O svobodě projevu a snahách zrušit dějepis

Autor: Veronika Valdová <veronika.valdova@seznam.cz>, TĂ©ma: Z pera dopisovatelů, Zdroj: PUP BIS ČTK, Vydáno dne: 29. 10. 2005

Nevěřili byste, že půlka Úřadů má vlajku pověšenou obráceně ... Jo, a když jsem chtěla koupit českou vlajku, koukali na mne jako na delegaci z Guinea Bissau.

Na celé Moravě se nedá koupit vlajka. Vy jste členem nějakého nacionalistického spolku, nebo je to pro Úřad? Nee, proč? No, tady vlajky nikdo nekupuje ...

O svobodě projevu a snahách zrušit dějepis

Veronika Valdová

Ve svobodných zemích se má za to, že každý člověk má právo myslet si  a žvanit, co mu libo, byť se by se tak dělo na veřejnosti. Neboť do konfliktu se zákonem se člověk může dostat pouze tím, co učiní a nikoliv tím, co si myslí a o čem kecá. Přesto jsou v místních zeměpisných šířkách určité historické události, o nichž by se dle obecného mínění žertovat a jen tak žvanit nemělo, neboť stály příliš mnoho krve. Dle obětí a jejich příbuzných poukazujících na dosud žijící pachatele krve nikdy neumyté a nijak neodčiněné. Toto obecné mínění u nás vedlo k tomu, že zpochybňování nacistického a komunistického genocidia se stalo trestným činem.

Z tohoto titulu by tedy mělo být jedno, zdali se člověk pokouší zpochybňovat existenci nacistických či komunistických lágrů, nebo zda na most maluje komunistické či nacistické symboly. Občanští aktivisté v poslední době poukazují na fakt, že policie neposuzuje propagaci komunismu a nacismu stejně. Dosud slepí, hluší a němí policisté jsou náhle stavěni před problém, jak posoudit rozpor mezi právem na svobodu projevu a naplněním některého z paragrafů trestního zákona, který propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů zakazuje. Policie je v názoru na to, jak zacházet s lidmi, kteří propagují extrémní náhled na svět, a s jejich odpůrci, poněkud bezradná. Není divu.

Na tom, že není možno pouštět k podílu na státní správě neonacisty, se shodne naprostá většina populace. Zkušenost s jejich přístupem k řešení civilizačních obtíží je v paměti národa vryta dostatečně intenzivně. Řečeno jinak, při pohledu na skupinku lidí, kteří obhajují popírače holocaustu, se většině lidí otvírá kudla v kapse. Málokdo si dovede představit, že by tito lidé dnes, pod původním, či jen mírně modifikovaným jménem, zasedli v parlamentu. Bývalý člen NSDAP, který z "nevědomosti, mladické nerozvážnosti, či nedostatku odvahy" poslal do vězení člověka za protinacistické řeči v hospodě, by dnes jen těžko zasedl v Ústavním soudu. Jsou věci, které si přes časový odstup pamatujeme.

Projevy komunistických poslanců podobnou asociaci nevyvolávají. Doživotně jmenovaní, neodvolatelní a nepostižitelní soudci s komunistickou minulostí nevzbuzují všeobecné pohoršení. Dochází k paradoxu, že téměř polovina populace považuje komunistickou stranu za zločinnou, zatímco 1/5 téhož národa, tedy lidí s identickou historickou zkušeností, tuto stranu volí. Jak je možné, že komunismus nevyvolává tak jednoznačnou asociaci se zločiny, které byly v jeho jménu spáchány?

Žádná obdoba Norimberského procesu neproběhla s lidmi, kteří sloužili Komunistické straně. Lidé, kteří sloužili KSČ, nebyli postaveni před soud za zločiny proti lidskosti, označeni za bezpečnostní riziko pro stát a důsledně odstraněni ze státní správy. Zuřivý všelidový odpor nenastal. Nově založená KSČM byla bez odporu zaregistrována Ministerstvem vnitra (Stanovy zde http://www.kscm.cz/index.asp?thema=2680&category=). Odkaz na Marxistické ideje nelze chápat jinak, nežli jako přihlášení se k praktikám, které komunistické strany používaly v dobách svého vzniku - špionáž, diverze a sabotáž.

Že se situace ve východní Evropě nechá tak říkajíc "vyhnít" je zřejmé ze záznamu z dnes již prakticky zapomenutého Maltského summitu, který proběhl v prosinci 1989 http://www.cnn.com/SPECIALS/cold.war/episodes/24/documents/malta/. Režimy ve východní Evropě padly nekrvavou cestou a pod záminkou, že "nejsme jako oni" byla bývalým zločincům ponechána nová moc. Holt není v české povaze věšet po lampách zločince s lidskou tváří, zvlášť když jde o titěrné území, kde je téměř každý s každým nějak spřízněn. Nenechme se mýlit, že trik zůstal nerozpoznán. Současná série barevných revolucí na Ukrajině a poté v postsovětských republikách na Kavkaze má velmi výstižné (a velmi smutné) přízvisko - "chestnut revolution". Otřepaná historka, řekněmež.  

Ideje mohou změnit svět pouze tehdy, padnou-li na úrodnou půdu. V případě řešení navrhovaných neonacisty a (neo)komunisty je tudíž nutno oslovit "substrát", který nemá vlastní ani zprostředkovanou zkušenost s tím, jak aplikace nabízených vznosných cílů dopadly dříve. Čímž se dostáváme k jádru problému, proč se vnímavější a informovanější část populace cítí býti ohrožena slovními projevy extrémních hnutí. Oběti a svědkové zločinů nacistů a především komunistů dobře vědí, že tuto zkušenost je velmi obtížné skrze řadu bariér (vytvořených lidmi, kteří mají mnoho důvodů skrývat svoji vlastní minulost) předat. Nakonec je jedno, jestli chybí osnovy, učebnice, učitelé, čas nebo vůle. Výsledkem je již několik generací lidí, kteří nemají ponětí o osudech československých legionářů, pachatelích genocidy v Litvě (a lidech, kteří se anexi bránili) , existenci gulagů či pracovních táborů na československém území, metodikách komunistických převratů, justicí posvěcených vraždách a krádežích v komunistickém bloku, invazi sovětských vojsk do států východní Evropy a dalších událostech, které se zde a v nejbližším okolí přihodily v posledních sto letech. Lidé, kteří vědí, jsou proti projevům demagogů, na rozdíl od tupého davu,  imunní.