To George Soros
and all numerous friends
who helped to carry out these beautiful projects

ČESKOSLOVENSKÝ DISENT A JEHO TECHNICKÉ VYBAVENÍ
(1979-1989)

František Janouch

NADACE CHARTY 77
STOCKHOLM-PRAHA

Dovolte, abych začal krátkou osobní vzpomínkou. Po většinu mého života jsem se setkával se zakázanými knihami či rukopisy. Po otcově zatčení v roce 1943 jsem našel někde pod postelí cyklostylované Rudé Právo. Matka zbledla – kdyby ho našli gestapáci při domovní prohlídce, mohlo by to dopadnout pro otce špatně. Špatně to dopadlo pro jeho strýce, Jakuba Šmída, bývalého osobního šoféra presidenta Eduarda Beneše, který tyto zakázané tiskoviny rozmnožoval v kanceláři presidenta republiky. Byl též zatčen a zemřel v roce 1943 v Auschwitzu. Setkal jsem se znovu s „ilegálními“ tiskovinami, říkalo se jim samizdaty, během svých studií v Rusku. A nakonec po okupaci naší země v roce 1968, kdy se svobodné, necensurované slovo mohlo šířit mezi čtenáři zase pouze jako neoficiálně rozmnožované tiskoviny. Česká historie má jakousi zvláštní periodicitu: když nás okupovali Němci, bylo mému otci 37 let, stejně jako mně, když nás okupoval Sovětský svaz. Byl jsem stejně stár jako můj otec, když mně vnější okolnosti donutily zabývat se neoficiálními tiskovinami, tedy samizdatem. Můj otec za tuto svou činnost zaplatil několikaletým vězněním v koncentráku. Já jsem byl za podobnou činnost „pouze zbaven“ československého státního občanství.

* * *

Samizdat v Československu po roce 1969-70 nebyl lépe vybaven než byl vybaven samizdat ruský. V podstatě byl vyráběn na ručních psacích strojích s pomocí kopíráků a tenkých, průklepových papírů. Československý samizdat si více potrpěl na vnější formy. Na stroji přepisované rukopisy byl ručně vázány, na – většinou plátěnou obálku byly vyráženy jméno autora a název knihy. Tyto samizdatové rukopisy byly nezřídka i ilustrovány.
Po založení Nadace Charty 77 ve Stockholmu (1978) a po překonání počátečních finančních problémů (prvotním a hlavním úkolem Nadace Charty 77 byla finanční pomoc rodinám uvězněných disidentů a osobám, které ztratily práci pro svá politická přesvědčení) začaly Nadaci „přebývat“ prostředky i na jiné projekty. Musím dodat: hlavně díky George Sorosovi.
Kromě finanční podpory na vydávání českých knih v zahraničí (Nadace Charty 77 podpořila vydání kolem stovky knižních titulů, gramofonových desek, audiokazet a většího množství časopisů), jsme začali přemýšlet i o dalších směrech činnosti.
Tak se postupně zrodily i tak zvané technické projekty, které se v těsné spolupráci s přáteli doma intensivně a zdárně vyvíjely zhruba od roku 1981. V roce 1989 byl československý disent zřejmě technicky a koncepčně nejlépe vybaveným ze všech východoevropských disentů. Pokusím se toto své tvrzení ilustrovat a dokázat.


AUDIOPROJEKT

Persekuce jazzové sekce a odpor proti této persekuci byly důležitou částí revolty nejmladší generace v naší zemi. To, po čem mládež toužila, byly gramofonové desky s moderní hudbou. Nadace Charty jich posílala celé balíky, hlavně na adresu Václava Havla (ale nejen na jeho), který je potom dále rozděloval. Mladí lidé si je přepisovali na audiokazety a dále šířili. Kopírování jedna ku jedné bylo ovšem pomalé a tak mi někdo poradil koupit kopírovací magnetofon, schopný najednou udělat pět a i více kopií.
Dalším problémem bylo, že mládež chtěla nejen poslouchat zahraniční kapely či bandy, ale i šířit vlastní nahrávky. Kromě kopírovacího či rozmnožovacího magnetofonu bylo proto potřeba mít kvalitní záznamový stereofonní magnetofon. Podařilo se mi na západním trhu objevit malý profesionální stereomagnetofon značky SONY a vynikající stereo mikrofon. Odhaduji, že jich bylo postupně posláno do Československa alespoň dva tucty – přesný počet by bylo možné zjistit z výročních finančních zpráv Nadace Charty 77. Magnetofony sloužily též k nahrávání důležitých pořadů, projevů pro zahraničí atd.

