14. července 2005 zemřela Jindřiška Kořínková.

Skvělá charakterní a statečná žena, bývalá skautka, komunisté ji pronásledovali celý život, dítě jí odebrali hned po porodu... nedávno záhadně vyhořel její byt, uspořádali jsme finanční sbírku... a nyní smrt za podezřelých okolností. Mne už v tomto státě nic nemůže překvapit! Skvělá žena kterou jsem nestihl navštívit... Jan Šinágl

From: Marek Kořínek

Sent: Wednesday, July 20, 2005 12:54 PM

Subject: smutná zpráva

posílám Vám velmi smutnou zprávu. Naše maminka odešla za dosud neobjasněných a podivných okolností. Od pondělka to jako případ vyšetřuje OŘ PČR v Prostějově. Jakmile budeme něco podrobnějšíhio vědět, budeme Vás informovat.

S pozdravem Marek Kořínek

Rodina Kořínkových - oběť zneužívání psychiatrie

Dnes zahajujeme zveřejňování případů zneužívání psychiatrie u nás. Otřesným případem je zvláště případ manželů Kořínkových z Prostějova.

Socialismus pálí do duše cejch

Karel Kořínek byl v r. 1945 v Junáku a jeho budoucí paní dělala vedoucí skautského oddílu. Po komunistickém puči oba odmítli vstoupit do ČSM. Protože studoval bohosloví, byl po jeho zrušení poslán rovnou k PTP, kde si odsloužil tři roky. V r. 1954 se Kořínkovi vzali. Několikrát se ještě pokoušel o studium na různých vysokých školách, z politických důvodů a pro své aktivní náboženské přesvědčení však nikdy přijat nebyl. Podle jeho vlastních slov, přinesl si „černé“ z uniformy, do civilu. Kdekoliv se ucházel o práci, nesměl uvádět, že byl u PTP. Kádrováci to však stejně zjistili a propustili ho. Touto pokryteckou hrou si bolševici dokazovali, že jsou čestnější než protistátní živly.

Zbývaly pouze práce nádeníka s krumpáčem a pověstí fluktuanta. Časem mu trochu pomohla legitimace Českého fondu výtvarných umělců. Pokud objednávky nedosahovaly 500 Kč a nebyly časté, tak komunistická vrchnost přivřela oko. Kolem něho však bylo neustále šířeno: „Podívejte se, nic nedělá, jen maluje!“ Také paní Jindřiška Kořínková, povoláním výtvarnice, musela hlavně kvůli manželovi neustále měnit zaměstnání. Dělala pokladní, průvodčí, pracovala na brněnském výstavišti. Všude však byla z kádrových důvodů nakonec propuštěna. Nejvážnější obrat k horšímu nastal v r. 1966, kdy si Kořínkovi dovolili kritizovat bytový úřad za jeho spekulace s byty. Tehdy se zapojili do akce několika sousedů ke kterým se přidalo i značné množství nebydlících občanů. Z této iniciativy vznikl velký konflikt, když se asi dvanáct svazků sebraného rozsáhlého materiálu „Mlčet nebudu!“ dostalo až na Krajský výbor KSČ.

Kohosi mocného v pozadí tím popudili tak, že vzápětí nato následovalo odvlečení Kořínkových do psychiatrické léčebny v Černovicích, zbavení svéprávnosti a s tím související omezení k právním úkonům. Zrůdnost tohoto aktu spočívala i v tom, že se to dozvěděli až dva roky poté. Příčina utajení byla zdůvodněna pokryteckými obavami o zhoršení jejich zdravotního stavu. Zde je také klíč k pochopení, proč arogantní chování u komunistů přetrvává celý jejich život. Kdo měl totiž někdy takovou moc nad lidmi, nikdy se nemůže vzpomínky na ní zbavit.

Socialismem znásilní ďábel bezmocného

„Už jsme nemohli mlčet“, vypravuje mi paní Kořínková. „Měli jsme dvě malé děti. Hanušek se narodil v r. 1960 a bylo to v době, kdy jsme byli na ulici. Naléhavě jsme žádali o přidělení bytu. NV Brno 1 místo toho, aby nám dal byt, nám dal svobodárnu v tak dezolátním stavu, že tam nefungoval ani elektrický rozvod. Byla bez koupelny, bez WC, bez špajzky, bez koupelny a v domě nebyla ani prádelna. Všechno jsme si museli upravovat z vlastních finančních prostředků. Žádali jsme, aby nám NV ty úpravy zaplatil. To však odmítl s poukazem, že dům má soukromou majitelku, a ať to tedy žádáme po ní. Ta to také odmítla s tím, že žádné úpravy nepovolila a že tedy není povinna nic platit. Žádné finanční vyrovnání jsme do dnešního dne nedostali.“

V den, kdy je deportovali bez lékařského doporučení do Černovic, byla paní Kořínková čtvrtý den na mateřské dovolené. 10.12 byli z léčebny propuštěni a 30.12. se jim narodila dcera Renáta. V době jejího těhotenství byla na ní aplikována psychofarmaka. Tehdy si nikdo s jejich škodlivostí nelámal hlavu. Zneužívání chlorpromazinu či plegomazinu a jiných závažných drog, např. proti vojákům vyhýbajícím se vojenské službě, bylo, jak vím z vlastních pacifistických zkušeností, naprosto běžnou záležitostí.

