Otevřený dopis redakci Britských listů

Ve svém článku na Britských listech (http://www.blisty.cz/2006/11/16/art31316.html) jste napsal: „Právě na základě těchto dvou článků [rozuměj textů Martina zveřejněných v Britských listech] lze přesvědčivě usoudit, že rozhodnutí odvysílat páně Vadasův film o Hučínovi nebude konstruktivním příspěvkem ke kultivaci demokracie v České republice.“

Vzhledem k tomu, že dokument jste, jak sám přiznáváte, neviděl, je takový výrok dosti troufalý, ba drzý. Udělat si představu o něčem, co člověk nezná z bezprostřední zkušenosti, požadovali komunisté v případě Charty 77, a nezdá se to být příliš souladné s představou britské demokracie, jako jejíž vlajková loď ve vodách českého postkomunismu se Britské listy stále častěji - a stále méně oprávněně - portrétují.

Na rozdíl od Vás jsem Vadasův film nejen zhlédl, ale o případ Vladimíra Hučína se nejméně od roku 2002 aktivně zajímám, takže si mohu dovolit s poněkud vyšší mírou kvalifikace zhodnotit jak dokument samotný, tak dění kolem toho, co je - jakkoli málo se to Britským listům hodí do krámu a do redakční politiky - největším justičním skandálem a případem zneužití veřejné moci ve prospěch partikulárních zájmů od pádu komunismu.

Stanovisko, které Martin Vadas ve svém snímku prezentuje, je plně shodné se závěry, k nimž jsem v případu Vladimíra Hučína dospěl i já. Film není ani v nejmenším manipulativní; jsou-li v něm přítomny emoce, pak jsou to emoce jeho aktérů, kteří s otázkou Hučínovy neviny a jejího konečného prokázání spojili i svou osobní integritu.

Vadasův film, byť jeho prostor je pouhých 28 minut, je vynikající výpovědí o postkomunismu, o moci a o korupci, o tom, jak snadno dokáží lidé prodat svou čest a vyměnit odpovědnost ke společnosti za balík  „funkčních požitků“ poslance nebo oficiózní úctu mocných prokazovanou vedení „Konfederace polepšených vězňů“.

Věru, žádný div, že představa odvysílání tohoto filmu je mnoha lidem - v tajných službách i mimo ně - tak nepříjemná.

Na jiném místě píšete, že Hučínova kauza je „neprůhledná“ (http://www.blisty.cz/2006/11/16/art31304.html). Inu, je - a pokud se o ni člověk nezajímá a vnucuje druhým místo analýzy výsledky přacího myšleních vlastních proti Hučínovi zaujatých a zainteresovaných spolupracovníků, musí mu právě taková připadat.

Zkusme si představit, jak by Britské listy reagovaly, kdyby Hučín dnes neměl v ruce pravomocný rozsudek o své nevině ve všech sedmi bodech, ale byl by odsouzen. Byla by jeho kauza také „neprůhledná“? Anebo byste o něm psali jako o odsouzeném zločinci a teroristovi? Zkuste se zamyslet, proč má pro Vás zprošťující rozsudek o tolik menší hodnotu než rozsudek odsuzující, a když už budete tento bolestný proces  podstupovat, srovnejte si to, jak píšete o Hučínovi, s Kotrbovými chvalozpěvy na - mimochodem pravomocně odsouzeného - intrikána a korupčníka Karla Srbu.

Vaše zaujatost proti Hučínovi má svou historii.

Vzpomínám si, jak na začátku roku 2002, když jsem se v rozhlase k této kauze krátce vyslovil, protestoval Štěpán Kotrba vehementně proti tomu, že by Britské listy mohly k Hučínovi zaujmout jakýkoli jiný než ostře odmítavý postoj. Nesouhlasil jsem a s Kotrbou jsem se v této věci ostře střetl. Krátce poté jste si zvolil Kotrbu jako svého nejbližšího spolupracovníka a mě jste přinutil z redakce odejít.

Vzpomínám si rovněž, že právě v souvislosti s touto kauzou se v Britských listech objevil legendární fialový nápis „NOT PERMITED“, nahrazující v diskusích fórech nejdříve redakci nepohodlné linky, pak i nepohodlná slova a slovní spojení. Bezprostředním podnětem k zavedení této cenzury byly odkazy na stránky o Hučínovi, které se na fóra pokoušel umístit Georgie Vaněk z Austrálie.

Od té doby ušly Britské listy velký kus cesty: provoz diskusních fór byl „dočasně“ pozastaven, Štěpán Kotrba prezentuje své politické názory jako oficiální linii deníku a spektrum autorů se zúžilo natolik, že je prakticky zbytečné jejich články číst, protože jejich obsah lze s pravděpodobností hraničící s jistotou rekonstruovat už z nadpisu.

Neočekávám proto, že Britské list tento text zveřejní, přesto jsem pokládal za svou povinnost napsat k této věci několik slov a postavit se na stranu lidí, kteří si za poslední čtyři roky získali moji úctu a důvěru, a ohradit se proti těm, kteří mou úctu nezaslouží a kteří svým hanebným jednáním, nejen vůči Vladimíru Hučínovi a Martinu Vadasovi, ale vůči celé řadě dalších redakčních „nepřátel“, mou důvěru jednou provždy zklamali.