PŘEKONÁNÍ INFORMAČNÍCH BARIÉR

bylo dalším důležitým úkolem Nadace Charty 77. Nejdůležitější a nejpodrobnější rozhlasové zpravodajství poskytovala Svobodná Evropa. Její vysílání byla však velice silně rušena – obyčejně byl nerušen pouze jeden kanál.
Někdy počátkem osmdesátých let přišla firma SONY na trh s malým dokonalým transistorovým radiem (ICF-SW7600 pro všechny vlnové rozsahy, World All Band Receiver) s možností digitálně naprogramovat řadu stanic a tudíž okamžitého vyhledání té stanice, která není rušena.
Těchto SONY radií bylo do Československa také posláno několik tuctů – myslím že dokonce více, než magnetofonů. Radia byla velice oceňována a vyhledávána. Byl jsem přesvědčen, že znám všechny přednosti tohoto malého technického zázraku, ale jeden můj přítel mě vyvedl z omylu.

„Díky za to báječné kybernetické rádio, které samozřejmě plně využívám, i za ten magnetofónek. Ten mi přímo učaroval a předával jsem ho těm, jímž je určen, s krvácejícím srdcem. Jsem totiž dost netechnický typ a snad proto jsem dosud nepodnikl žádné kroky k uskutečnění svého 20 let starého snu: nahrávat si tajně nebo polotajně hádky, dialogy, debaty, večírky atd. atd. – studovat na nich kompoziční strukturu kolektivních hovorů – a jako dramatik se tím učit (dělat si grafy atd.). A pak přirozeně vše nahrané zase smazat. Když jsem ale teď měl příležitost si pár dní hrát s tímhle magnetofonkem, můj starý sen ožil a já se proto na Tebe obracím s prosbou: myslíš, že bys mi mohl – samozřejmě z mých peněz…

Začnu stroječky: ještě jednou moc děkuji za radio! Mimo všech výhod, o nichž víš, má ještě jednu, pro mne obzvlášť důležitou: chytá a vysílá mi vše, co si svými krátkovlnnými vysílačkami říkají mí policajti. Neocenitelná věc!
O tom, jak mne uchvátil ten magnetofonek, jsem Ti už psal. Teď už ho mají kamarádi z Jazzové sekce a pilně ho užívají. Nicméně kdybys časem – vůbec to nespěchá!! – poslal podobnou hračku i mně, byl bych přešťasten!
(Dva citáty z dopisů Václava Havla –plná a nekrácená verse této korespondence je připravena do tisku a vyjde na podzim 2007).


VIDEOPROJEKT

Překonání cenzurních bariér sloužil i tak zvaný videoprojekt, který měl dvě etapy: pasivní a aktivní.
Listy jednou uveřejnili tajný dokument československé censury: byl v něm dlouhý seznam filmů, nedoporučených či zakázaných k distribuci v Československu. Protože většina těchto filmů byla na Západě k disposici na videokazetách, napadlo mě, že by bylo možné tyto filmy koupit a posílat je domů. Ale jak je přehrávat?
Tak se zrodila první část „samizdatového“ videoprojektu: Nadace Charty 77 koupila přes Tuzex asi tucet barevných televizorů a videomagnetofonů. Tuzex je dopravil na určenou adresu a projekt domácího kina byl hotov. Několik domácích kin bylo zařízeno v Praze, v Brně i Bratislavě. Stačilo potom nakoupit videokazety se zakázanými filmy, dopravit je nejrůznějšími způsoby domů a provoz mohl začít. Pro jistotu jsme nechali videokazety rozmnožit (pomáhal mi v tom Miroslav Abbrent z Västeråsu).
Musím říct, že tento projekt narazil na odpor v zahraničí. Jeden dobrý přítel mi dokonce vynadal, že vytvářím v Chartě 77 nomenklaturu s barevnými televizory. Do krve jsem se hádal, že to není vytváření nomenklatury, ale překonávání informačních barier, tedy censury. Anička Marvanová mě podpořila: „Františku, budeš mi muset koupit nový koberec: zájemců o mé domácí kino je tolik, že ten můj starý úplně prošoupali“, napsala mi jednou.
Druhá etapa videoprojektu vznikla v korespondenci s Olgou Havlovou, která mi jednou napsala, že by chtěli dokumentovat filmově disent a zda bych jim nemohl opatřit nějakou kameru a hlavně stolek k editování a stříhání nahraných záběrů. (Vyvolávání si doma troufali nějak zařídit, tuším, na Barrandově).
Zde vznikl spor: zastával jsem názor, že je nutno orientovat se na videotechniku. Podařilo se mi přátele přesvědčit o správnosti této orientace. Nakoupili jsme nejdříve několik poloprofesionálních SONY videokamer a někdy v po roce 1986-7 začaly vznikat první dokumenty na videokasetách, dokonce i pokusy o videoprodukci (třeba film Fronda), různá interview atd.
Současně Karel Kyncl v Londýně ve spolupráci s Pavlem Tigridem začal zaznamenávat nejzajímavější pořady britské televize, které spolu s českými komentáři potom posílal domů.
Tak vlastně vznikl originální videožurnál, který byl nejen šířen v síti domácích kin, ale i dopravován do zahraničí a často používán i zahraničními televizemi.Za tento projekt se doma staral Čeněk – teprve později jsem zjistil, že to bylo společné jméno pro řadu osob, které se tímto projektem zabývaly. Nemohu zde opomenout Pavla Kačírka, který stojí v čele videožurnálu až dodnes. Myslím, že v tom byl „namočen“ i Honza Ruml – pozdější ministr vnitra a senátor. Jiným Čeňkem byl filmař Michal Hýbek, který vyrobil, pravda ještě starou technikou, krásný dokumentární film pod názvem Dopisy Olze, který byl zakoupen řadou západních televizí a promítán v době, kdy Havel získal Erasmovu cenu (1986). Tato skupina vyráběla měsíční videožurnály s přehledem nejdůležitějších událostí doma – kazety byly rozmnožovány a promítány a posílány i do zahraničí – občas byly záběry z nich promítány v západních televizních programech.
Musím dodat, že skupina Originální videožurnál se udržela až do dnešního dne a produkuje zajímavé a hodnotné dokumentární filmy.

