Trapas Konfederace Politických Vězňů na Svatém Hostýně 4. září 2004
U příležitosti tradiční pouti bývalých politických vězňů na Hostýn, která se uskutečnila v krásný sluneční sobotní den 4.září 2004 se sešlo mnoho členů členů Konfederace politických vězňů, jejich rodinných přátel a dalších návštěvníků, aby si společně připomněli utrpení mnohých z nich prožité v komunistických lágrech a kobkách, vzpomněli i utrpení těch, kteří již nejsou mezi námi. Paměť bývalých politických vězňů je nenahraditelným svědectvím o minulosti středoevropského prostoru s velkým přesahem do budoucnosti.
Opakovaně jsem se snažil, když mi ještě občas přijali nějaké mé téma v České televizi, aby svědectví a hlasy členů KPV zněly i z obrazovky. Po dokončení dokumentárního filmu Země bez hrdinů, země bez zločinců. . . o odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů - Š ČT 1996 - mi v televizi „veřejné služby“ již nepřijali žádné mé téma. Proto se z vlastní iniciativy snažím některé události alespoň zaznamenat – byť na koleně, aby byl autentický materiál, až se jednou budeme ohlížet zpět. Z výšeuvedených důvodů je mi težko o událostech z letošního setkání na Svatém Hostýně psát, protože si mnoha bývalých politických vězňů hluboce vážím, ale právě proto musím svědčit, aby se podobné „nedorozumění“ již nikdy neopakovalo.
Oznámení vyvěšené na webových stránkách Ústředí Konfederace politických vězňů České republiky (http://www.kpv-cr.cz) obsahovalo „srdečné pozvání“ do Bystřice pod Hostýnem adresované široké internetové veřejnosti bez omezení. Přesto MUDr. Naděžda Kavalírová, předsedkyně KPV, rozesílala předem dopisy a žhavila telefony, aby jejich adresátům dala najevo, které návštěvy z hlediska vedení KPV jsou žádoucí, která témata proslovů jsou přípustná a která nikoliv. Na Svatém Hostýně přítomní mladí lidé měli pocit, že takto sveřepě kdysi připravovali své sjezdy snad jen příslušníci jediné strany. Jakoby se patnáct let po listopadu 89 z KPV vytratila vůle po svobodné diskusi, která je základem demokracie. Předsedkyně KPV se údajně - mj. i dle svědectví paní Zdeňky Mašínové, „cítí být pod tlakem. . .“, který však adresátům dopisů a telefonátů odmítá upřesnit. Nechce uvést ani kdo a proč na ni „tlačí“?
Ohniskem dlouhotrvajícího a umně živeného sváru je nejednotný postoj Ústředí Konfederace politických vězňů ČR ke členu její přerovské pobočky – politickému vězni 70. a 80. let panu Vladimíru Hučínovi, deset let nejlépe hodnocenému polistopadovému důstojníkovi BIS, kterého KPV do státních služeb kdysi navrhla a na jehož uvržení do vazby v roce 2000 dřívější vedení KPV – tehdy s vyloučením Dr.Kavalírové - spolupracovalo. Až Ústavní soud České republiky musel rozhodnout o tom, že část jeho vazby byla nezákonná. Z jeho rozhodnutí však nebyly vyvozeny žádné důsledky. O tom, jak niterně toto téma rozděluje srdce jinak velmi tolerantních, trpělivých a životem zkoušených členů KPV, se přesvědčili účastníci duchovního a politického mítinku, který následoval po poutní mši v kostele na Svatém Hostýně.
Konfederace a političtí představitelé - především z řad KDU-ČSL ing. Josef Kaňa, ing. Jiří Stodulka, RNDr.Vilém Holáň, ing.František Kroupa, RNDr. Libor Ambrozek (ostentativně oslovovaný moderátorkou-předsedkyní jako „ministr životního prostředí“ - bez uvádění jména a příjmení, natož titulů !), – si střídavě vzdávali hold a ubezpečovali se o vzájemné náklonnosti, respektu, úctě a vůli ke spolupráci. Vypadalo to jako na mítinku KDU-ČSL a jejích fanoušků, strany, jejíž předseda Kalousek si vybral za bezpečnostního poradce Dr.Jiřího Růžka, bývalého ředitele BIS, který má odpovědnost za odstranění bývalého kpt. Vladimíra Hučína z BIS. Deklarovanou přízní předsedkyně KPV zahrnula i recyklovaného poslance za ODS Marka Bendu, který se odměnou zamračil směrem k nositelům plakátů s fotografií umlčeného VladimíraHučína.
