"Martin Bursík a jeho příznivci se tak již měsíce snaží uměle vyvolávat krize, poté na ně poukazovat a požadovat sjezd a výměnu vedení" píše předseda Strany zelených Jan Beránek.
Strana
zelených na historickém rozcestí
Vnitřní
spory, které se vlečou déle než rok, dlouhodobě oslabují naši stranu
a odrazují od nás veřejnost, média, politické partnery i sponzory.
Zájemců o členství ve straně ubývá. Desítky členů jsou natolik
znechuceny, že své členství již ukončily, další se chystají odejít
nezaplacením členských příspěvků.
Proti
vedení strany otevřeně vystupují členové předsednictva, kteří
nepokrytě spolupracují s bývalými funkcionáři zodpovědnými za
neutěšený stav strany a finanční machinace v minulých letech.
Přitom právě odstavení těchto starých struktur od moci bylo jedním
z cílů hnutí, které v roce 2002 zahájilo reformu Strany
zelených směrem k živé, otevřené a slušné politické alternativě.
Opozice
ve straně sahá s blížícími se volbami k čím dál nevybíravějším
prostředkům boje o moc. Vedle mediální kampaně proti vlastní straně
(vedené již při volbách v loňském roce) soustavně zpochybňuje
zvolené vedení, ochromuje naše hospodaření a provoz podle zásady „čím
hůře, tím lépe“, aby pak mohla okázale vytýkat předsedovi to,
že strana nefunguje, jak má.
Poslední
událostí je zrušení mandátu pražské předsedkyně Daniely Matějkové
v Republikové radě, které provedla pražská krajská a následně (v
pátek 24. června) i Ústřední revizní komise. To v mých očích
představuje zásadní zlom. Obě revizní komise, již dříve rozhodující
politicky a předpojatě ve prospěch opozice, jednaly bez opory ve
stanovách a svévolným zasahováním složení do složení volených orgánů
začaly ohrožovat fungování strany. Tichým tolerováním násilnického
chování Jana Wünsche, který letos v únoru v přítomnosti
předsedy Ústřední revizní komise pěstí udeřil těhotnou ženu a jenž
neoprávněně jedná jako člen pražské revizní komise, také zpochybnily
základní etické hodnoty Zelených.
Ve
Straně zelených, která se chce stát alternativou velkým stranám a
zlepšovat politickou kulturu v parlamentu, sledujeme rozmáhající se
ochotu vést politický boj jakýmikoliv prostředky, povyšování osobních
zájmů nad zájmy celku, budování účelových spojenectví bez ohledu na
program a zásady. V současném stavu se naše strana zpronevěřuje
svému cíli, kterým je pomoci napravit politické poměry a nabídnout
znechuceným občanům jinou, lepší kvalitu.
Tato
situace je neudržitelná a na tom, jak se ji podaří zvládnout, závisí
budoucí osud Strany zelených. Proto je nezbytné pojmenovat problémy,
jaké skutečně jsou – jinak se nám nemůže podařit najít trvalé a
správné řešení.
Považuji
za potřebné otevřeně promluvit o situaci také proto, že se nechci
podílet na podvodu na členech, kteří do strany vstoupili ve snaze
přispět k budování politické alternativy, i na voličích, kteří
ve Stranu zelených stále vkládají svoji naději.
Pokračující
válka namísto spolupráce
Snahy
o svržení předsedy a vedení strany, které od jara 2003 dokázalo
prakticky z popela postavit stranu ekonomicky i organizačně na
nohy, politicky ji ukotvit, zvednout celostátní preference mezi tři a
čtyři procenta a získat pro ni historicky první mandáty v Senátu
a v krajském zastupitelstvu, zesílily právě před rokem po
evropských volbách.
Opozice
tvořená především Otevřenou platformou, jejíž členové během evropské
volební kampaně veřejně působili proti Straně zelených, tehdy před
chystaným sjezdem začala pracovat pro nově příchozího Martina Bursíka
a na předsedu prosazovala Petra Štěpánka. Zářijový sjezd v Olomouci
mne ale potvrdil ve funkci a do předsednictva zvolil představitele
obou hlavních proudů, což jsem podporoval s vírou ve spolupráci
a jako cestu k překonání konfliktů. Všichni členové předsednictva
byli zvolení s jasným slibem spolupracovat, usilovat o sjednocení
strany a dovést ji úspěšně do parlamentu v roce 2006.
