Česká republika není právní stát ani omylem! Part I

PostKomunističtí politici, soudci a soudní znalci v ČR páchají opět stejná zla, jako páchali před 58 roky. Po roce 1945 znárodnili a rozkradli majetek občanům a šlechtě a po roce 1989 konají zcela stejně. Nenasytná komunistická chobotnice se neštítí porušovat zákony, ani obecné principy práva a morálky. V článku najdete popis celé situace v případě navracení majetků rodu Kinských.

Závěrečná řeč HOMR - Děčín 14. 09. 2004

Okresní soud v Děčíně

K čj.: 19C 154/2001

Ve věci žalobce : František Kinský, proti žalovanému : UNILES a.s., Rumburk o určení Vlastnictví

Závěrečný návrh vedlejšího účastníka soudního řízení: Hnutí na obranu majitelů realit - HOMR - zastoupeného předsedou Giormani Girolamo

Dne 31. 08. 2004 na soudním jednání jsem nechal v zastoupení Sdružení zaprotokolovat velmi závažnou námitku týkající se ohrožení soudní nezávislosti a nestrannosti soudů v České republice, zejména po té, kdy na základě několika vyhraných sporů ve prospěch pana Františka Kinského, došlo k velmi razantnímu zásahu ze strany státní moci exekutivní, do státní moci soudní. Byla tímto prolomena a zásadním způsobem narušena nezávislost moci soudní, mocí exekutivní, což v právním a demokratickém státě je naprosto vyloučeno, neb tyto praktiky používají výhradně totalitní režimy.

Členské státy EU ve vztahu k zemím ucházejícím se o členství přijaly v roce 1993 tzv. Kodaňská kritéria, kde jako podmínky členství uložily mimo jiné, aby kandidátská země dosáhla stability institucí zaručujících demokracii, zákonnost, zajištění lidských práv… Uložené podmínky nejsou plněny v praxi - viz. podání předmětné.

Praxe ukazuje, že vnitrostátní soudy neuplatňují komunitární právo, nerespektují jeho přímý účinek, jeho svrchovanost. To se týká i zdejšího soudu.

Dle ESD (Evropský soudní dvůr) každý vnitrostátní soud musí v případech, které spadají do jeho pravomoci, uplatňovat komunitární právo ve své celistvosti a chránit práva, která toto dává jednotlivcům, a v souladu s tím musí odložit ta ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která jsou s komunitárním právem konfliktní, a to bez ohledu na to, zda byla přijata před nebo po přijetí příslušných komunitárních předpisů.

Podle judikatury ESD se vztahuje zásada přímého účinku, která vyplynula z případu „Van Gend en Loos", rovněž na mezinárodní smlouvy, tedy i na Evropskou úmluvu o lidských právech (dále jen - EULP).

Vnitrostátní soudy ČR nevycházejí z předběžných rozhodnutí ESD ve smyslu čl. 234 Smlouvy ES. Dle ESD - vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr (ESD) - dosud tak nebylo učiněno. Přijetí zásad komunitárního práva i podmínek a ducha Smlouvy ES do právních systémů kandidátských zemí znemožňuje, aby ČR vytvářela precedent. Žalobou napadený soud však vytváří jednoznačně precedent. Vnitrostátní soudy musí a to na vlastní popud komunitární právo uplatňovat jednotně a účinně a to bez ohledu na to, zda byla ustanovení přijata před nebo po přijetí komunitárních předpisů i v případech, kdy se ho strany nedovolávají !!! Soudy Česka jsou součástí justice Společenství, zejména tam, kde je třeba chránit práva jednotlivců plynoucí z komunitárního práva proti jejich porušení vnitrostátními zákony a právními předpisy a nezákonným postupem soudů.

Výklad je věcí ESD a aplikace je doménou vnitrostátních soudů. Vnitrostátní soudy nejvyšší instance mají zvláštní odpovědnost, protože musí rozhodnout, zda je zde povinnost případ postoupit ESD a využívat postupu předběžných otázek dle čl. 177 Smlouvy ES, s cílem zajistit plnou efektivitu a jednotnou aplikaci komunitárního práva. Stejnou povinnost má i Okresní soud v Děčíně.

