Několik českých
čtenářů mne obvinilo, že "kálím do vlastního hnízda". Obzvlášť pan Ing.
Gustav Tauš (no, učitel, co od takového člověka můžete čekat?) mne
setřel: "...máte silný komplex méněcennosti, nebo nějaký jiný
osobnostní problém. Kálíte do vlastního hnízda." Komplex méněcennosti
nemám. To rozhodně ne. Moje ego je tak velké, že musím do dveří chodit
na napříč, jinak bych s ním neprošel. Osobní problém s českou kotlinou
ale mám, což ale není žádné tajemství. Nejsem sám. Stejný problém má
skoro každý emigrant, který byl v Československu odsouzen (ti
šťastnější v nepřítomnosti) za údajné zločiny, které nikde jinde v
civilizovaném světě nejsou trestné, aby pak po Sametovém podvodu
komunistický prominent Václav Havel vyhlásil právní kontinuitu s
komunistickým režimem a do doživotních funkcí najmenoval soudce, kteří
měli ještě ruce od krve z doby souzení za komunistů.
S tím kálením jsem si ale nebyl jist, i když běžně tvrdím, že umím
česky lépe než 99% českých ynžynýrů a jiných držitelů československého
komunistického pseudovzdělání. A tak jsem jen tak v hlavě listoval
slovníkem, Kalousek, Kalovský, kalenice, kaliště, kalení, kálení...
aha, to je ono! Tak proč to neřekl hned, co myslel a používal jakéhosi
snobského opisného výrazu?
A tak jsem se zamyslel nad tím, kdo, kde a na co kálel. Můj dědeček (u
nás se říkalo stařeček) Bohumil se narodil v roce 1890, a i když byl
jen zemědělec (nebo možná právě proto), byl to velmi vzdělaný
(neformálně, milí snobové z Prahy, neformálně) člověk. Antickou
literaturu a literaturu národního obrození ovládal jako nikdo, koho
jsem později potkal. A k tomu pochopitelně veškerou kulturu první
republiky, za kterou se nám pozdějším zatáhla komunistická opona a jako
by nikdy neexistovala. V šesté třídě základní školy jsme v dějepise
probírali staré Řecko a dějiny Říma a soudružka učitelka (to už bylo po
válce, tudíž soudružka) čuměla jako puk, když jsem jí u tabule přednesl
přednášku, jak císař Tiberius už ani moc do Říma nechtěl jezdit (kálel
na své rodné hnízdo!) a radši zůstával ve své vile na ostrově Capri,
kam potom jezdil i Masaryk (ale do jiné vily) a jak jeho vnuk, Caligula
s velitelem pretoriánů jménem Macro ho tam jeli uškrtit. Dostal jsem
jedničku s kroužkem a hvězdičkou a byl jsem zcela výjimečně pochválen.
Soudružka učitelka neměla ponětí, odkud najednou přišel onen příval
znalostí. Probírali jsme to se stařečkem Bohumilem pár dnů předtím.
Stařečkovi bylo v roce 1950 už šedesát let a chystal se do důchodu, měl
sen, že se podívá do Itálie, na Forum Romanum a na Capri. Do vlastního
hnízda nekálel, kálení obstarali jeho spoluobčané, zvolili komunisty,
zemědělci byli násilně nahnáni do kolchozů, jejich majetek zabaven a
všechno bylo pokáleno, aniž na to stařeček Bohumil mohl mít nějaký
vliv. Do Itálie se nejelo. Do Itálie jel v padesátých letech jen
komunistický kolaborant (čelně k tomu, je to fakt!) Jan Werich, popsal
to v knize Italské prázdniny - můj stařeček Bohumil už mohl jet tak do
řiti. Ani dostatečný důchod nedostal a až do svých téměř osmdesáti let
pracoval jako vážný na váze v kravíně na kopci v kojetínském JZD.
Vlastní hnízdo mu bylo znárodněno a pokáleno. Nevěřím, že by stařeček
Bohumil někdy řekl kritického slova o Československu, o národu nebo o
státním útvaru i přesto, že podle mne k tomu měl plně právo. Ten státní
útvar, ta země, ten národ - to hnízdo - mu zničily posledních 32 let
jeho života, zničily většinu života jeho osmi děti (protože to, co tam
vedli, to se těžko dalo nazývat život) a negativně ovlivnilo život jeho
36 vnuků. Pochmurný slogan o tom, jak "celý svět se změnil v prdel a
kamkoliv lidské oko dohlédlo, bylo nasráno až do výše dospělého
člověka", se pak už ani nezdál tak přehnaným. Aspoň ne těm, co
nekolaborovali s komunisty a těm mimo Prahu.