Ve
skutečnosti se však záhy ukázalo, že opozice se s podílem na
moci nesmíří a že bude dále usilovat o získání celého vedení. Již
týden po sjezdu rozeslali členové předsednictva Kuchtová, Bursík a
Štěpánek poděkování Otevřené platformě, Petru Uhlovi, Pavlu
Pečínkovi, Ivanu Dejmalovi a dalším za jejich boj proti minulému
vedení a proti jeho údajným nedemokratickým postupům. Tím se od
samého začátku jasně vymezili vůči předsedovi a dalším členům
předchozího vedení strany. Současně odmítli mé opakované nabídky
k jednání s cílem dohodnout pravidla, podle nichž by
předsednictvo vystupovalo zásadně jednotně a jako kolektivní orgán.
Již
v říjnu a v listopadu jsem také během cest na akce
Evropských zelených narazil na to, že moji kolegové tam v kuloárech
šíří zvěsti o tom, že „Beránek není dobrým předsedou a měl by
se vyměnit“ a že představuji pro stranu nepřijatelný
fundamentalismus. Není to přitom zdaleka poprvé, kdy se o nás
v zahraničí šíří zkreslené i nepravdivé dehonestující informace,
včetně lživých obvinění z defraudace peněz. Když jsem jednal s
politickými partnery v Praze, opakovaně jsem narážel na jejich
poznámky typu: „ale Martin Bursík říká, že ještě před volbami
bude sjezd a vymění se vedení strany“. Ve chvíli, kdy na
schůzce vystupuji jako předseda strany, je taková situace nejen
trapná, ale ztěžuje možnosti o čemkoliv solidně jednat a naše strana
je leda k smíchu. Na podobné překážky narážím také při jednání o
finančních prostředcích pro provoz strany, což má přímé negativní
ekonomické dopady.
Při
jednáních předsednictva jsem se přitom trpělivě snažil vycházet
vstříc a dávat kolegům prostor, výsledkem však často byly obstrukce a
neefektivnost, kdy jsme po několika hodinách přijali třeba jen jedno
či dvě usnesení. Šlo tedy o pravý opak domnělého válcování většinou
hlasů, které je mi vytýkáno.
Snaha
tří kolegů v předsednictvu otočit poměry a získat vedení strany
se objevila naplno letos na jaře, v očekávání předčasných voleb.
Počátkem dubna na jednání Republikové rady předložil v rámci
bodu „vnitropolitická situace“ Martin Bursík delegátům
návrh usnesení o tom, že Strana zelených je v agónii, předseda
neplní své povinnosti a stranu manažersky nezvládá – konkrétně
že se předsednictvo provinilo „několikaměsíční nečinností“.
Ve skutečnosti se nesešlo 52 dní, z toho jsem byl s vědomím
kolegů měsíc v zahraničí, předsednictvo jsem svolal týden před
odjezdem a poté dva týdny po svém návratu. V době mé
nepřítomnosti mne zastupovala Dana Kuchtová (dodnes mi neposlala ani
stručnou zprávu o mém zastupování, kterou jsem opakovaně žádal).
Jako
další očividně vykonstruovaný argument se v této souvislosti objevila
také výhrada, že Strana zelených málo vystupuje navenek a nevyjadřuje
se k tématům – pomineme-li fakt, že mám značně omezené
kapacity vzhledem k potřebě zajišťovat v nesnadných
podmínkách také organizační provoz strany, považuji tuto výhradu za
účelovou: když veřejně vystoupím, zahrnou mne kolegové kritikou, že
mnou prezentovaná stanoviska nebyla projednána; když nevystupuji,
jsem kritizován za pasivitu. Když jsem chtěl oživit práci s tématy
na předsednictvu, odmítli Martin Bursík a Petr Štěpánek nejen úkol,
ale poté i pouhou výzvu, aby spolu se mnou pravidelně předkládali
předsednictvu náměty a témata (z odborných sekcí, resp. ze zahraničí
a od Evropských zelených).
Necelé
dva týdny po zmíněné dubnové republikové radě kolegové Bursík,
Kuchtová a Štěpánek vydali a rozeslali médiím veřejné prohlášení, že
budou usilovat o sjezd, který vymění vedení Strany zelených. O této
jejich výzvě jsem se dozvěděl tak, že mi pět dní poté volali
reportéři a ptali se mne na stanovisko. Kolegové mi svůj zásadní krok
nedali na vědomí, ale neseznámili s ním ani další členy
předsednictva a Strany zelených.