Jde o zásadní a zjevné porušení Dodatkového protokolu č. 1, k Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách (dále jen EULP) zveřejněného v Česku pod číslem 209/1992 - ETS č. 5, ve kterém je konstatováno, cituji: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“ Majetkové právo, stejně jako jiná práva a jiné svobody obsažené v Úmluvě (EULP), musí být chráněno způsobem nikoli iluzorním, nýbrž efektivním a konkrétním. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) ve stejné věci: Vasilescu v. Rumunsko vyslovil precedent, cituji: „Soud ve věci konstatoval, že ani nezákonnost zabavených věcí, ani vlastnické právo k nim nebyly sporné. Soud byl toho názoru, že stěžovatelka, která byla zbavena možnosti pokojně užívat svůj majetek, zůstala jeho vlastníkem dodnes. Vzhledem k absenci zákonného podkladu, která byla uznána vnitrostátními orgány i vládou, nemohlo být pokračující zadržování příslušných předmětů pokládáno za zabavení majetku či upravení užívání majetku, které by bylo dovoleno prvním a druhým odstavcem čl. 1 Dodatkového protokolu č. l.

Soud dále připomněl, že faktická překážka může představovat porušení EULP stejně jako překážka právní. Soud uzavřel, že ztráta možnosti nakládat s majetkem, spolu s nezdarem pokusů až dosud učiněných u vnitrostátních úřadů a soudů pro nápravu inkriminované situace, měla natolik závažné důsledky, aby bylo možno dospět k závěru, že stěžovatelka byla obětí konfiskace de facto, neslučitelné s právem na respektování majetku.

Lze jednoznačně konstatovat, že shora uvedená judikatura ESLP a precedent shora uvedený, je totožný s kauzou okresním soudem v Děčíně projednávanou ve věci pana Františka Kinského. Postup okresního soudu v předešlých kauzách také vyvolává dojem dodatečné konfiskace de facto.

Povinnosti nejsou v ČR a to ani po jedenácti letech v roce 2004 plněny a uplatňovány v praxi. Proto žádám Okresní soud ale i případně soud odvolací, aby tato vada byla odstraněna a věc byla postoupena ESD se žádostí o vydání rozhodnutí o předběžné otázce ve věci , dle čl. 177 a čl. 234 Smlouvy ES. Text předběžné otázky zní: „Vztahuje se Dodatkový protokol č. 1 EULP na majetek nezletilého pana Františka Kinského?“

Pozn.: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“.

Vnitrostátní soudy ČR v rozporu s povinnostmi uloženými v roce l993 v Kodani postupují podle procesních pravidel vnitrostátních, která jsou v přímém rozporu s právem komunitárním, která jsou nastavena tak, aby bylo téměř nemožné řádným občanům domoci se svých základních práv - viz předmětné soudní řízení.

Soudci vnitrostátních soudů porušují povinnost nepřihlížet k vnitrostátním civilně procesním pravidlům tam, kde je třeba chránit práva jednotlivců plynoucích z komunitárního práva proti jejich porušení vnitrostátními legislativními ustanoveními.

Vycházeje z principu, že pilířem svobody a demokracie je soukromé vlastnictví, pak nejzákladnější úloha a především povinnost státní moci veřejné spočívá v tom, že bude toto vlastnictví chránit a nikoliv se podílet na znemožnění ochrany soukromého majetku pana Františka Kinského bývalými komunistickými zločinci prorostlými státní mocí s čistými lustračními osvědčeními. Majetek občanů je stát povinen před odcizením chránit. Stát k tomuto zavazuje nejen obecná slušnost, ale i mezinárodní smlouvy již státní mocí ČR ratifikované.

Článek č. 90 Ústavy ČR: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům, právům chráněným zájmům a zajišťovaly plnění povinností. Článek č. 4 Ústavy ČR: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a proto žádáme, aby i toto předmětné soudní řízení postupovalo v duchu Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a mezinárodních dokumentů komunitárního práva Evropského společenství.

