Jan Krondl, Brooklyn, NY, nekdejsi vydavatel (od kvetna 2002 pozastavenych) Ceskoslovenskych novin
Dobře
vyretušovaná fotografie
Jak se vlastně stalo, že po všech
těch velkých snahách o podstatný krok kupředu
v krajanské občanské činnosti, ve kterých se
angažovali mladí i staří, jsme najednou
dobrovolně-povinně spáchali jakousi společenskou lobotomii,
takže obecně přijímaným vládním
argumentem k převzetí Budovy, tak hojně citovaným, až
se stal bezduchou mantrou, je opět ono -- nějakých 30
let zastaralé -- „spolky již Budovu skoro nepoužívají
a česká čtvrť kolem ní už není...“ ?
Vždyť to je všechno, žádný další argument
vláda nemá!
Jak se vlastně
mohlo stát, že i dnes, za plné, obnovené
demokracie doma, v „informačním věku“ atd., celá
historie převodu Budovy, ve vládním podání,
nepříjemně připomíná onu proslulou fotografii
Klementa Gottwalda na tribuně v únoru 1948, ze které
postupně mizeli soudruzi kolem něj -- spolu s tím, jak
upadali v nemilost -- takže za pouhých pár let byl na
fotografii skoro sám?
A proč tuhle
novou vládní úpravu historie tak klidně a beze
všeho přijímáme?
Už se z toho
nedají vinit komunisté, není možno z toho vinit
cenzuru, čili to asi nějak souvisí s tím, jak Češi
běžně chápou vztah mezi Občany a Vládou. Nebo bych
možná spíš měl slovo „občan“ tentokrát
napsat malým písmem. Ještě přesněji, s použitím
dobrého překlepu, v našem případě by bylo zřejmě
vhodné hovořit o „vztahu mezi ovčany a Vládou“.
Jenže tentokrát
tomuhle úpornému českému problému na
kořínek přijdeme. Nebudeme ho už svádět na
komunisty, či na nějakou demokratickou stranu, na politika toho či
onoho, ale půjdeme rovnou na kořen věci -- tj. na to, k čemu si
vlastně lidé ustavují Vládu. K tomu je Amerika
dobrá. Nezbývá tedy, než vlastně poděkovat
české vládě a krajanskému představenstvu za
to, že tuhle zápletku vytvořili -- protože na ní si
nejlépe ukážeme, v čem zůstala ta velká
Sametová revoluce zjevně nedokončená, a jak je ji
potřeba dokončit.
Zpátky
k fotografii před úpravou
V roce 1993 Sdružení zavedlo
novou kategorii „přidružená členská organizace“
pro nové členy: odpadla v ní podmínka, že
organizace musí mít za sebou 5 let právní
existence, mohla být i zbrusu nová, a vstupní
poplatek byl opět snížen na $2,000. Údajně to bylo
učiněno kvůli mladým lidem, aby měli usnadněný
vstup do Sdružení, pravda ovšem je, že zároveň
Přátelé chtěli sami do Sdružení
vstoupit. To, že k tomuto zpřístupnění došlo až po
Bobově smrti, ovšem jeho kamarády nijak nenadchlo, spíš
urazilo. Jeho skupina se pak bez něj prakticky rozpadla.
V roce 1993
vstoupily do Sdružení 3 nové „přidružené
organizace“ -- Přátelé, Sdružení
Dvořákova dědictví a Americko-československé
informační středisko, jehož jsem byl delegátem.
(Naše organizace byla po vyjádření nesouhlasu s
předáním Národní Budovy vládě
vyloučená.)
Přátelé
pořádají zhruba od roku 1995 každoroční
„Besedový bál“ [Beseda Ball] v hotelu Plaza. Je to
velmi hezká a populární akce, jejíž
výtěžek byl původně věnován na zamýšlenou
opravu Budovy; po jejím předání české
vládě jde na podporu studentských stipendií
apod.