Situace mého dědečka z matčiny strany nebyla jiná. Ten se jmenoval
František. O starém Římě si se mnou nikdy nevyprávěl, ale vím, že taky
byli zemědělci - sedláci, a veškerý majetek kromě domu, kde bydleli,
jim byl znárodněn do JZD, koně, krávy, secí stroj i šicí stroj. Oni
sami byli taky do toho JZD vstoupeni, ale nějak brzo odtamtud odešli. A
taky vím, že rozhodně nebylo životní ambicí mého stařečka Františka
strávit polovinu života jako dělník v kroměřížské plynárně. Zvláštní
pach toho plynu byl vždy cítit i z oblečení stařečka Františka,
kdykoliv jsme jako děti přišli na návštěvu. Ani on nekálel do vlastního
hnízda - všechna ta křivda, všechen ten hnus se mu přihodil bez jeho
vlastního zavinění.
Můj otec, když viděl, co se děje jeho rodičům a sourozencům, tak do JZD
odmítl z principu vstoupit. Taktéž nikdy nekálel do vlastního hnízda.
Po prodloužené vojenské službě u PTP (tehdy se to libovolně
prodlužovalo) se protloukal zaměstnáními, které by žádný příčetný
člověk nevzal. Ovšem, "taková tehdy byla doba", tak se to zlehčovalo
později. Děly se i takové věci, jako že mému otci napsala tajemnice MNV
v Kojetíně Kosacká do jeho posudku: "návrat do obce nežádoucí."
Podobnost s tím, co psali nacisté do papírů Židům: "Rückkehr
unerwünscht" vůbec není náhodná. A následovalo přehazování vápna
lopatami ve vápence v cukrovare, traktorista v STS, zedník a rovnač pil
ve VŽKG a nakonec až do důchodu dělal svářeče ve VŽKG - špinavou a
hlučnou práci, svářeč dýchá všechny ty svařovací plyny. A znovu -
ambice mého otce nebyly být celý život svářečem. Ovšem nikdo se ho
neptal. Kálení na jeho životní ambice obstarali ti druzí - soudruzi.
Moje generace (už třetí) ještě pořád měla zakázáno studovat a byli jsme
obeslání "umístěnkami" do JZD (jako já), jiní mí bratranci a sestřenice
zase šli do Tatry Kopřivnice, MEZu navíjet elektromotory, dělat
bagristy nebo do jiných úžasných zaměstnání. To všechno v době, kdy
kolaboranti jako Václav Klaus studovali na Vysoké škole ekonomické a
jezdili na odborné stáže do Itálie.
Generace našich rodičů byla pořád ještě tak nějak přirostlá k rodné
hroudě a pak jim i tu hroudu správní vlastenci z Prahy, nebo odkud,
znárodnili. Moje generace už si mohla rodnou hroudu jen z dálky
ukazovat, lány byly zceleny, naděje na nápravu a svobodu dodnes žádná a
tak pomaloučku polehoučku, jeden po druhém začala vznikat větev
kanadských a amerických Hedvíčků. Jejich hnízdo je tady. Hedvíčkové
jsou Američani, protože Američani nejsou jiní lidé z nějakého jiného
místa. Američani jsou ztělesněním lidského ducha svobody. A každý s
tímto duchem, s tímto světonázorem, ať už je kdekoliv, je Američan.
Takže můj názor je, že do vlastního hnízda nekálím. To hnízdo není
moje. Je vaše. A kálet tam nebylo třeba. Hnízdo už bylo předtím
pokálené, padesáti lety této činnosti. A sebevědomý český blbec je už
šestnáct let odmítá očistit. Proto to hnízdo neuvěřitelně smrdí dodnes
a zřejmě ještě dlouho bude.
Na žádné vaše hnízdo jsem tedy nekálel. Možná jsem se kvůli tomu smradu
semtam chytil za nos. Můžete mi to mít za zlé?