Martin
Bursík a jeho příznivci se tak již měsíce snaží uměle vyvolávat
krize, poté na ně poukazovat a požadovat sjezd a výměnu vedení.
To
má bohužel i značně negativní dopady na chod a hospodaření strany,
kde považuji za potřebné uvést ještě jeden příklad. Týká se závazku
Strany zelených vůči společnosti Harmonie CZ, tedy mnohamilionového
dluhu způsobeného předchozími vedeními Strany zelených. Podle dohody,
kterou jsem s tímto hlavním věřitelem SZ uzavřel v červenci
2003, nám více než polovinu dlužné částky prominul a zbytek jsme
povinni uhradit ve třech splátkách rozložených do konce roku 2006.
Druhá splátka v roce 2004 měla činit dva miliony korun. Již od
léta bylo zřejmé, že v důsledku nižší volební účasti
v Evropských volbách (za každý hlas dostala SZ 30 korun) nám
bude zhruba 600 tisíc korun v rozpočtu chybět a pro úhradu
splátky bude třeba tyto peníze zajistit odjinud. Tomuto úkolu jsem
věnoval velké úsilí v listopadu a v prosinci, problém jsme
řešili i na předsednictvu – bohužel ze strany kolegů Bursíka,
Kuchtové a Štěpánka jsem se opět nedočkal žádného přispění, naopak
napadali způsoby zajištění financí, které jsem navrhoval a
organizoval.
Nezbytnou
částku jsem přesto se značným úsilím získal. Když nám potom těsně
před Vánoci nečekaná exekuce obstavila na účtu téměř 300 tisíc korun,
Harmonii jsme mohli uhradit pouze větší část požadované splátky.
Obratem jsem rozeslal všem členům informaci o kritické situaci,
protože v důsledku nesplacení celých dvou milionů hrozily straně
značné sankce včetně okamžité exekuce. Ani tehdy jsem se však
nedočkal jakéhokoliv přispění – teprve později v letošním
roce Martin Bursík prohlásil, že se strana v této situaci ocitla
vinou předsedy, který jej neinformoval, a že částku mohl zajistit –
přitom o hrozících sankcích v plném rozsahu prokazatelně věděl.
V důsledku
tísnivé finanční situace, kdy jsme v letošním roce schopni jen
díky státním příspěvkům za mandát senátora Štětiny a jihomoravské
krajské zastupitele hradit své závazky, jsme museli omezit provoz
kanceláře, včetně vydávání zpravodaje Zelené listy. S o to
větším překvapením jsem v květnu otevíral obálku, ze které na
mne vypadl plnobarevný a výpravně vydaný zpravodaj „Zelená 21“,
který vydali tři kolegové, aniž by v něm dali jediné slovo jiným
členům předsednictva.
Na
základě těchto a dalších zkušeností považuji za zjevné, že i tady se
jedná o záměr „utáhnout opasek“ kanceláři a vedení Strany
zelených tak, že nebudou schopni fungovat, poté kritizovat nedostatky
a členům prezentovat vlastní profesionalitu nákladnou tiskovinou,
aniž by do rozpočtu SZ přispěli jedinou korunou.
Střet
dvou koncepcí
Výše
popsané příklady neuvádím proto, že bych se cítil ublíženě nebo chtěl
jednostranně kritizovat kolegy. Jistě se i já dopouštím chyb –
přiznám se, že mne do jisté míry zaskočilo, že se tak brzy a uvnitř
vlastní strany budu muset potýkat s urputným mocenským bojem.
Před řízením Strany zelených jsem měl zkušenosti jen s prací
v týmu lidí, kteří se třeba někdy neshodnou, ale dokáží táhnout
za jeden provaz, protože je spojuje jeden cíl.
Zkušenost
ukazuje, že Strana zelených je odlišným světem. Desítky konkrétních
příkladů přitom dokládají, že nejde jen o osobní spory a soupeření o
„moc“, ale o střet dvou zásadně odlišných koncepcí:
lišíme se v konkrétních programových věcech, ale také – a
to zejména – v kultuře a stylu, kterými své cíle
prosazujeme.