Zopakuji ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). ESLP vyslovil nesouhlas s jakýmkoli pokusem státu, uměle překvalifikovat určité řízení tak, aby uniklo kontrole z hlediska svého souladu s požadavky čl. 6 odst. l EULP. Česká republika nemůže svévolně převádět příslušnost řízení ve věci mezi soudy a správními orgány, jak činí ve věcech pana Františka Kinského. Zásadou je rozdělení moci, to je ideový základ, který byl Českou republikou hrubě porušen, jak níže dokládáme.

Nemůžeme souhlasit se skutečností, že soud by měl při svém rozhodování vycházet pouze z listinných důkazů předložených Archivem hl.m. Prahy, neboť máme dostatečně a naprosto nezvratně prokázáno listinnými důkazy, že již od roku l946 byl předmětný státní archiv plně ovládán a pod plnou kontrolou zločinecké organizace komunistické státní bezpečnosti (StB), která měla dlouhodobě možnost uložené archiválie padělat a tím připravit pro rozkradení majetku řádných občanů pro svoje potřeby, jak již v mnoha kauzách je prokázáno. Navíc v kauze pana Kinského měla StB důvod reagovat již po prvním dopisu pana Kinského z roku 1948, kdy poprvé od války se hlásil ke svému majetku. ESLP potvrdil nález Ústavního soudu ČR ve věci Lustračního zákona ve věci zaručit schopnost demokracie – cituji: „Nemůže nepotlačovat demokracii ten, kdo ji 40 let potlačoval“. Konec citátu ESLP.

Korupce důvodně podezřelých úředníků státní moci veřejné v ČR ve zločinném spolčení, s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné majetkové trestné činnosti ohrožuje demokracii v Česku. Stále více občanů ČR se proto obrací právem jako k poslední naději k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) do Štrasburku, kde jsou majetkové stížnosti řádných občanů ČR stejnými komunistickými totalitními strukturami v rozporu s čl. 34 EULP zadržovány.

Praktiky estébáků s vnitřní organizační strukturou, ve zločinném spolčení a dělbou činnosti, výstižně vyjádřil a sdělil posluchačům Radiožurnálu - Českého rozhlasu prezident Václav Havel dne 17.12.1995 v hovorech z Lán, cituji: „Souhlasím, aby se lidé dozvěděli o práci estébáků a jejich přisluhovačů, intrikách a manipulaci, zkreslování skutečností, aby lidi poškodili a stali se obětí zvůle totality. Vše upravili tak, aby zfalšováním docílili svého záměru.“ V předmětné věci se estébáci již od svého založení tj. od roku 1946 zaměřili na ukradení a zmocnění se majetků obrovských hodnot a ceny nejen majetků pana Františka Kinského, pana Tomáše Bati, hlubocké větve Schwarzenbergů, a dalších řádných občanů usilujících o uznání svých nezpochybnitelných vlastnických práv.

Skutečnost, že okresní soud v Děčíně žalobu věcně, úplně, nestranně a nezávisle na státní moci zákonodárné a exekutivní neprojednal, zavinila, že v žalobě uvedená porušení trvají a tento neústavní postup vede k dalším neústavním důsledkům. Je-li samotné počáteční rozhodnutí stiženo nezákonností a tato vada není napravena, přechází tato vada i na rozhodnutí navazující.

Vpředu a shora uvedené dokládáme níže uvedenými skutečnostmi:

Jmenovitě: ředitelem Archivu hl. města Prahy byl od roku 1949 do roku 1960 pan PhDr. Václav Hlavsa, který byl zároveň ředitelem Muzea hl. města Prahy. Tento archivář a knihovník se narodil 8.11.1905 v Kejnicích u Horažďovic a je evidován ve svazcích komunistické STB, kde nalezneme následující údaje:

1)      Hlavsa Václav: narozen 8.11.1905

2)      Typ spolupráce: Držitel konspiračního a propůjčeného bytu

3)      Krycí jméno: Spisovatel

4)      Spisová značka: 14510

5)      Správa STB: Praha, neurčeno

Dále, jasným důkazem zasahování moci exekutivní do moci soudní jsou postoje, činny a výroky ministra kultury Pavla Dostála (ČSSD). Přestože se i další političtí představitelé naší země angažovali v kauze Kinský, žádný z nich nevystupoval v médiích a na půdě sněmovny Parlamentu ČR tak často, jako min. kultury Pavel Dostál. Rovněž na bedrech pana Dostála leží fakt, že svým postupem a zarputilou angažovaností v této kauze posunul tento spor do roviny politické, přičemž se odvolával na jakousi „politickou dohodu“, jejíž hranicí byl 25. únor 1948. K této „dohodě“ se vyjádřil pan Petr Uhl následovně (cituji): „Argumentovat tím, že tu byla politická „dohoda“ (navíc žádná nebyla, byl jsem u toho!), že se nepůjde za hranici 25. února 1948, je skutečné pohrdání soudy a jejich nepřípustné ovlivňování.“[1]

Dalším faktem, který hovoří ve prospěch zasahování a následnému ovlivňování moci soudní mocí výkonnou, je samotný princip dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Přitom nezávislost těchto tří složek je jedinou garancí právního a demokratického státu. Jinými slovy řečeno, co je dovoleno lidu, není dovoleno vládě a naopak! Konkrétněji, co se týká komentování soudních rozhodnutí, soudních postupů je v právním a demokratickém státě striktně zakázané vládě, jejímž členem (jakožto ministr kultury) je právě pan ministr Dostál. Krátce řečeno, zpochybňování soudních rozhodnutí nepochybně znamená útok na soudy. Ostatně, těmito slovy popsal ministra kultury Ústavní soudce Antonín Procházka: „Počíná si jako vrchnostenský orgán v době totality. Kastuje lidi na šlechtice a nešlechtice. Když jsou splněny zákonné podmínky, vrátit se to (majetky) občanovi musí, padni komu padni. Jinak by šlo o diskriminaci.“[2] Třebaže se rozhodnutí soudů nemusí vládě líbit a je jí „proti srsti“, vláda se nikdy nesmí kriticky vyjadřovat k rozhodnutí soudů, neboť již tento holý fakt, je chápán jako vměšování moci exekutivní do moci soudní.[3] Zde bych opět rád připomněl dvě citace z otevřeného dopisu P. Uhla, který adresoval panu min. Dostálovi: „Profesorka obojího práva Marie Kalenská klame veřejnost, že „restituční zákony“ jako speciální zákony vylučují prý použití občanského zákona jako normy obecné. Když to tvrdí profesorka práva, je to profesionální selhání. Když to ale tvrdí ministr kultury, ohrožuje to demokracii. Nelze to vykládat jinak než jako zřejmý ministrův nátlak na soudy, jak mají zákony vykládat“ a na jiném místě autor píše: „Tvé (míněn ministr Pavel Dostál) výroky jen posilují tradiční lidové představy o národnosti. A mohou vlastně povzbuzovat dnešní české soudy k tak absurdním postupům, jako bylo zjišťování rakovnického soudu, do které že školy v Argentině chodil František Oldřich Kinský, kam se se svou matkou a sestrami přestěhoval jako čtyřletý v roce 1940. Soud zjistil, že chodil do školy se španělským vyučovacím jazykem, a to přesto, že v místě byla škola s vyučovacím jazykem německým. Žalobci to prospívalo, jako dítě neněmčil, ale stejně mu to nepomohlo, ani to, že matka, napůl Argentinka, narodivší se v Káhiře, udávala egyptskou národnost.“[4]

Nyní bych rád doložil vměšování pana ministra Dostála, jakožto člena vlády a tedy představitele moci exekutivní do moci soudní na konkrétních výrocích:

1) 25. 6. 2003. Pro internetovou obdobu deníku Právo se p. ministr Dostál vyjádřil (v reakci na vítězství Františka Oldřicha Kinského u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí) následujícím způsobem (cituji): „Skutečnost, že dnes je vrácen nějaký malý kousek pole, je precedens. Protože když se může Kinskému vrátit malý kousek pole, tak proč by se mu nemohlo vrátit pět, deset, či sto hektarů lesa? Když se může vrátit sto hektarů, tak proč ne vila a když vila, tak proč ne palác Kinských na Staroměstském náměstí?“[5] Autor článku příhodně nazval tento odstavec: Ministr kultury se zděsil. Zde bych opět rád připomněl část citace Ústavního soudce Antonína Procházky, která je totožná s mým stanoviskem: „Když jsou splněny zákonné podmínky, vrátit se to (majetky) občanovi musí, padni komu padni. Jinak by šlo o diskriminaci.“

Dále pak komentoval p. min. Dostál rozhodnutí soudu těmito slovy (cituji): „Je to strašlivé, protože v případě Kinského-jak o tom svědčí veškeré dokumenty-jen naprosto slepý soudce, který navíc neumí ani slepecké písmo, může rozhodnout, že dekrety v souvislosti s Kinským nebyly použity oprávněně“. Mimo jiné Dostál dále uvedl (cituji): „Ano, souhlasím s tím, že může najít nějaké formální pochybení, že někde chybí datum, či něco bylo doručeno pozdě, ale jestliže někdo má zřetelnou nacistickou minulost, pak vracet mu v této chvíli 1,5 hektárku je výsměchem všem těm, kteří zahynuli v Osvětimi třeba proto, že nesouhlasili s postoji některých svých spoluobčanů, kteří se přihlásili k německému občanství a k Německé říši.“[6] První citace je (jeden z mnoha výroků, jak ostatně následně doložím) pro mne, stejně jako např. pro p. Petra Uhla, či pro Ústavního soudce Antonína Procházku jasným útokem na nezávislost našeho soudnictví, neboť je nepřípustné, aby člen vlády, jakožto představitel moci exekutivní otevřeně kritizoval rozhodnutí soudů a tudíž zasahoval svými výroky do moci soudní. Druhá citace je pro mne nevhodným populismem a prezentací odsouzeníhodného antiněmeckého cítění. Mimochodem, rád bych věděl, jaké duševní pochody vedly pana min. Dostála k závěru, že František Oldřich Kinský (odjel s matkou a sestrami r. 1940 do Argentiny a byly mu v té době 4 roky) je osoba se zřetelnou nacistickou minulostí?

2) Rozhovor min. Dostála pro časopis „Týden“ č.27/2003. Ot. Redaktora: „Na úterý jste svolal schůzku stranických špiček. Nebojíte se signálu navenek, že se čeští politici radí, jak vyzrát na šlechtu a její nároky?“ Min. Dostál v odpovědi uvedl (cituji): „Opakuji, že tu nejde o Šlechtu. Když ale celá restituční legislativa stojí na základním politickém rozhodnutí, že se nepůjde před 25. únor 1948, musí si politici pohlídat i to, proč to není dodržováno.“ Tak za prvé, jak jsem výše uvedl, rád bych opět připomněl stanovisko Petra Uhla, který tvrdí, že žádná politická dohoda neexistuje. Za druhé chci upozornit na stanovisko JUDr. Milana Hulíka, který se k tomuto problému vyjádřil následovně (cituji): „ …ne celá restituční legislativa stojí na tomto principu. Nestojí na něm totiž restituční zákon č. 243/1992 Sb. dovolující za některých předpokladů vydání majetku konfiskovaného právě presidentským dekretem. Stejně tak prolamuje magickou „konsensuální hranici“ roku 1948 zákon č.116/1994 Sb. „o vydání židovského majetku“.“[7] Navíc v případě nároků pana Františka Oldřicha Kinského se vůbec nejedná o prolamování tzv. Benešových dekretů, neboť pan František Oldřich Kinský zdědil svůj majetek po svém pradědovi, jakožto ještě nenarozené dítě. Rakouský občanský zákoník, který v našich zemích platil až do r. 1950 umožňoval odkázat majetek osobě ještě nenarozené.

