„Tam kde si elita přisvojí téměř všechna práva, a zbylé, větší části společnosti, přenechá jen povinnosti, zaniká řád a vzniká chaos zvladatelný jen zmrazením celé společnosti a jejím ochromením strachem. Kdo se jednou octne na cestě zastrašování, musí v ní stále pokračovat a stupňovat jej.“ Pavel Wonka
„Tam
kde si elita přisvojí téměř všechna práva, a zbylé, větší části
společnosti, přenechá jen povinnosti, zaniká řád a vzniká chaos
zvladatelný jen zmrazením celé společnosti a jejím ochromením
strachem. Kdo se jednou octne na cestě zastrašování, musí v ní stále
pokračovat a stupňovat jej.“
Pavel
Wonka
17.
listopad 1989 – co dal, co dál?
„Sametová“
revoluce před 15. lety nevznikla a nezačala z vůle národa. O tom
dnes nikdo nepochybuje - kdo si dá trochu práce a zjistí dostupná
fakta. Komunismus nemohl už dále. Šikovně se převlékl do jiného
kabátu, když už nevěděl kudy kam. Můžeme tisíckrát říkat co by bylo
kdyby…všude byl nedostatek kvalitních a charakterních lidí.
Bylo to o chtěném a možném. Probíhaly a stále ještě probíhají věci
naprogramované tím co zde bylo. Podobně jako v jiných zemích,
kde se vše naráz rychle změnilo. U nás s o to horšími následky,
daných 40 lety zločinné hrůzovlády KSČ – materiálními, ale
hlavně mravními.
Můžeme
svobodně cestovat, podnikat, vyjadřovat své názory, určovat sami svůj
osud. Na špatné z komunistických časů zapomínáme, na dobré ne.
Změna nabízela všem a všude obrovské možnosti. Schopní jich využili –
všeho schopní zneužili. Příliš mnoho lidí získalo majetky vliv a moc,
aniž byly podloženy tvorbou odpovídajících protihodnot. Nemohou mít
proto úctu k majetku, k poctivé práci, ani úctu před
dobrými mravy, natož přispívat k jejich obnovení. Logickými
následky tohoto „kovbojského“ primitivního kapitalismu je
dnešní katastrofální zadluženost země, kriminalita, stav policie,
justice, statní správy a všeobecný úpadek morálky a dobrých mravů.
Jsou
to následky děsivého působení komunistického prostředí na myšlení,
chování a jednání lidí. Zvykli jsme si na nenormální jako na
normální, přijmuli jako standard - pomalu už nevíme co jsou to dobré
mravy. Existujeme stále lépe – zdaleka ne všichni – a
žijeme stále hůře! „Debilizátor“, nebo-li televize -
takto výstižně ji nazval nezapomenutelný Karel Kryl - v této
dekultivaci národa dnes úspěšně pokračuje. Rafinovaně nám krade
drahocenný čas, který nám na obnovu a pěstování těchto hodnot pak
chybí. Stále více nám jich bude zapotřebí. V žádném supermarketu
je nekoupíte – lidský život je bez nich bezobsažný, prázdný,
nudný a nenaplněný. Je na nich závislá budoucnost národa, zdraví
společnosti a každého z nás.
Pan
prezident nás vybízí ke smíření. To znamená jako by říkal zapomeňme
všechny komunistické zločiny a zločince a všechny zločiny a zločince
posledních 15.let. Vyznamenává charakterní a současně padouchy a
bezcharakterní občany. Jak mají potom mladí lidé vědět kdo je to
hrdina a co jsou to dobré mravy? Je nám zapotřebí VYROVNÁNÍ SE
z minulostí a pojmenovat zlo. Zapomeneme-li svoji minulost,
budeme mít nutně problémy s tím co přijde, můžeme si ji i
zopakovat, byť v trochu jiné formě! Země bez hrdinů nemá
budoucnost a děláme-li hrdiny i z padouchů a bezcharakterních
lidí, tak tím spíše. Je to nebezpečná devastace mravních hodnot a
ohrožování duše národa.
„Žádám
pravdu, a ne vytáčky, a od viníků očekávám alespoň stud a mlčení.
Bohužel jich namnoze nejsou schopni. A prohlašuji, že si budu až do
smrti osobovat právo nazývat darebáka darebákem, nestydu nestydou a
nízkost nízkostí. To je věru to nejmenší, co mohu za svůj zkažený
život žádat!“ Tolik profesor Václav Černý v Literárních
listech č. 19 z roku 1968.
Kněz
z jedné české vesničky vyrazil rybařit, chytil zlatou rybku:
„Rybáři, prosím pusť mne, splním Ti jakékoli přání?“
„Dobrá, přeji si, aby už v Iráku přestala válka a nastal
klid a pokoj.“ „Milý rybáři, jsem jenom malá rybka a
takovéto přání Ti nemohu vyplnit, máš nějaké jiné, snadnější?“
„Dobrá, já bych si přál, aby si u nás lidé už konečně přestali
závidět, nekradli, nelhali, nepomlouvali se, zkrátka aby si vzájemně
pomáhali a měli se rádi.“ Zlatá rybka: „A kdeže si
říkal že je ta válka?!“
Dnešní
doba je výzvou pro každého z nás. Nic se neudělá samo a rozhodně
to za nás neudělají Ti, kterým naše pohodlnost a občanská pasivita
vyhovuje a které zajímáme jen při volbách. Pouze vyspělá, aktivní
občanská společnost je zárukou svobody, demokracie a prosperity.
Pohodlní „peciválové“ ji nevytvoří, ani si ji nezaslouží,
vždy je ztratí a s ní i existenční a tzv. „konzumní“
jistoty, které jsou, zdá se tím hlavním v životě pro mnohé
z nás. I to patří k demokracii - svobodná volba...
Dnes
je třeba příkladných osobností a činů, mravních vzorů, osobní
statečnosti, nebát se, obnovovat spolkový život, dostat ty nejlepší
lidi k mládeži. Začít budovat zemi, abychom ji odevzdali našim
potomkům v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali od
našich předků.
To,
že máme dnes tolik neschopných ve státní správě, i na nejvyšších
místech, není jenom ostudou jejich, ale především naší ostudou, my
jsme to připustili. Chcete v tom pokračovat? Věřím, že ne.
T.
G. Masaryk říkal: „JE TŘEBA SEDLAT!“ Tož sedlejme
občané, je nejvyšší čas!
Přijďte
konečně vyjádřit nespokojenost se současným katastrofálním stavem
země, morálky, mravů a jejího nezodpovědného a neschopného vedení - a
vůli ke změně!
Středa
17. listopad 2004:
10.00
hodin Václavské náměstí - u pomníku sv. Václava
12.00
hodin Politických vězňů - před budovou KSČM
16.00
hodin Albertov - pochod studentů po trase z roku 1989
14.00
hodin začátek slavnostního zasedání PS-PČR - bez účasti veřejnosti!
Jan
Šinágl, Žebrák, listopad, l.p. 2004
17. listopad 1989 – co dal, co dál?