POČÍTAČOVÝ PROJEKT

Největším technickým projektem Charty 77 však byl tak zvaný počítačový projekt.
Šlo v podstatě o nalezení způsobu, jak šířit psané slovo post-gutenbergovskou technikou.
V Československu totiž existoval jeden legální problém. Ještě z padesátých let existovalo v Československu zákonodárství, převzaté z SSSR, které kriminalizovalo vlastnictví rozmnožovacích strojů, různých cyklostylů, ofsetových tiskáren, sazečských lisů. Jejich vlastnictví a používání bylo trestným činem. Cyklostyly musely být uzamčeny, cyklostylové blány byly přísně evidovány. Podobně tomu bylo i s jinou tiskárenskou technikou.
Počátkem osmdesátých let se na západních trzích objevily elektrické psací stroje, které dovolovaly dělat větší množství čitelnějších průklepů – tedy kopií. někdy v roce 1981-82 se na západních trzích objevily dokonce i elektrické psací stroje s pamětí, které umožňovaly uložit do paměti větší část rukopisu (třeba 50-100 stran) a potom ji mnohokráte vypisovat. Nevýhodou byla nutnost zakládání s kopírovacími papíry každé nové stránky, výhodou byla podstatně lepší čitelnost textu a to, že tyto stroje nezakazoval žádný čs. zákon.
Někdy v roce 1981-82 jsem měl poradu s Pavlem Tigridem, jak nejefektivněji pomoci čs. samizdatu. Pavel byl nadšen elektrickými stroji s pamětí, já byl skeptický, protože jsem je považoval za dočasné, velmi krátkodobé řešení a navrhoval se orientovat na osobní počítače, které stejně jako elektrické psací stroje nebyly kriminalizovány. Naopak, katastrofální zaostávání Československa a celého Sovětského bloku v počítačové technologii vedlo např. husákův režim k tomu, že začal dovolovat dovoz osobních počítačů včetně tiskáren téměř beze cla.
S osobními počítačemi byl ovšem jeden velký problém: žádný ze západních osobních počítačů – personal computers – „nemluvil“ česky. Když mi George Soros přislíbil financování tak zvaného počítačového projektu, provedl jsem „průzkum“ trhu. Ve východoevropské pobočce IBM ve Vídni se mi vysmáli – takový projekt přece nemá žádnou komerční perspektivu. Počítače? V Československu? – nebuďte směšný. Podobně jsem dopadl i u jiných firem, např. u švédské firmy Erikssona, který v těch letech také zkoušel zahájit výrobu osobních počítačů.
Úkol tedy zněl – naučit osobní počítače, tedy PC, psát česky (slovensky, polsky, maďarsky, rumunsky a rusky), změnit jejich klávesnice, dosáhnout toho, aby byla národní písmenka vidět na obrazovce a přizpůsobit tiskárny tak, aby napsaly to, co bylo uloženo v paměti a bylo zobrazeno na obrazovce – tedy jak se říkalo odborně, „dowloadovat“ do paměti počítače národní abecedy.
Hlavním cílem tohoto projektu bylo začít
1.) vyrábět samizdat na počítačích
2.) rozšiřovat samizdat na disketách
3.) zlevnit výrobu českých knih v exilu – v zahraničí totiž nejdražší byla sazba a korektury v národních řečech
4.) dosáhnout toho, aby domácí autoři odevzdávali na disketě hotový, zkorigovaný rukopis, který by byl na západě pouze sformatován, vyrobeny tak zvané osvitky, vytištěn na linotronicu, svázán a potom propašován zpět domů.