Programové
rozdíly vystoupily poměrně zřetelně na olomouckém sjezdu. Zatímco já
jsem obhajoval vizi politiky, která není zdaleka jen „zelená“,
ale stejný nebo i větší důraz klade na další oblasti, jako jsou
kvalita demokracie, kultura či média, můj protikandidát Petr Štěpánek
prezentoval představu SZ jako strany obsazující niku primárně
ekologické tématiky, doplněné protikorupčními aktivitami. Zatímco já
jsem nabízel politiku principiální, usilující o zásadní změnu
společnosti, protikandidát se chtěl zaměřit na prosazování
konkrétních technických a legislativních opatření (proti kamionům a
podobně). Rozdílný přístup se také ukázal při diskusích o zákonu o
obnovitelných zdrojích energie, kdy Martin Bursík – v tomto
případě navíc spoluautor vládní předlohy zákona – odmítal
věcnou kritiku některých poměrně vážných nedostatků zákona a napadal
snahy o jejich nápravu.
Myslím
si přitom, že oba přístupy mohou mít ve Straně zelených své místo a
dokonce se mohou doplňovat, pokud k sobě budou hledat cesty a
spolupráci. Té jsem se však nedočkal a postupně vyvstával druhý, snad
ještě zásadnější rozdíl, týkající se samotného přístupu k politice.
Do
politiky a do Strany zelených jsem vstupovat s cílem pomoci
vybudovat politickou alternativu, která by nabízela lepší, důstojnou
vnitřní kulturu, důraz na program a na veřejný zájem, vstřícnost
občanům a pozitivní atmosféru – na rozdíl od nechutného
politikaření, klientelismu a sledování osobních zájmů, zametání
vlastních problémů pod koberec a ochoty za dílčí výhody prodat
cokoliv.
Původním
impulsem „tmavozeleného hnutí“, které do Strany přivedlo
desítky aktivních lidí z občanských iniciativ, byla zpronevěra
finančních prostředků tehdejším vedením SZ, ke které došlo záhy po
parlamentních volbách roku 2002 (zejména šlo o dar ve výši 1,7
milionu korun tehdejšímu manažeru Daliboru Vachulkovi). Po výměně
vedení na jaře 2003 vyšly najevo další závažné nedostatky
v hospodaření, za které nesou politickou a možná i trestní
zodpovědnost členové tehdejšího vedení: , kteří za hospodaření
zodpovídali (Miroslav Rokos a Jan Dytrych jako příslušní statutární
zástupci), reálně je prováděli (Jiří Čejka, Dalibor Vachulka, Emil
Zeman jako osoby hospodařící v kanceláři, v pokladně a na
bankovních účtech) či selhali při jeho kontrole (Dušan Oslej ml. jako
předseda revizní komise).
Je
pro mne proto nepřijatelné, když se tito bývalí funkcionáři stávají
významnou součástí opozice a když u nich hledá podporu Martin Bursík,
nyní již otevřeně kandidující na post předsedy Strany zelených. Fakt,
že Martin navrhoval na post předsedy Ústřední revizní komise
Miroslava Rokose, který byl předsedou v době mnohamilionových
machinací ve stranické pokladně, je pro mne nepřijatelný. Stejně jako
to, že na oplátku podporuje a do funkcí dosazuje (případně jim funkce
slibuje) další osoby spojené s dobou, kdy ve Straně zelených
mizely miliony a politicky ani organizačně prakticky nefungovala.
Vrcholem
nepřípustného boje jakýmikoliv prostředky je v úvodu zmiňované
zpolitizované a podjaté rozhodování revizních orgánů, kde má většinu
stranická opozice. Ve chvíli, kdy naše revizní orgány neoprávněně a
bez jakékoliv opory ve stanovách zasahují do pravomocí a složení
demokratických orgánů, nemáme již právo tvářit se jako strana, která
chce měnit poměry na domácí politické scéně.
Jako
předseda se s takovým jednáním nemohu a nechci smířit, a to
nikoliv kvůli sobě, ale kvůli tomu, že nemohu připustit, aby naše
strana slibující slušnější politiku už nyní ve vlastních řadách takto
kazila.
Východiska
a řešení
Jako
tradiční řešení se samozřejmě nabízí sjezd, který by situaci
vyhodnotil a znovu zvolil celostátní orgány strany. Obávám se ale, že
sjezd sám o sobě nic nevyřeší.
