phpRS
Dnešní datum: 22. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Weblinks  

Novinky
17.02.2011:

Zpráva o poměrech v NVÚ Minkovice !! Kopie důležitého samizdatu z roku 1984


19.08.2007: POZOR - VSTUP !
V hlavním menu je nově VSTUP pro psaní příspěvků. Uživatelské jméno je anonym a heslo též anonym. Po napsání příspěvku je nutno redakci o této skutečnosti poslat e-mail uveřejněný vlevo dole KONTAKT.

10.06.2007: 14. rockový Zelený tulipán - sobota
09.06.2007: 14. rockový Zelený tulipán - pátek
12.01.2007: POZOR POZOR !
Neplatné e-mailové adresy v komentářích a osobní invektivy budu nemilosrdně mazat!

06.12.2006: OpenOffice.Org slaví již šesté narozeniny !!!
Zapomeňte na Microsoft Office za víc jak 10.000 Kč! Zde jsou: Další podrobnější informace.

Kalendář
<<  Září  >>
PoÚtStČtPáSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       


Přihlášení

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


Kdo je On-Line?
Neznámý čtenář

Informace o Free.cz

Z pera dopisovatelů

* ČEŠI NEJSOU STÁT, ALE NÁROD "díl 1 / 3"

Vydáno dne 08. 06. 2008 (5320 přečtení)

Jan Krondl, Brooklyn, NY, nekdejsi vydavatel (od kvetna 2002 pozastavenych) Ceskoslovenskych novin

Dobře vyretušovaná fotografie

Jak se vlastně stalo, že po všech těch velkých snahách o podstatný krok kupředu v krajanské občanské činnosti, ve kterých se angažovali mladí i staří, jsme najednou dobrovolně-povinně spáchali jakousi společenskou lobotomii, takže obecně přijímaným vládním argumentem k převzetí Budovy, tak hojně citovaným, až se stal bezduchou mantrou, je opět ono -- nějakých 30 let zastaralé -- „spolky již Budovu skoro nepoužívají a česká čtvrť kolem ní už není...“ ? Vždyť to je všechno, žádný další argument vláda nemá!

Jak se vlastně mohlo stát, že i dnes, za plné, obnovené demokracie doma, v „informačním věku“ atd., celá historie převodu Budovy, ve vládním podání, nepříjemně připomíná onu proslulou fotografii Klementa Gottwalda na tribuně v únoru 1948, ze které postupně mizeli soudruzi kolem něj -- spolu s tím, jak upadali v nemilost -- takže za pouhých pár let byl na fotografii skoro sám?

A proč tuhle novou vládní úpravu historie tak klidně a beze všeho přijímáme?

Už se z toho nedají vinit komunisté, není možno z toho vinit cenzuru, čili to asi nějak souvisí s tím, jak Češi běžně chápou vztah mezi Občany a Vládou. Nebo bych možná spíš měl slovo „občan“ tentokrát napsat malým písmem. Ještě přesněji, s použitím dobrého překlepu, v našem případě by bylo zřejmě vhodné hovořit o „vztahu mezi ovčany a Vládou“.

Jenže tentokrát tomuhle úpornému českému problému na kořínek přijdeme. Nebudeme ho už svádět na komunisty, či na nějakou demokratickou stranu, na politika toho či onoho, ale půjdeme rovnou na kořen věci -- tj. na to, k čemu si vlastně lidé ustavují Vládu. K tomu je Amerika dobrá. Nezbývá tedy, než vlastně poděkovat české vládě a krajanskému představenstvu za to, že tuhle zápletku vytvořili -- protože na ní si nejlépe ukážeme, v čem zůstala ta velká Sametová revoluce zjevně nedokončená, a jak je ji potřeba dokončit.


Zpátky k fotografii před úpravou

V roce 1993 Sdružení zavedlo novou kategorii „přidružená členská organizace“ pro nové členy: odpadla v ní podmínka, že organizace musí mít za sebou 5 let právní existence, mohla být i zbrusu nová, a vstupní poplatek byl opět snížen na $2,000. Údajně to bylo učiněno kvůli mladým lidem, aby měli usnadněný vstup do Sdružení, pravda ovšem je, že zároveň Přátelé chtěli sami do Sdružení vstoupit. To, že k tomuto zpřístupnění došlo až po Bobově smrti, ovšem jeho kamarády nijak nenadchlo, spíš urazilo. Jeho skupina se pak bez něj prakticky rozpadla.