Nemám část vyprávět podrobnosti. Na projektu pracovalo několik osob – vyjmenuji zde pana Joachima Brussa (německého diplomata v Praze po revoluci), mého syna Erika Janoucha, skupinu polských počítačových expertů ve Stockholmu, pana Přemysla Janýra z Vídně, pana Františka Janovského, který počešťoval tiskařský program Ventura, vytvářel české a slovenské programy dělení slov (hyphenation dictionaries).
V roce 1985 byl k disposici hlavně IBM PC, s parametry, nad kterými se dnešní počítačový odborník pouze zasměje. Rychlost procesoru Intel byla závratných 4.77 MHz, operační paměť byla 16 KB (později 64 KB), data bylo možné ukládat pouze na diskety s průměrem 5.24 coulů. Teprve další varianty přišly na trh s pevným diskem s objemem neuvěřitelných 10MB!
Písmena na obrazovce vytvářel v těchto počítačích tak zvaný generátor písmen, který byl vypálen do čipu EPROM (Erasible Programable Read Only Memory), na kterém bylo vytvořeno 256 písmen, číslic a znaků souboru ASCI (American Standard Code for Information Interchange). Česká a jiná písmena bylo nutno vytvořit a umístit na posicích od 128 – 256, potom tyto nové kódy vypálit do prázdné EPROM-ky a vyměnit původní čip. Řešení bylo primitivní, ale fungovalo. Když jsme přešli na Laptopy Toshiba, podařilo se dokonce vyrobit i miniaturní čipy pro tyto počítače. (Poznamenám, že s rychlým vývojem počítačových parametrů bylo možné po několika letech vytvářen česká písmena softvérově).
První počítač byl poslán Václavu Havlovi. S jeho celním odbavením neměl příjemce žádné problémy, trvalo necelou půlhodinu. Problémy měl však odesílatel, tj. Nadace Charty 77 a já. Malý osobní počítač IBM, jehož parametry byly popsány výše, byl totiž embargován jako strategické zboží a já musel dostat povolení až z Washingtonu k jeho odeslání do Československa. S vydatnou pomocí amerického velvyslance ve Stockholmu a přispěním všech kontaktů, které jsme měli ve Washingtonu, to trvalé déle než tři měsíce! Bylo to koncem roku 1985.
Začal závod o čas. Co bude dřív? Změna režimu či náš počítačový projekt. Nakonec všechno začalo fungovat a na počátku podzimu 1989 přišla do Scheinfeldu disketa s rukopisem Havlovy knížky Do různých stran, připravená autorem do tisku. Můj syn provedl v Scheinfeldu závěrečná formatování a užaslý německý tiskař najednou uviděl, jak mu z jeho Linotronicu lezou háčky, čárky a kroužky.
Před revolucí bylo do Československa dopraveno kolem 80-90 počítačů, 1-2 do Polska a dva do SSSR. Všechny s tiskárnami!
První výtisk Havlovy knížky Do různých stran doručil do Prahy švédský ministr zahraničí Andersson, když předával Havlovi cenu Olofa Palmeho. Ale to bylo již 22-23 listopadu: o den později odstoupil první tajemník ÚV KSČ Jakeš a 30.listopadu jsem přiletěl do Prahy obtěžkán tuctem počítačů, počítačových tiskáren a faxů.
Protože jsem měl možnost seznámit se dostatečně podrobně s technickým vybavením disentu v Polsku, SSSR a Maďarsku, dovoluji si tvrdit, že československý disent byl technologicky nejdál, i když třeba neměl velké podzemní tiskárny jako v Polsku.
Dovolím si dokonce říct, že koncepčně byl československý disent lépe připraven na přicházející informační revoluci, než byly z politické scény již odcházející tak zvané oficiální či staré politické struktury.