10.3.1967 jednal soud o Kořínkových bez nich (rozsudek dostali až v r. 1970) a přitom jim ustanovil opatrovníka. Podali si odvolání, jak to, že opatrovník, když nebylo žádné řízení. Nikdo jim však nepodal žádné vysvětlení. Navrhovali opatrovníka z rodiny, matku pana Kořínka. Úřady nesouhlasily. Což bylo absurdní, protože se jednalo o osobu velmi blízkou rodině. Ustanovený opatrovník Stanislav Novotný, pracovník NV, potlačoval maximálně jejich lidská práva. Nic nemohli projednávat, protože k ničemu nedal souhlas. Podle rehabilitačního rozsudku z 11.10.1990 městského soudu v Brně je tato osoba zastupující jako opatrovník neoprávněna podávat za manžele Kořínkovi nějaká podání. Takže je to trestný čin a tento opatrovník byl od samého začátku své působnosti zločinec. Nedávno zemřel. Světskému soudu se vyhnul, božímu, věřím, že ne.

V socialismu nepatří rodičům ani vlastní děti

V r. 1968 to vypadalo, že manželé Kořínkovi budou nakonec rehabilitováni, ale přišla éra normalizace a s ní v r. 1973 nový zákon o rodině, podle kterého osoby, které nemají plnou právní způsobilost, nemají ani plná rodičovská práva. Na základě tohoto zákona mohli komunisté odebírat nepohodlným občanům děti a dávat je do dětských domovů.

Přestože v případě manželů Kořínkových nenabyl rozsudek o zbavení svéprávnosti a omezení způsobilosti nikdy právní moci, bolševickým mocipánům to nijak nezabránilo v tom, aby nespáchali zločin rozbití jejich rodiny. JUDr. Odvalilová z okresního soudu v Prostějově na oba dva manžele uvalila ochrannou léčbu a v rozsudku uvedla, že tato léčba je nezbytně nutná protože jsou nebezpeční svému okolí. Tato ochranná léčba trvala bezmála deset let. Ptám se, neměla by být JUDr. Odvalilová postavena před nezávislý soud, který mimo vynesení spravedlivého trestu, měl rozhodnout i o tom, aby uhradila rodině Kořínkových všechno to strádání a finanční ztráty?

Nejstarší syn Marek vypráví o násilné adopci své i sourozenců podle výše uvedeného zákona o rodině tato: „Já jsem měl to štěstí, že jsem zůstal doma. Před dětským domovem mne zachránilo to, že už mi bylo patnáct let. Ale na těch dvou bratrech, kteří dětským domovem prošli, na nich jsou vidět následky v duševním odcizení dodnes.“ Nejmladší bratr Libor, ten je úplně ztracený. Ten se nám odcizil docela. Paní Kořínková doplňuje syna: „Ukradli mi ho bez soudního jednání přímo z porodnice a dodnes je držený v tzv. nezrušitelné adopci v rodině u Žilků, Nahošovice, okr. Dřevohostice.“ Marek: „Pokusili jsme se s ním setkat, ale ten pokus skončil jeho nezájmem. Byl z toho spíš šokovaný.“ I když věděl, že ti, se kterými žije, nejsou jeho praví rodiče, neprojevoval žádnou snahu o styk s nimi, protože mu byli vykreslováni v těch nejhorších barvách. „I v tom byli komunistické sociální stvůry důsledné, že svěřovaly děti do výchovy pouze lidem naprosto loajálním režimu. Nelze se proto divit, že jediné, co se Libor o svých rodičích dozvěděl, bylo to, že jsou nemorální a že se o něho vůbec nestarali.

Rozsudkem okr. soudu v Prostějově, zn. Sp. P 52/72 byly ze dne 14.3 1973 odebrány rodině Kořínkových a svěřeny do tzv. náhradní výchovy tyto děti: Hanuš, Aleš a Renáta. Poslední, již zmíněný Libor Kořínek, ukradený matce komunistickými zločinci přímo po porodu, byl nejprve manipulován do ústavní výchovy a potom nezrušitelně předán rodině Žilků. Na tomto otrokářském zločinu nese hlavní vinu předsedkyně senátu, která v současnosti údajně vykonává funkci náměstkyně soudu, JUDr. Jana Maiová.

V socialistickém státě nepatří občanu ani jeho zdraví

Zkorumpovaní byrokraté předešlého režimu byli s nepohodlnými občany brzy hotovi. Nejenže rozkrádali stát, udávali a ze všech sil podporovali KSČ, ale věřili, že tento nemravný režim tu bude navždy a dokonce bude prosperovat.

Postoj a přesvědčení, že se nebudou muset nikdy a nikomu za nic zodpovídat, je vedly k takovým postupům, jaké např. uplatňovali proti manželům Kořínkovým. Ty označili neurčitým termínem paranoia kverulans, tj. cosi jako „chorobný stěžovatel“. Na základě obdobně vykonstruovaných diagnóz (byla např. i paranoia religioza – chorobná zbožnost) si socialistická společnost vyhrazovala právo trestat nepohodlné kritiky.

Deset let ochranné léčby na psychiatrii bylo horší než deset let vězení. Nepohodlní občané byli pro komunistické zdravotnictví pokusnými králíky, na kterých se aplikovala taková psychofarmaka jako moditen, plegomazin, perpenazin, thioridazin a jiné. Většina léků v případě Kořínkových byla aplikována třikrát denně a moditén, tzv. „odpravovák“ na paní Kořínkové byl odzkoušen každých 10 dní a na Karlu Kořínkovi každých 20 dní.

Zdroj: Necenzurované Noviny (tučně zvýrazněný text Jan Šinágl)

P.S.

Pan Kořínek zemřel v roce 2003, paní Kořínková zemřela v červenci 2005