***
V tomto bodě by se mohlo zdát,
že spor onoho elitního a demokratického
přístupu k otázce Budovy, či spor Staročechů a
Mladočechů, jak to kdekdo nazýval, vyšuměl do ztracena, že
jím tedy všechny snahy o občanské řešení
problému Budovy nutně skončily -- a Budova připadla vládě.
Čtenář už ovšem začíná matně tušit, že
když mám pro něj nachystány 3 + 1 články a je
teprve někde na začátku toho prvního, pak se ještě
muselo dít něco podstatného dál.
Ano, stalo se
ještě mnoho věcí, ale úplně nejdřív to, že
nám snad sám Pán Bůh přihrál výborné
občanské řešení, které by efektivně
překlenulo všechny místní krajanské
spory, povznesli bychom se vysoko nad ně, nebyly by najednou
důležité, zapojit se do něj mohl skutečně každý
-- a to řešení je přitom v Americe docela běžné,
normální, standardní až banální.
Zajímavé
na něm bylo také to, že by z něj ani česká vláda
nebyla nijak vyřazená, ale sehrála by opačnou roli
-- místo toho, aby přebírala odpovědnost za společné
věci, jejichž důležitost lidé vnímají sami
od sebe, ale tradičně, zejména v českém prostředí,
očekávají, že je zařídí vláda;
udělala by něco, co je v Americe považováno za
tradiční přístup k řešení společenských
problémů, ba něco, co je běžně chápáno až
jako přirozený řád věcí: použila by normální
a lehce dostupné prostředky k tomu, aby lidem pomohla to, co
sami od sebe vnímají jako důležité, zařídit;
zkrátka by jim jenom pomohla jejich vlastní
odpovědnost nést.
I když byste to z
vládní propagandy o tom, jak Budovu „převzala, aby
ji zachránila,“ nikdy nepoznali, plná pravda je, že
ve věci Národní Budovy v New Yorku měla česká
vláda zcela na vybranou: mohla s lidmi jednat jako s
dětmi nebo jako s dospělými; mohla s krajany jednat jako s
poddanými nebo jako s občany; mohla si prostě počínat
jako hloupý, veledůležitý, starostmi přetížený
Řidič toho společenského autíčka, který si
dokonce hraje na jeho Motor, nebo jenom jako Automechanik, který
to auto, kterému zase tak moc nebylo, spravil a jde si číst
noviny.
Jednoduše řečeno,
šlo nakonec o to, v jakém pořadí chápou Češi
vztah Občanů a Vlády: vytvářejí si lidé
Vládu pro sebe, proto, aby zajišťovala dobré podmínky
k projevu schopností, které jsou v lidech i bez ní;
anebo je tady Vláda od toho, aby zařizovala velké
společenské věci, protože to lidé sami nedokážou,
sami od sebe tyto tendence nemají, Vláda z nich ty
Občany jaksi teprve dělá?
Jestliže čtenář v tomto bodě
cítí, že se blížíme do filozofických
a ideologických oblastí, o kterých je vlastně
celá otázka předání Národní
Budovy vládě, pak má ten pocit správně.
Posuďte sami:
Návrh profesionálního fundraisera Johna
Rocarka -- ve dnech 2. a 3. července 1999 -- tj. potom, co Jan
Kavan v březnu přednesl návrh na vládní
převzetí Budovy, ale předtím, než bylo cokoliv ve
Sdružení odhlasováno -- navštívil na pozvání
Jana Pokorného New York pan John Rocarek ze Cedar Rapids v
Iowě, povoláním fundraiser. Vím, že tato
profese už existuje i v České republice, ale pro jistotu to
slovo přeložím jako „shromažďovatel fondů pro neziskové
organizace“.
První den si prohlédl v doprovodu pana Pokorného
Budovu a druhý den se sešel s ním a několika delegáty
spolků. Vysvětlil nám - obecně - metodu profesionální
sbírky. Shrnuji to hlavní: klíčem k celé
věci je nejprve dát lidem příležitost si
zanávrhařit, vytvořit si sami projekt, se kterým jsou
spokojení -- a teprve potom po nich -- a dalších
osobách a institucích -- chtít peníze, na
projekt, který si sami vytvořili.
