Proč již nechci být předsedou Strany zelených

O víkendu se uskuteční sjezd Strany zelených. Předseda zelených Jan Beránek v následujícím textu, který je s jeho svolením upravenou verzí dopisu spolupracovníkům, vysvětluje, proč už nechce Stranu zelených vést. Zveřejňujeme jej jako protipól článku Lukáše Jelínka.

Proč již nechci být předsedou Strany zelených

O víkendu se uskuteční sjezd Strany zelených. Předseda zelených Jan Beránek v následujícím textu, který je s jeho svolením upravenou verzí dopisu spolupracovníkům, vysvětluje, proč už nechce Stranu zelených vést. Zveřejňujeme jej jako protipól článku Lukáše Jelínka.

Mnozí na mne apelovali, abych dál bojoval o Stranu zelených (SZ). Rozhodl jsem se jinak; z následujících důvodů:

Vedení Strany zelených se v posledním roce redukovalo na zákopový boj a politikaření. Nebylo možné konstruktivně pracovat prakticky na ničem, i když v regionech nebo na místní úrovni to možná někteří lidé tak nepociťovali. Za poslední rok jsem snad nezažil jedinou schůzi, kdy by se kolegiálně (neřku-li přátelsky) diskutovaly, plánovaly a organizovaly nějaké smysluplné akce. Naopak, každá schůze mne přivedla do vyhroceně nepřátelského prostředí, v němž se lidé navzájem moří, ztrácí čas i chuť něco dělat.

Opozice ve straně bojuje o moc čím dál neurvalejšími prostředky: od obstrukcí přes pokračující pomluvy, systematické blokování práce a následné poukazování na nedostatky, prosazování škrtů v rozpočtu vedoucí ke rdoušení kanceláře bez zájmu jakkoliv do rozpočtu přispět, účelové budování aliancí s nejhoršími strukturami a osobami ve straně, účelové rušení a neustálé zpochybňování rozhodnutí revizními orgány, v nichž má většinu, masivním náborem papírových členů a zakládáním nových ZO až konečně po tolerování násilí vůči ženám a protiprávní likvidací demokraticky zvolených delegátů republikové rady. Boj se redukuje na zajištění hlasovacích poměrů. Argumenty nehrají roli. Když poměr opozici nevyhovuje, zkouší výsledky zrušit prostřednictvím revizních orgánů, kde má většinu. Odmítám takový arzenál používat.

Přestal jsem věřit tomu, že takováto SZ může přinést kvalitativní změnu na politické scéně, naopak naše vnitřní poměry jsou podle mne už i horší, než je parlamentní průměr. Přistupovat na takovou situaci by pro mne znamenalo obelhávání voličů i členů, kteří chtějí zelené podpořit v domnění, že jde o nějakou alternativu. Slušní lidé ze strany, kteří jsou k takovým věcem citliví, již odešli nebo odcházejí. Bojovat o vítězství na sjezdu by znamenalo soustředit všechny síly na nábor nových členů k zajištění delegátů. Přistoupením na tento princip paradoxně jen sami přispějeme k tomu, že vnitřní politická kultura SZ je zdegenerovaná: jen se vyprázdněně politikaří.

I kdybychom boj vyhráli, dostaneme se do situace po loňském olomouckém sjezdu – nevidím šanci a nikdo ji ani přesvědčivě neukázal, že by se poměry zlepšily.

Poučení z kolapsu Strany zelených

Do Strany zelených jsem šel s tím, že chci pracovat na změně společnosti a na tom, aby vznikla strana poskytující pro takové úsilí společenství a zázemí. Vím, že politika je boj a vždycky bude. Taky snad nikdo nemůže říct, že bych za ty dva roky bojoval málo. Já se v tom boji ale chci utkávat s jinými stranami a ve vlastní straně k tomu mít oporu – ne mít to celou dobu naopak, kdy mne rdousí vlastní kolegové a kdy se uvnitř vlastní strany neštítí už vůbec ničeho.

Můžeme si říkat o vlastních chybách. Já si řadu svých uvědomuji a rád uslyším o dalších. Abych se je snažil napravit anebo neztratil soudnost v tom, co jsem schopen kvalitně vykonávat. To, že chybuji, neznamená, že ztrácím legitimitu k tomu, abych formuloval své vize.

Někdo může vidět důležitý politický úkol ve formování vnitřní opozice ve straně vedené Bursíkem, Čejkou (bývalý předseda, za nějž Strana zelených prováděla pochybné finanční machinace, nynější Bursíkův spojenec – pozn. LtN) a spol. Já mám priority jinde, podle mne životnímu prostředí a světu pomohu mnohem efektivněji, když budu svůj čas a prostředky věnovat něčemu jinému.

Strana zelených pro mne byla nástrojem a nadějí, nikoliv cílem či osudem. Podle mne je například mnohem důležitější politický úkol pokusit se zabránit nadvládě ODS, než se snažit z opozice kultivovat tříprocentní stranu Martina Bursíka.

Z tohoto hlediska se například současná Strana zelených jeví jako prakticky ztracená. Vyhraje-li na sjezdu Bursík, bude horko těžko bojovat o pět procent a do Parlamentu se v nejlepším možném případně dostane pět nebo šest poslanců. Toto není síla, která by jakkoliv mohla čelit ODS. Jak navíc sleduji chování Martina Bursíka, nedivil bych se, kdyby výměnou za post ministra životního prostředí podpořil vládu pod vedením ODS. Vyhrajeme-li na sjezdu my, budeme se dál vařit ve vlastní šťávě, opozice bude bojkotovat volby a pět procent nezískáme.

Proto je pro mne zajímavější sledovat jiné paralelní projekty, které by se dokázaly jako dostatečná síla proti ODS objevit a prosadit. V tuto chvíli zatím žádný takový projekt neleží hotový na stole, ale pracuje se na něm na několika místech. Budu přemýšlet, jak jej co nejlépe podpořit. Nemusí to být nová strana, i když bych považoval za nenahraditelnou škodu nevyužít sítě slušných lidí schopných odolat lákavým nabídkám i vyhrožování, kterou teď známe a kterou opakovaně prověřila vnitrostranická krize.

Především z toho pramení mé úvahy (nikoliv zatím rozhodnutí) o vytvoření nějaké nové struktury. Při znalosti dnešní Strany zelených není podle mne naivní myslet si, že s menším počtem lidí lze pracovat efektivněji a mít lepší výsledky. Není naivní myslet si, že lze vybudovat politické hnutí, které skutečně vytváří přátelskou a kolegiální platformu, nikoliv peklo. Není ani naivní si myslet, že s takovým uskupením lze dosahovat výraznějších politických změn. A není naivní si myslet, že politika nemusí být svinstvo (i když tolik svinstva jako v SZ za dva roky jsem nezažil za celý život; ty dva roky byly ale též zdrojem neocenitelných zkušeností a poznatků, které lze jistě využít).

Nezavírejme se tedy zatím žádné variantě, ale prosím stůjme nohama na zemi.

• Jan Beránek, autor je předsedou Strany zelených

• Text vyšel v Literárních novinách 2005-38 na straně 3.