V roce 1993 vstoupily do Sdružení 3 nové „přidružené organizace“ -- Přátelé, Sdružení Dvořákova dědictví a Americko-československé informační středisko, jehož jsem byl delegátem. (Naše organizace byla po vyjádření nesouhlasu s předáním Národní Budovy vládě vyloučená.)

Přátelé pořádají zhruba od roku 1995 každoroční „Besedový bál“ [Beseda Ball] v hotelu Plaza. Je to velmi hezká a populární akce, jejíž výtěžek byl původně věnován na zamýšlenou opravu Budovy; po jejím předání české vládě jde na podporu studentských stipendií apod.

***

V tomto bodě by se mohlo zdát, že spor onoho elitního a demokratického přístupu k otázce Budovy, či spor Staročechů a Mladočechů, jak to kdekdo nazýval, vyšuměl do ztracena, že jím tedy všechny snahy o občanské řešení problému Budovy nutně skončily -- a Budova připadla vládě. Čtenář už ovšem začíná matně tušit, že když mám pro něj nachystány 3 + 1 články a je teprve někde na začátku toho prvního, pak se ještě muselo dít něco podstatného dál.

Ano, stalo se ještě mnoho věcí, ale úplně nejdřív to, že nám snad sám Pán Bůh přihrál výborné občanské řešení, které by efektivně překlenulo všechny místní krajanské spory, povznesli bychom se vysoko nad ně, nebyly by najednou důležité, zapojit se do něj mohl skutečně každý -- a to řešení je přitom v Americe docela běžné, normální, standardní až banální.

Zajímavé na něm bylo také to, že by z něj ani česká vláda nebyla nijak vyřazená, ale sehrála by opačnou roli -- místo toho, aby přebírala odpovědnost za společné věci, jejichž důležitost lidé vnímají sami od sebe, ale tradičně, zejména v českém prostředí, očekávají, že je zařídí vláda; udělala by něco, co je v Americe považováno za tradiční přístup k řešení společenských problémů, ba něco, co je běžně chápáno až jako přirozený řád věcí: použila by normální a lehce dostupné prostředky k tomu, aby lidem pomohla to, co sami od sebe vnímají jako důležité, zařídit; zkrátka by jim jenom pomohla jejich vlastní odpovědnost nést.

I když byste to z vládní propagandy o tom, jak Budovu „převzala, aby ji zachránila,“ nikdy nepoznali, plná pravda je, že ve věci Národní Budovy v New Yorku měla česká vláda zcela na vybranou: mohla s lidmi jednat jako s dětmi nebo jako s dospělými; mohla s krajany jednat jako s poddanými nebo jako s občany; mohla si prostě počínat jako hloupý, veledůležitý, starostmi přetížený Řidič toho společenského autíčka, který si dokonce hraje na jeho Motor, nebo jenom jako Automechanik, který to auto, kterému zase tak moc nebylo, spravil a jde si číst noviny.

Jednoduše řečeno, šlo nakonec o to, v jakém pořadí chápou Češi vztah Občanů a Vlády: vytvářejí si lidé Vládu pro sebe, proto, aby zajišťovala dobré podmínky k projevu schopností, které jsou v lidech i bez ní; anebo je tady Vláda od toho, aby zařizovala velké společenské věci, protože to lidé sami nedokážou, sami od sebe tyto tendence nemají, Vláda z nich ty Občany jaksi teprve dělá?

Jestliže čtenář v tomto bodě cítí, že se blížíme do filozofických a ideologických oblastí, o kterých je vlastně celá otázka předání Národní Budovy vládě, pak má ten pocit správně. Posuďte sami:

Návrh profesionálního fundraisera Johna Rocarka -- ve dnech 2. a 3. července 1999 -- tj. potom, co Jan Kavan v březnu přednesl návrh na vládní převzetí Budovy, ale předtím, než bylo cokoliv ve Sdružení odhlasováno -- navštívil na pozvání Jana Pokorného New York pan John Rocarek ze Cedar Rapids v Iowě, povoláním fundraiser. Vím, že tato profese už existuje i v České republice, ale pro jistotu to slovo přeložím jako „shromažďovatel fondů pro neziskové organizace“.