Nepadlo ani slovo o výhodách a finančních výsluhách k důchodu, kterými dnešní stát, dnes reprezentovaný mj. i přítomnými koaličními politiky, zahrnuje bývalé komunistické hodnostáře, utlačovatele, vyšetřovatele a věznitele někdejších politických vězňů komunistického režimu, z nichž mnozí jsou dnes členy KPV a nadále živoří. Jeden z bývalých politických vězňů mi k tomu řekl, že to ani necítí jako újmu: „Naučili jsme se hladovět . . .“, ale jako „pouhou“ ostudu polistopadové representace ...
Vrcholem mítinku byla četba části „Politického prohlášení Konfederace politických vězňů“, kterou předsedkyně svěřila předsedovi politické komise konfederace Leo Žídkovi. Přestože celý text byl údajně schválen politickou komisí konfederace právě pro tento účel, řečník, s ohledem na vzrušení v sálu, jeho část odmítl přečíst.
Ústředníci KPV se společně s politiky mračili na mladé lidi, kteří politickým vězňům přišli vyjádřit poklonu a hold za jejich svědectví. Tito mladí lidé přitom účastníky třetího odboje pokládají za zásadně důležité pro celou společnost.
Skupina návštěvníků Svatého Hostýna okolo Jana Šinágla, seznámena se skandálním průběhem soudů s Vladimírem Hučínem u severomoravských soudů, nemenší význam přikládá jeho podpoře. Vladimír Hučín, který jako důstojník BIS blokoval některým starým strukturám bezpečnostní prověrky, byl a je komunisty a jejich poskoky dodnes pomlouvaný, pronásledovaný a souzený. Spolčení mnoha málo důvěryhodných osob okolo BIS, ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti dohnalo starým strukturám nebezpečného bývalého kpt. BIS až k soudu.
Příznivci Vladimíra Hučína se dožadují veřejného jednání soudu, tuto výzvu nosí mj. i na výrazných bílých tričkách. V tomto mnohohlasém chóru trochu zaniká skutečnost, že Vladimír Hučín by vůbec souzen býti neměl ! Že jeho obvinění jsou účelově vykonstruovaná spolčenými nedůvěryhodnými lidmi, že zejména konfederace se měla za svého člena už dávno rozhodně postavit, zabránit jeho dehonestaci a nepřipustit, aby ho věznili a soudili titíž vejlupci, kteří ho odsoudili již v osmdesátých letech. . . Chucpe!
Ptejme se, jak je možné, že jeden z místopředsedů KPV na duchovním setkání na Svatém Hostýně veřejně okřikuje pana Milana Paumera, čestného člena KPV, navrženého Senátem Parlamentu České republiky na vysoké státní vyznamenání, aby se „distancoval od podpory Vladimírovi Hučínovi a šel pryč!“ ? Dodejme, že Milan Paumer mlčky držel jeho fotografii se zalepenými ústy.
Řada členů konfederace skrytá a držená v manipulovaném - záměrně neinformovaném - davu, povzbuzována od předsednického stolu se na „duchovním mítinku“ chovala ostudně, když hystericky odmítala vystoupení svého člena. Muselo být (alespoň některým z nich) trapně, když hleděli na fotografie Vladimira Hučína s ústy přelepenými leukoplastí, které jeho příznivci mlčky drželi vysoko nad hlavou.
Velmi zmateně vypadal spor, který vypukl v sále. Obě skupiny se nemohly dohodnout, „co je více bolševické“? Zda je to snaha prosadit na sezení lidoveckých politiků s ústředím KPV mluvčího označeného předem za „nežádoucího“. Nebo, zda je více „bolševická“ cenzura kolegy – bratra - člena KPV, či dokonce vyhrožování nepravomocně odsouzenému bratrovi: „Ty mlč, máš šest měsíců a budeš sedět !“? Ten, kdo tohoto pána navedl, mu zamlčel, že žádný z rozsudků poskomunistické justice dosud nenabyl právní moci a je tudíž třeba hledět na bratra Vladimíra Hučína, jakoby nikdy nebyl trestán.
Nezasvěcený mladý návštěvník si mohl klást otázku: Zač tito většinou již šedovlasí lidé „bojovali“?, Proč seděli po desetiletí ve vězeních, dřeli v Jáchymově do úmoru, nechali si rozežírat tkáně na uranu a jinde?
Odmítnutí mladí lidé Karolína Kaiserová a Jaroslav Hanuš, kteří žádali bývalé politické vězně a návštěvníky Hostýna o podporu petice STOP KOMUNISMU - za odstranění bývalých komunistů z vlády a státní správy, zažili velké rozčarování z podezíravých, přezíravých a arogantních gest, výroků typu ("Co tady děláte, nic jste nezažili, tak se do toho nemotejte ...") a fyzických snah o vytlačení nositelů transparentů z místnosti pod rouškou opilství ze strany údajných členů KPV ...