Ono vytváření projektu se děje v průběhu tzv.
„předkampaně“, trvající 1/2 roku, a hlavní
roli v něm hraje Poradní výbor sestávající
z 15-20 osob. Ony osoby mohou být buďto z organizace, pro
kterou je sbírka prováděna, nebo zvenku.
Zde došlo k zajímavé situaci -- pan Pokorný se
zvědavě zeptal: „a koho byste doporučoval v našem případě?“
Rocarek se mu mužně podíval do očí a řekl prostě:
„zvenku“.
(Nemám dojem, že by s tím měl pan Pokorný
nějaký problém, nejen kvůli jeho chápavé
reakci v té chvíli, ale i kvůli jeho vlastním
dřívějším návrhům -- viz výše.)
V tomto bodě a později John Rocarek postupně zmínil jako
nejvítanější možné pomocníky se
sbírkou oba manžele Havlovy a nechávám
na čtenářově fantazii, které známé a
slavné českoamerické osobnosti by -- díky jim
-- mohly v onom Poradním výboru logicky být.
Poradní výbor se za oněch
1/2 roku jenom 2x setká a výsledkem jeho práce
je: a) brožurka shrnující projekt a b) vybrání
hostitelů menších schůzek s nejnadějnějšími
sponzory, kteří pak sami uspořádají ony
schůzky.
Na závěr
předkampaně se fundraiser soukromě setká s cca 20
nejnadějnějšími sponzory a individuálně se jich
zeptá, kolik by byli ochotni -- buďto jednorázově,
nebo v průběhu 10 let -- závazně na projekt přislíbit.
Z toho a obecné zkušenosti vytvoří tzv. „strategickou
zprávu“, která již poskytuje dobře podloženou
představu o tom, kolik je možno vybrat.
Tuto strategickou
zprávu předá organizaci, která ho najala.
Pokud organizace
souhlasí, přistoupí k „hlavní kampani,“ tj.
sbírce samotné, která zpravidla trvá 1
rok.
Začne se tím, že je vytvořen
Sbírkový výbor -- opět něco kolem 20 osob,
vybraných většinou z lidí, kteří už se nějak
zapojili, tj. buďto byli v Poradním výboru, nebo byli
hostiteli schůzek se sponzory, nebo byli na ony schůzky pozváni.
Funkce jsou rozděleny takto: 1 až 2 lidé tvoří
čestné předsednictvo (...nápověda
čtenáři...), 2-3 jsou spolupředsedy, 10-15 jsou členy.
Snahou přitom pochopitelně je, aby v nejvyšších
funkcích byli ti nejnadějnější sponzoři.
(Rocarek uvedl, že při velkých projektech zpravidla přijde
až 95% cílových fondů od pouhých 15% dárců.)
Vlastní
sbírka pak začne dary Sbírkového výboru
-- jeho členové jdou příkladem a vzhledem k
tomu, že jsou jimi typicky právě ti největší
sponzoři, hned na začátku je tak zajištěn skutečně
impozantní dar do základů sbírky -- a teprve
poté je oslovena širší veřejnost. Hledají
se další sponzoři.
Pokračuje se
dopisovými akcemi, dobročinnými bály apod. --
ale tato činnost už je spíš jenom doplňková,
protože, jak řečeno výše, hlavní část
příspěvků přijde přímo od individuálních
sponzorů, jak jedinců, tak organizací.
Celá sbírka
- předkampaň a vlastní kampaň - tedy trvá dohromady
zpravidla pouhých 1 a 1/2 roku.