První den si prohlédl v doprovodu pana Pokorného Budovu a druhý den se sešel s ním a několika delegáty spolků. Vysvětlil nám - obecně - metodu profesionální sbírky. Shrnuji to hlavní: klíčem k celé věci je nejprve dát lidem příležitost si zanávrhařit, vytvořit si sami projekt, se kterým jsou spokojení -- a teprve potom po nich -- a dalších osobách a institucích -- chtít peníze, na projekt, který si sami vytvořili.

Ono vytváření projektu se děje v průběhu tzv. „předkampaně“, trvající 1/2 roku, a hlavní roli v něm hraje Poradní výbor sestávající z 15-20 osob. Ony osoby mohou být buďto z organizace, pro kterou je sbírka prováděna, nebo zvenku.

Zde došlo k zajímavé situaci -- pan Pokorný se zvědavě zeptal: „a koho byste doporučoval v našem případě?“

Rocarek se mu mužně podíval do očí a řekl prostě: „zvenku“.

(Nemám dojem, že by s tím měl pan Pokorný nějaký problém, nejen kvůli jeho chápavé reakci v té chvíli, ale i kvůli jeho vlastním dřívějším návrhům -- viz výše.)

V tomto bodě a později John Rocarek postupně zmínil jako nejvítanější možné pomocníky se sbírkou oba manžele Havlovy a nechávám na čtenářově fantazii, které známé a slavné českoamerické osobnosti by -- díky jim -- mohly v onom Poradním výboru logicky být.


Poradní výbor se za oněch 1/2 roku jenom 2x setká a výsledkem jeho práce je: a) brožurka shrnující projekt a b) vybrání hostitelů menších schůzek s nejnadějnějšími sponzory, kteří pak sami uspořádají ony schůzky.

Na závěr předkampaně se fundraiser soukromě setká s cca 20 nejnadějnějšími sponzory a individuálně se jich zeptá, kolik by byli ochotni -- buďto jednorázově, nebo v průběhu 10 let -- závazně na projekt přislíbit. Z toho a obecné zkušenosti vytvoří tzv. „strategickou zprávu“, která již poskytuje dobře podloženou představu o tom, kolik je možno vybrat.

Tuto strategickou zprávu předá organizaci, která ho najala.

Pokud organizace souhlasí, přistoupí k „hlavní kampani,“ tj. sbírce samotné, která zpravidla trvá 1 rok.

Začne se tím, že je vytvořen Sbírkový výbor -- opět něco kolem 20 osob, vybraných většinou z lidí, kteří už se nějak zapojili, tj. buďto byli v Poradním výboru, nebo byli hostiteli schůzek se sponzory, nebo byli na ony schůzky pozváni. Funkce jsou rozděleny takto: 1 až 2 lidé tvoří čestné předsednictvo (...nápověda čtenáři...), 2-3 jsou spolupředsedy, 10-15 jsou členy. Snahou přitom pochopitelně je, aby v nejvyšších funkcích byli ti nejnadějnější sponzoři. (Rocarek uvedl, že při velkých projektech zpravidla přijde až 95% cílových fondů od pouhých 15% dárců.)

Vlastní sbírka pak začne dary Sbírkového výboru -- jeho členové jdou příkladem a vzhledem k tomu, že jsou jimi typicky právě ti největší sponzoři, hned na začátku je tak zajištěn skutečně impozantní dar do základů sbírky -- a teprve poté je oslovena širší veřejnost. Hledají se další sponzoři.

Pokračuje se dopisovými akcemi, dobročinnými bály apod. -- ale tato činnost už je spíš jenom doplňková, protože, jak řečeno výše, hlavní část příspěvků přijde přímo od individuálních sponzorů, jak jedinců, tak organizací.

Celá sbírka - předkampaň a vlastní kampaň - tedy trvá dohromady zpravidla pouhých 1 a 1/2 roku.