Výsostně trapné bylo, že Jan Šinágl s nepřehlédnutelným strachem v očích předsedkyně konfederace nebyl připuštěn ani k tomu, aby důstojně vyřídil přítomným pozdrav od bratra plk.Luboše Hrušky, váženého člena KPV v Plzni, který se nemohl setkání zúčastnit.
Předsedkyně KPV nepochopitelně odmítla i prosbu o vystoupení, se kterou se na ni obrátila mladá MVDr. Veronika Valdová, jež se z vlastní bytostné potřeby seznamuje s historií komunistického útlaku, rozhlíží se kolem sebe v rodné republice a zvažuje, zda v této zemi existuje prostředí, kde může slušný občan svobodně žít v souladu se svým svědomím, či zda je odpovědnější vůči dětem i sobě samé emigrovat a svoji skvělou kvalifikaci uplatnit jinde.
Atmosféru hluboké nedůvěry se podařilo částečně překonat, když po oficiálním ukončení setkání Jan Šinágl strhl většinu přítomných ke zpěvu Kde domov můj . . .a Nad Tatrou sa blýská ...
Až venku před sálem několik účastníků davového klání samostatně vyhledalo mladé návštěvníky k osobnímu pohovoru. Tady se členové KPV a jejich příbuzní dověděli mnoho nových a zajímavých skutečností, jež těm zvídavým umožnily vytváření si vlastního názoru a vyjádření skryté nebo otevřené podpory Vladimírovi Hučínovi i petici mladých spoluobčanů.
Jeden neznámý bývalý MUKL dokonce vyhledal Vladimíra Hučína, aby se s ním osobně seznámil, protože „dostal za úkol od manželky“, která nemohla přijet, aby mu jejím jménem předal malou finanční částku jako podporu v obtížné situaci ...
Pozorovateli není jasné, co chce tato konfederace předat mladým lidem, jak chce oslovit většinu společnosti, jestliže se její vedení na Svatém Hostýně předvedlo v takto rozporuplném světle a mladé lidi odkázalo do role němých a konsternovaných diváků režírovaného představení.
Navrhuji, nebude-li soud v Přerově veřejný a budou-li nadále vykazováni fotografové a vynášeni důvěrníci ze soudní budovy, uspořádat nezávislou „Konferenci o před a polistopadové činnosti kpt. Vladimíra Hučína“, aby si veřejnost a zejména členové vedení KPV ujasnili, zda Vladimír Hučín byl v minulosti politickým vězněm, zda je řádným členem Konfederace politických vězňů, zda je únosné, aby se členové vedení konfederace k jeho současným potížím stavěli tímto způsobem aj. Je nejasné proč takovou konferenci již dávno neuspořádala sama konfederace? Stojí o objasnění všech skutečností tohoto případu?
Případem se zabývala více než před rokem i Smírčí komise KPV, protože Vladimír Hučín na půdě KPV vyslovil podezření, že bývalý předseda konfederace byl vlivovou osobou BIS a v jejím zájmu pacifikoval bývalé politické vězně, aby se nezabývali důležitými otázkami postkomunistické společnosti a transformoval jejich organizaci na pouhého profesionálního „kladeče vězňů“ ... Je namístě se ptát, zda je přijatelné v demokratické společnosti nasazovat spoluobčanovi roubík do úst. Zda je důvěryhodné a přípustné, aby smírčí komise jakékoliv organizace přijímala předpojatá rozhodnutí a odmítala se seznámit s výpověďmi svědků z řad členů KPV a poslanců Parlamentu ČR – bez vyvození jakékoliv odpovědnosti?
Zdá se, že některým členům i dnešního vedení KPV tyto otázky nejsou jasné a diskreditují tak oprávněné požadavky na důstojný život a projevení úcty politickým vězňům a dalším lidem, kteří se postavili zločinnému komunistickému režimu.
Martin Vadas
E-mail: martin.vadas@volny.cz
Kdo je KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ České republiky?
Předsedkyně:
MUDr Naděžda KAVALÍROVÁ,
Místopředsedové:
Milan NERAD, PhDr Jiří MÁLEK, Ing. Mirko ŠŤASTNÝ, Ing. František ŠEDIVÝ,
Členové předsednictva:
Blatný Jiří Ing., Čejka Čestmír, Černý Albert, Kieslinger Ivan, Kovařík Zdeněk, Macek Rudolf plk., Raulím Otakar Mgr, Stehlík Oto Ing., Zahrádka František, Žídek Leo,
Hospodář:
Janík Zdeněk,
Revizní komise:
Honová Anna, Lenková Ludmila, Podpěra Josef, Vaculín Jaroslav, Znenáhlíková Vlasta,
Smírčí komise:
Beneš Jan, Křivánek Mirko, Mrázek Josef, Růžička Miroslav, Sakmar Roman,