Na tomto místě je vhodné
uvést některá konkrétní fakta týkající
se přímo Národní Budovy v New Yorku a pár
zajímavostí:
* V roce 1999 odhadoval pan Pokorný
cenu opravy na $10 milionů, tedy několikanásobně
méně, než do opravy později potopila česká
vláda;
* V pokladně Sdružení bylo v
té době cca 1/2 milionu dolarů a nejméně dvě
členské organizace nebyly zrovna chudé. Jedná
se o právě zmíněný Americký fond pro
čs. uprchlíky, jehož byl pan Pokorný tehdy sám
také předsedou a který měl minimálně 1
milion dolarů -- a uprchlíci, aspoň momentálně,
zrovna nejsou... a Sokol New York, který měl asi
700,000 dolarů. Kdyby tyto členské organizace
poskytly aspoň důstojnou půjčku Sdružení do
základu sbírky, měli bychom slušný základ
dokonce ještě předtím než by k hledání
oněch počátečních velkých sponzorů došlo!
* John Rocarek se mi jednu chvíli
osobně starostlivě svěřil: „Myslíš, že by bylo
možné dát dohromady pár lidí, aby tu
Budovu dali trochu do pucu předtím, než tam ty sponzory
začneme zvát?“ Vybuchl jsem smíchy -- hle, tady
byl rozený Američan, profesionál, jistě nekomunista,
který přišel s myšlenkou podezřele podobnou oné
uprchlíky z roku 48 tolik obávané brigády!
Ujistil jsem ho,
že by to jistě šlo, protože když jsem se v té době
zeptal někoho z mladších a nezasvěcených uprchlíků,
pro které byla -- věčně zavřená a nepřístupná
-- Budova něco jako „Tajemný hrad v Karpatech,“ zda by
byli ochotni se zapojit do velké akce na její záchranu
a využití, každý mi odpověděl: „No jasně, že
jo... ale kdy už se konečně bude něco dít....?“
Spíš jsem
se naopak obával, aby se akce nevymkla z rukou, aby lidové
nadšení -- konečně je nám dovoleno s tou prázdnou
a nevyužitou Budovou něco dělat! -- nevedlo zase k anarchii.
* Byl bych nerad, aby vznikl dojem, že
nápady na využití Budovy mohly přijít až
skrze sbírku, kterou navrhoval pan Rocarek. Plná
pravda je, že kdekdo -- od některých mladších
exulantů, kteří nad prázdnou a nevyužitou Budovou po
léta kroutili hlavou, až po newyorské policisty, kteří
doprovázeli Václava Havla při jeho návštěvě
Budovy v září 2000 -- překypoval nápady na
její moderní využití, které zjevně
neměly se „setkáváním se spolků“ (které
se tam právě příliš nesetkávaly) co dělat.
Některé z těch nápadů byly tak dobré,
že vám z nich doslova spadla čelist, a zcela záměrně
je tady radši neuvádím -- nemám důvod dávat
české vládě, poté, co „rozhodla,“ že v
českém případě holt ten feudalismus skončit nemůže,
možnost se chlubit občanským peřím.
Význam
profesionálně provedené sbírky vidím ale
v tom, že by všem těm skvělým návrhům -- i přímé
lidské aktivitě -- „otevřela prostor,“ jak by řekl
Václav Havel, a umožnila je uvést do praxe
organizovaným způsobem, abychom se po letech
nemožnosti s Budovou něco dělat zase samým nadšením
nerozhádali a nepošlapali. Šlo prostě o to se naučit
občanské činnosti a nevím, jaké lepší
místo než Ameriku, bychom my jako národ, i pan
prezident Havel jako žhavý zastánce občanské
společnosti, pro to našli.
***
Po skončení schůzky John
Rocarek ujistil Jana Pokorného, že mu poštou pošle
formální nabídku na provedení oné
1/2-roční předkampaně, abychom měli odborný
odhad, kolik můžeme na opravu Budovy vybrat, dřív než
učiníme jakékoliv další rozhodnutí, a s
příjemným pocitem, že setkání proběhlo
úspěšně, se vrátil -- 3. července 1999 -- do Cedar
Rapids v Iowě.