Na tomto místě je vhodné uvést některá konkrétní fakta týkající se přímo Národní Budovy v New Yorku a pár zajímavostí:

* V roce 1999 odhadoval pan Pokorný cenu opravy na $10 milionů, tedy několikanásobně méně, než do opravy později potopila česká vláda;

* V pokladně Sdružení bylo v té době cca 1/2 milionu dolarů a nejméně dvě členské organizace nebyly zrovna chudé. Jedná se o právě zmíněný Americký fond pro čs. uprchlíky, jehož byl pan Pokorný tehdy sám také předsedou a který měl minimálně 1 milion dolarů -- a uprchlíci, aspoň momentálně, zrovna nejsou... a Sokol New York, který měl asi 700,000 dolarů. Kdyby tyto členské organizace poskytly aspoň důstojnou půjčku Sdružení do základu sbírky, měli bychom slušný základ dokonce ještě předtím než by k hledání oněch počátečních velkých sponzorů došlo!

* John Rocarek se mi jednu chvíli osobně starostlivě svěřil: „Myslíš, že by bylo možné dát dohromady pár lidí, aby tu Budovu dali trochu do pucu předtím, než tam ty sponzory začneme zvát?“ Vybuchl jsem smíchy -- hle, tady byl rozený Američan, profesionál, jistě nekomunista, který přišel s myšlenkou podezřele podobnou oné uprchlíky z roku 48 tolik obávané brigády!

Ujistil jsem ho, že by to jistě šlo, protože když jsem se v té době zeptal někoho z mladších a nezasvěcených uprchlíků, pro které byla -- věčně zavřená a nepřístupná -- Budova něco jako „Tajemný hrad v Karpatech,“ zda by byli ochotni se zapojit do velké akce na její záchranu a využití, každý mi odpověděl: „No jasně, že jo... ale kdy už se konečně bude něco dít....?“

Spíš jsem se naopak obával, aby se akce nevymkla z rukou, aby lidové nadšení -- konečně je nám dovoleno s tou prázdnou a nevyužitou Budovou něco dělat! -- nevedlo zase k anarchii.

* Byl bych nerad, aby vznikl dojem, že nápady na využití Budovy mohly přijít až skrze sbírku, kterou navrhoval pan Rocarek. Plná pravda je, že kdekdo -- od některých mladších exulantů, kteří nad prázdnou a nevyužitou Budovou po léta kroutili hlavou, až po newyorské policisty, kteří doprovázeli Václava Havla při jeho návštěvě Budovy v září 2000 -- překypoval nápady na její moderní využití, které zjevně neměly se „setkáváním se spolků“ (které se tam právě příliš nesetkávaly) co dělat. Některé z těch nápadů byly tak dobré, že vám z nich doslova spadla čelist, a zcela záměrně je tady radši neuvádím -- nemám důvod dávat české vládě, poté, co „rozhodla,“ že v českém případě holt ten feudalismus skončit nemůže, možnost se chlubit občanským peřím.

Význam profesionálně provedené sbírky vidím ale v tom, že by všem těm skvělým návrhům -- i přímé lidské aktivitě -- „otevřela prostor,“ jak by řekl Václav Havel, a umožnila je uvést do praxe organizovaným způsobem, abychom se po letech nemožnosti s Budovou něco dělat zase samým nadšením nerozhádali a nepošlapali. Šlo prostě o to se naučit občanské činnosti a nevím, jaké lepší místo než Ameriku, bychom my jako národ, i pan prezident Havel jako žhavý zastánce občanské společnosti, pro to našli.


***

Po skončení schůzky John Rocarek ujistil Jana Pokorného, že mu poštou pošle formální nabídku na provedení oné 1/2-roční předkampaně, abychom měli odborný odhad, kolik můžeme na opravu Budovy vybrat, dřív než učiníme jakékoliv další rozhodnutí, a s příjemným pocitem, že setkání proběhlo úspěšně, se vrátil -- 3. července 1999 -- do Cedar Rapids v Iowě.

