyně za 2 protiprávní postupy žalována?) nevěda vůbec, koho má před sebou. Nebylo divu, ani o roce 1968 vlastně nic nevěděla.

Jeho otec byl legionář a důstojník čsl. armády, matčin otec byl popraven nacisty v Berlíně, Jan Beneš v sobě nesl ctnosti 1. republiky i v době, ve které se již nenosily, vyznával hodnoty demokracie americké i první republiky a byl statečným člověkem. Byl vždy svůj a když zjistil, že tentokráte už opravdu nemůže dál, vytáhl zbraň. Tentokráte však nebyla poplašná.

My, kteří jsme jej měli rádi, na něj nikdy nezapomeneme.

Milan Hulík

http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-jen-nekolik-minut-ddb-/p_spolecnost.asp?c=A070603_222248_p_spolecnost_wag