Pokud je čtenář v tomto bodě
trochu zmatený a nechápe dobře, proč vlastně nakonec
beze všeho dostala Budovu česká vláda, pak není
sám. Autor tohoto článku a dalších si s tím
láme hlavu dodnes. Cílem těchto článků je
podat odpověď na tuto trapnou otázku a skrze ni ukázat
na jeden překvapivě jednoduchý základní český
problém -- a tím pádem i na jeho překvapivě
lehké řešení. Nakonec tedy, kupodivu, články
vyznívají pozitivně. Ovšem, jak by řekl
Masaryk, „dá to fušku“.
Proto prosím
čtenáře o strpení, protože musím popsat různé
roztodivné události a společenské děje, ke
kterým v krajansko-vládních vztazích v
oblasti New Yorku (i uvnitř vlády a uvnitř mezi krajany)
došlo, zamyslet se nad nimi a vyvodit z nich poučení, které
se týká nás všech.
Nedošlo k nim
totiž v komunistickém Československu, ani v Severní
Koreji, ale v Americe, té nejsvobodnější zemi světa;
a hrály v nich hlavní roli dvě zvláštní
skupiny českého národa, které doma prostě
nenajdete -- jedna zažila předúnorovou demokracii, ale vůbec
nezažila socialismus, ta druhá zase zažila
socialismus, ale vůbec nepoznala žádný český
či československý demokratický stát,
kterého by byla samozřejmou a organickou součástí
-- včetně současné České republiky, s níž
má vztah značně dobrovolný.
Když trochu
předběhnu, myšlení a jednání těchto skupin
bylo a je přesně opačné, než by člověk podle
běžného názoru na to, v jakém bodě českých
dějin právě jsme, očekával. Vysvětlení naší
povahy proto musí být radikálně jiné
než to, které Češi standardně přijímají.
Věřím, že nám tak sám Pán Bůh umožnil
s pomocí Národní Budovy a jejího, spíš
mentálního než opravdového, problému
provést překrásný laboratorní pokus,
abychom viděli, co tím naším českým národním
problémem doopravdy je, a mohli jej vážně
řešit.
Jestliže totiž
dokážeme i takhle jednoduchou občanskou věc zbabrat a
nepřijde nám divné, že vláda nás
utvrzuje v tom, že „na to nemáme,“ místo
aby nám podala pomocnou ruku, ba ještě jaksi uznáváme,
že nám nezbývá než jí předat svoji
odpovědnost; pak jsme asi tak na úrovni Chodů z roku
1695, kteří si stěžovali císaři, že ten zlý
Lomikar jim odebírá jejich starodávné
výsady -- ale zároveň jej ujišťovali, že uznávají,
že vrchnost je potřeba. Vtip byl totiž v tom, že ty výsady
souvisely s odpovědností, kterou Chodové nesli
za ostrahu hranic společenství, moderním jazykem by se
řeklo, že díky té odpovědnosti byli Občany -- čili
vlastně v něčem rovni feudální vrchnosti.
Vlastně by tedy správně měli protestovat proti tomu, že
jsou opět vraceni na úroveň poddaných tím,
že je jim odnímána jejich občanská
odpovědnost. Proti tomu ale zjevně neprotestovali, jenom se
bouřili proti tomu, že jsou jim odnímány „výsady,“
čili sami sebe už chápali jako poddané.
Pozice krajanů je
v něčem Chodům podobná -- také máme nést
odpovědnost za ostrahu hranic národního společenství,
a to v zahraničí, tam, kam Stát nedosahuje. Jestliže
„uznáváme,“ že jsme neschopní a nemožní,
dokonce si necháváme vládou toho státu
tento názor vštípit, pak tedy už nejsme Občané
ve smyslu nositelů spoluzodpovědnosti (i když možná
„držiteli občanského průkazu“), ale pouzí
poddaní -- se všemi nepříjemnými důsledky pro
sebe i pro Stát, které takové uspořádání
má. Když je totiž stát držený pohromadě
vrchností (a to se může klidně stát i v demokracii),
ne přímou odpovědností prostých lidí,
kteří se jedině tehdy právem nazývají
„občané“, pak ten stát stojí a padá
se schopnostmi a vůlí té vrchnosti -- viz Mnichov nebo
Únor.