Takže mezi řádky předvolební rétoriky Zelených můžeme dnes podle mého názoru číst:
„školné na veřejných univerzitách nechceme, ale tak úplně zásadně nám na tom zase nezáleží“; „státem garantované důchody nám nevadí, ale kdyby na to přišlo, tak tu věc hrotit nebudeme“; „nepřejeme si sociálně stratifikovanou společnost po americkém stylu, ale kdyby na tom záležela vládní účast, tak rovnou daň nějak překousneme“. Připomeňme, že u těchto témat jsou lidovecké postoje v zásadě podobné.
Strana
zelených jako „noví lidovci“ české politiky
Jiří
Neustupa, 13.2.2006
Strana
zelených hledá nové voliče. Potřebuje sehnat aspoň takových 130 000
dalších hlasů oproti posledním volbám, aby se přehoupla přes
uzavírací pětiprocentní hranici a konečně získala klíčové sněmovní
zastoupení. Osobně se považuji za součást sociální skupiny, v níž se
Zelení především snaží své nové voliče získávat. Navíc čím dál větší
část mých přátel, kolegů či studentů se chystá Zelené volit. Předsedu
strany Martina Bursíka považuji za velice schopného i slušného
politika a témata Zelených mě v zásadě pozitivně oslovují. Přesto mě
politika této strany pod Bursíkovým vedením (a Zelení v poslední době
zdá se mluví na veřejnosti jedním – totiž Bursíkovým –
hlasem) naplňuje obavami. Ty mě vedou k tomu, že se jim v červnových
volbách hlas dát nechystám.
Vše
totiž nasvědčuje tomu, že Bursíkova strana cílevědomě usiluje
zaujmout na naší politické scéně polohu druhého „jazýčku na
vahách“ ve středu pravolevé osy, hned vedle KDU-ČSL. Předseda
Bursík pravolevé vidění politiky odmítá (naposledy např. v rozhovoru
v Právu 11.2.), ale to právě dělá většina středových stran. Ve
skutečnosti je politický prostor mnohorozměrný, ale osa levice –
pravice popisuje významnou část jeho variability. Lidovce a „nové
zelené“ spojuje řada aspektů jejich
politiky.
Obě strany mají oproti tradičním pravolevě orientujícím tématům jedno
základní vymezující politické téma navíc. U lidovců je to církevní a
rodinná orientace, u zelených ochrana životního prostředí. V obou
případech platí, že zařazení těchto témat na pravolevou osu není pro
jejich charakterizaci úplně vyčerpávající. Lidovecká profilující
témata bývají řazena snad trošku doprava a ochrana životního
prostředí padá asi „o fous“ doleva, ale v obou případech
je tato klasifikace poněkud vratká.
S
tím se u obou stran pojí jistá lehkost v postoji k ostatním
politickým tématům. Ta má zjevně za cíl zvětšovat koaliční potenciál
„jazýčkových stran“ tak, aby se mohly stát – slovy
Martina Bursíka z již zmiňovaného sobotního Práva - kýženými
„kingmakery“ ustavujícími vládní koalice. U současných
Zelených mě právě tato mělkost jejich politického zakotvení naplňuje
obavami. Martin Bursík se zjevně po volbách chystá – pokud to
jen trochu půjde – vstoupit se svojí stranou do vlády. A jak
opakovaně zdůrazňuje, kromě komunistů v ní může sedět s kýmkoli.
Takže mezi řádky předvolební rétoriky Zelených můžeme dnes podle mého
názoru číst:
„školné
na veřejných univerzitách nechceme, ale tak úplně zásadně nám na tom
zase nezáleží“; „státem garantované důchody nám nevadí,
ale kdyby na to přišlo, tak tu věc hrotit nebudeme“; „nepřejeme
si sociálně stratifikovanou společnost po americkém stylu, ale kdyby
na tom záležela vládní účast, tak rovnou daň nějak překousneme“.
Připomeňme, že u těchto témat jsou lidovecké postoje v zásadě
podobné.