Dvanáct
měsíců před volbami je nejvyšší čas začít se připravovat na volby –
od přípravy programu, volební strategie, přes rozpočet, shánění
prostředků a plánování kampaně až po hledání kandidátů v krajích
a jednání s možnými partnery. Abychom to vše zvládli a mohli
usilovat o zisk pěti procent hlasů, je nezbytné obrátit úsilí zejména
tímto směrem.
Abychom
ale mohli pracovat na volbách a aby se neopakovala situace po
olomouckém sjezdu, kdy po těsném vítězství jedné strany pokračuje
vnitrostranický boj, sjezd sám o sobě nestačí. Zejména sjezd
vyvolávaný způsobem, jakého jsme svědkem, kdy se zjevně chystá
silový, nekompromisní střet bez ochoty k dohodě.
Sjezd
situaci vyřeší pouze tehdy, když již před ním dokážeme najít vnitřní
dohodu. Nemusíme si hned padnout kolem krku, ale musíme najít způsob
soužití, který nebude pro stranu vyčerpávající a likvidační. Jeho
základem nemůže být nic jiného než základní shoda představitelů obou
stran, pro začátek alespoň na pravidlech a etice vnitrostranické
konkurence.
V zájmu
dosažení smíru jsem dokonce jistou dobu zvažoval, že se vzdám funkce
předsedy. Nyní však vidím, že nemohu ustoupit, protože opozice dává
svým postupem najevo, že v zájmu zisku postů ve vedení je
ochotna jednat způsoby, které kulturu Strany zelených srážejí na
úroveň ubohého průměru české politiky. Pokud nejsou některým lidem
takové postupy cizí při soupeření o vedení strany s minimálním
reálným vlivem, jak se budeme moci spolehnout na jejich zásadovost
v parlamentních lavicích?
Stejně
jako řada jiných členů odmítám redukovat politickou práci na
neustálou mobilizaci delegátů a hlasů. Dosud jsem k tomu nucen,
protože na sjezdech, republikových radách i krajských konferencích
jde čím dál méně o argumenty, názory a věcnou debatu (o konstruktivní
spolupráci nemluvě), ale čím dál více jen o čistou o aritmetiku
hlasovacích poměrů, nyní navíc narušovanou svévolnými zásahy
revizních orgánů. Toto ale není styl politické práce ani stranická
kultura, kvůli kterým jsem do Zelených vstupoval – ba přesně
naopak! S lítostí sleduji, že desítky členů, kteří vstupovali do
strany s podobnými ideály a vizí, jako já, dnes odcházejí,
protože po účasti na několika takových schůzích je přepadá marnost a
hluboké znechucení.
Je
nejvyšší čas, pokud jsme jej již nezmeškali, začít pracovat společně
a kolegiálně. Podívejme se na naši situaci z odstupu: vždyť jsme
v jedné malé straně, našimi skutečnými protivníky jsou
představitelé a záměry ODS, komunistů, vlády, prezidenta a
průmyslových korporací. Ukažme, že jsme hodní toho nést politickou
zodpovědnost za stát, že dokážeme vidět dál než za hranice vlastní
strany, že společenský zájem je nám důležitější než vlastní posty.
Vždyť po volbách roku 2006 hrozí vláda ODS a zavedení většinového
systému, který vytlačí na okraj i větší strany, než jsou Zelení –
pokusit se tomu zabránit je naší podle mne naší politickou
zodpovědností.
Po
několika nevyslyšených nabídkách k jednání s vnitrostranickou opozicí
o smíru a spolupráci, které jsem v posledních měsících inicioval,
jsem v neděli znovu nabídl Martinu Bursíkovi jednání, které by v
zájmu celku ukončilo paralyzující spory ve straně. Žádám jej, aby –
pokud má výhrady k dosavadním návrhům prostředníků a rozhodčích
– sám navrhl podobu jednání, které by mohlo vést k cíli.
Vidím
to jako skutečně poslední možnost, jak kritickou situaci vyřešit a
uchovat přitom naději na to, že Strana zelených vstoupí do parlamentu
jako reálná a perspektivní alternativa zavedeným politickým stranám.
Jan
Beránek, předseda SZ
V Chytálkách,
28. června 2005