Pokud je čtenář v tomto bodě trochu zmatený a nechápe dobře, proč vlastně nakonec beze všeho dostala Budovu česká vláda, pak není sám. Autor tohoto článku a dalších si s tím láme hlavu dodnes. Cílem těchto článků je podat odpověď na tuto trapnou otázku a skrze ni ukázat na jeden překvapivě jednoduchý základní český problém -- a tím pádem i na jeho překvapivě lehké řešení. Nakonec tedy, kupodivu, články vyznívají pozitivně. Ovšem, jak by řekl Masaryk, „dá to fušku“.

Proto prosím čtenáře o strpení, protože musím popsat různé roztodivné události a společenské děje, ke kterým v krajansko-vládních vztazích v oblasti New Yorku (i uvnitř vlády a uvnitř mezi krajany) došlo, zamyslet se nad nimi a vyvodit z nich poučení, které se týká nás všech.

Nedošlo k nim totiž v komunistickém Československu, ani v Severní Koreji, ale v Americe, té nejsvobodnější zemi světa; a hrály v nich hlavní roli dvě zvláštní skupiny českého národa, které doma prostě nenajdete -- jedna zažila předúnorovou demokracii, ale vůbec nezažila socialismus, ta druhá zase zažila socialismus, ale vůbec nepoznala žádný český či československý demokratický stát, kterého by byla samozřejmou a organickou součástí -- včetně současné České republiky, s níž má vztah značně dobrovolný.

Když trochu předběhnu, myšlení a jednání těchto skupin bylo a je přesně opačné, než by člověk podle běžného názoru na to, v jakém bodě českých dějin právě jsme, očekával. Vysvětlení naší povahy proto musí být radikálně jiné než to, které Češi standardně přijímají. Věřím, že nám tak sám Pán Bůh umožnil s pomocí Národní Budovy a jejího, spíš mentálního než opravdového, problému provést překrásný laboratorní pokus, abychom viděli, co tím naším českým národním problémem doopravdy je, a mohli jej vážně řešit.

Jestliže totiž dokážeme i takhle jednoduchou občanskou věc zbabrat a nepřijde nám divné, že vláda nás utvrzuje v tom, že „na to nemáme,“ místo aby nám podala pomocnou ruku, ba ještě jaksi uznáváme, že nám nezbývá než jí předat svoji odpovědnost; pak jsme asi tak na úrovni Chodů z roku 1695, kteří si stěžovali císaři, že ten zlý Lomikar jim odebírá jejich starodávné výsady -- ale zároveň jej ujišťovali, že uznávají, že vrchnost je potřeba. Vtip byl totiž v tom, že ty výsady souvisely s odpovědností, kterou Chodové nesli za ostrahu hranic společenství, moderním jazykem by se řeklo, že díky té odpovědnosti byli Občany -- čili vlastně v něčem rovni feudální vrchnosti. Vlastně by tedy správně měli protestovat proti tomu, že jsou opět vraceni na úroveň poddaných tím, že je jim odnímána jejich občanská odpovědnost. Proti tomu ale zjevně neprotestovali, jenom se bouřili proti tomu, že jsou jim odnímány „výsady,“ čili sami sebe už chápali jako poddané.

Pozice krajanů je v něčem Chodům podobná -- také máme nést odpovědnost za ostrahu hranic národního společenství, a to v zahraničí, tam, kam Stát nedosahuje. Jestliže „uznáváme,“ že jsme neschopní a nemožní, dokonce si necháváme vládou toho státu tento názor vštípit, pak tedy už nejsme Občané ve smyslu nositelů spoluzodpovědnosti (i když možná „držiteli občanského průkazu“), ale pouzí poddaní -- se všemi nepříjemnými důsledky pro sebe i pro Stát, které takové uspořádání má. Když je totiž stát držený pohromadě vrchností (a to se může klidně stát i v demokracii), ne přímou odpovědností prostých lidí, kteří se jedině tehdy právem nazývají „občané“, pak ten stát stojí a padá se schopnostmi a vůlí té vrchnosti -- viz Mnichov nebo Únor.


[Akt. známka: 2,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Krondl | Počet komentářů: 383 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: PUP BIS ČTK

Ceska_pozice
Nové elitní informační nezávislé internetové médium

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
Kdo bude bez našeho souhlasu a bez změn šířit zde uveřejněné materiály, stává se naším nejlepším přítelem!
© 1949 ÷ 2007, POPPER Univerzál Projekt. Všechna práva vyjražena,