Zelení
se od lidovců za svého předchozího - byť neúspěšného - vedení lišili
jednou základní věcí, totiž odmítáním vládní spolupráce s ODS. Tuto
stranu, reprezentující relativizaci hodnotového systému, s výjimkou
hesla „o zisk jde vždycky v první řadě“, považovali v
její společenské nebezpečnosti za srovnatelnou s komunisty. Dnes se
Bursík občanským demokratům neuzavírá, ba naopak, spolupráci s nimi
opakovaně připouští.
Můžeme
se jen letmo zamyslet nad pravděpodobnými alternativami červnového
volebního výsledku v případě, že Zelení se přes těch kritických 5%
skutečně dostanou a ODS volby s malým náskokem vyhraje, jak naznačují
současné průzkumy. Zelení mají nepochybně pravdu, když stále říkají,
že jejich úspěch může úplně změnit spektrum možných vládních koalic.
Řekněme rovnou, že zejména ve prospěch ODS. Ve sněmovně se jim totiž
objeví partner, který se ve většině jejich profilujících témat
nestaví do zásadní opozice a který jádro své aktivity vidí v oblasti,
jež je myšlení občanských demokratů i jejich voličů dokonale cizí,
ale při trošce dobré vůle v zásadě lhostejná. Na stole budou nové
koalice ODS – KDU-ČSL – Zelení, případně ODS - KDU-ČSL –
Zelení – SNK-ED. Zeleným se pak do vládního prohlášení jistě
podaří dostat klíčové věci jako důraz na alternativní ale nejaderné
zdroje elektrické energie či jistě chvályhodnou podporu železniční
dopravy. Ve zbytku vládní politiky ale vítězná ODS bude mít
neobyčejnou energii realizovat se po svém. Zelení pak budou v
pravicové koalici hrát roli podobnou třeba Straně maďarské koalice v
Dzurindově vládě na Slovensku. I u nich totiž přirozené jádro jejich
politické činnosti leží mimo hlavní pravolevou osu (v národnostní
politice) a dílčí úspěchy na tomto poli je zavazují k podpoře
extremně pravicových projektů jejich partnerů.
Martin
Bursík vysvětluje svůj pragmatismus snahou oslovit širší spektrum
voličů. Chce získat hlasy také v liberální části veřejnosti (třeba
mezi bývalými voliči Unie Svobody či bývalými příznivci hnutí
Děkujeme, odejděte). Přesto jsem přesvědčen, že orientace většiny
českých voličů, kteří považují ochranu životního prostředí a příbuzná
témata za hlavní důvod svého volebního rozhodnutí, zůstává v zásadě
mírně levicová. Jakmile se přitom Strana zelených začne v průzkumech
veřejného mínění objevovat nad pětiprocentní hranicí, počet jejích
voličů synergicky vzroste.
Přibudou
ti, kteří nechtějí riskovat volbu strany, jež se do sněmovny
pravděpodobně nedostane. Zelení tak stejně budou z velké části
politicky „lovit“ mezi lidmi, kteří by jinak mohli buďto
volit ČSSD, nebo alespoň v žádném případě nevolit ODS. Tito lidé
ovšem ve skutečnosti dají své hlasy straně, která po volbách snad
umožní triumfální Topolánkův, Tlustého či Zahradilův nástup.
Bursíkovi „noví Zelení“ se tak čím dál tím víc připravují
na roli „lidovců číslo 2“. Kromě toho ovšem využívají své
obrovské výhody, kterou lidovci po svých několika „přesmycích“
přes pravolevou osu již nemají. Zelení si totiž díky svému hlavnímu
profilovému tématu mohou dovolit působit na své tradiční voliče jako
strana, která je v politice v zásadě blíž k sociální demokracii
(podobně jako Zelení v Německu), ale přitom sbírat hlasy pro budoucí
pravicovou koalici. Nemůžu si pomoci, ale s takovou politikou se
Strana zelených stává trojským koněm zájmů ODS.