Za jeden z nejtěžších výroků, které považuji za zcela zřejmý útok na nezávislost českého soudnictví a za jasný důkaz vměšování se moci exekutivní do moci soudní následující výrok p. min. Dostála, který rovněž uvedl ve svém rozhovoru pro časopis Týden č.27/2003 (cituji): „Je tu rozhodnutí soudu, které nepřímo zpochybňuje a obchází celý princip restitucí. Není jediné, ty procesy se mnohdy nevedou jako restituční, ale jsou zakamuflovány jako občanskoprávní. Proto je důležité se napříč stranami pobavit o tom, zda je možné legislativní cestou vytvořit takové podmínky, aby soudy už takto dál nerozhodovaly.“ Tento výrok je pro mne dalším jasným důkazem o neúctě pana ministra k právu a o snaze pana min. Dostála ovlivnit nezávislost soudů a zároveň jasným ohrožením právního a demokratického zřízení našeho státu. K tomu se JUDr. Milan Hulík vyjadřuje následujícím způsobem: „Aby soudy takto dál nerozhodovaly! Toto pronesl politik ve funkci ministra kultury České republiky! Nemám čas chodit k soudu jako žalovaný na ochranu osobnosti panem ministrem Dostálem, a proto nenapíši, jaká historická reminiscence s jiným jeho resortním kolegou mě v této souvislosti napadla. Takže soudům je třeba přitáhnout uzdu a nařídit jim, jak mají rozhodovat! Nejlépe ústavní direktivou, že ve sporech státu a jedince o vydání majetku v držení státu, mají rozhodnout ve prospěch státu! Tím by mohla být úspěšně dokončena reforma justice.“[8]

O faktu, že pan ministr Dostál nectí právo svědčí i jeho další výrok, který tentokrát adresoval Ústavnímu soudu (to samé číslo časopisu Týden, č.27/2003): „Ústavní soud otevřel tuto Pandořinu skříňku. Při jeho dosavadním složení se tomu ale vůbec nedivím, já jsem k němu měl vždy velikou nedůvěru.“ Myslím si, že tento výrok lze plným právem nazvat jako skandální a absolutně nepřípustný. Neboť jak je možné, že se člen vlády a tedy představitel moci exekutivní může vyjadřovat takovýmto způsobem o nejvyšší instituci české justice a tudíž o vrcholném představiteli moci soudní ?!!zde bych opět rád připomněl odpověď Ústavního soudce Antonína Procházky, který říká: „Počíná si jako vrchnostenský orgán v době totality. Kastuje lidi na šlechtice a nešlechtice. Když jsou splněny zákonné podmínky, vrátit se to (majetky) občanovi musí, padni komu padni. Jinak by šlo o diskriminaci.“[9]

3) Dalším „přehmatem“ se stalo Dostálovo tvrzení, že v případě prohry s Kinským přijde stát o ohromné majetky. Tato hysterie, vedla k tomu, že snad každý, kdo je obeznámen s touto kauzou má před očima neustále se opakující částku 40 miliard korun. Ostatně tato částka se opakuje téměř v každém článku, který se týká této kauzy. Tím chci říct, že se podle mého názoru jedná o strašení veřejnosti, neboť v případě prohry by stát (a tedy občané) musel zaplatit onu magickou a dle mého názoru nesmyslně přehnanou částku. Zde bych opět rád použil citaci z otevřeného dopisu P. Uhla min. Dostálovi: „Ale Ty jediný jsi tvrdil, že pokud to soudům nezatrhneme, přijdeme o ohromné majetky. Ještě dnes opakují sdělovací prostředky hausnumero 40 miliard, což má být hodnota majetku Kinských. Podle mých informací má největší hodnotu Kinského palác na pražském Staroměstském náměstí, kolem 400 milionů, a všechen ostatní majetek - jsou to hlavně lesy a parcely - nejvýš 300 milonů. Čtyřicet miliard se stalo bojovou notorietou.“