Palachovy děti
Prohlédla jsem si fotografie Robina Hájka z dnešního odpoledne na Václavském náměstí na Můstku: http://www.free.cz.
Zúčastnila jsem se akce, koncertu pořádaného pod heslem Stop komunismu šesticí mladých lidí, hlásících se k odkazu Jana Palacha. Ač přišli i na nedělní koncert S komunisty se nemluví II do haly ČKD, stejně jako celá řada lidí, po mnoho let usilujících o nápravu věcí veřejných a o probuzení a obrození naší společnosti za cenu vysokých osobních obětí a nezřídka za posměchu a znevažování okolí, bohužel téměř marně. Ostudným vyvrcholením této éry je řada nespravedlivých a vykonstruovaných soudních procesů, vedených s Vladimírem Hučínem, tím nejlepším z nejlepších, jehož ve vší vážnosti hodlá hnusná, arogantní bolševikům zaprodaná justice odsoudit až na deset let do kriminálu.
Ač domněle „ostřílená“, musím zkonstatovat, že až dnes mne "Palachovy děti" nečekaným způsobem „dostaly“. Zmítám se v protichůdných pocitech, jež jsou směsicí vzteku, kruté lítosti a nečekaného dojetí, které mne zaplavilo při pohledu na ně a při pomyšlení, že muselo uplynout dlouhých 35 let od otřesného činu Jana Palacha. Činu, při kterém obětoval to nejcennější, vlastní život, kdy chtěl svou zápalnou obětí v našem, sovětskou okupací ochromeném a poníženém národě probudit národní hrdost a normální vlastenectví, dlouhých třicet pět let, než tento národ vydal ze sebe několik jedinců, kterým konečně není lhostejné, kde a mezi kým žijí, kdo nám vládne, jaká je jejich a naše minulost, která jim je účelově utajovaná, jak bude vypadat jejich budoucí život a jsou schopni nahlížet reálně situaci, zformulovat své požadavky a konat. Navíc jsou ochotni mluvit i s námi, „stařešiny“ a dokonce nám naslouchat. Je nejvyšší čas. My už jsme unaveni, i když si to jen neradi přiznáváme.
Chtěla bych jim na tomto místě velmi, velmi poděkovat a popřát hodně štěstí a sil, budou je potřebovat, vybrali si obtížnou, ale podle mého názoru jedině správnou Cestu. Musí ještě přitvrdit. Nevím, zda si v plné míře uvědomují koho mají proti sobě. Ve večerním TV zpravodajství nebyla o jejich akci, kterou já osobně považuji za skutečnou UDÁLOST, ani zmínka. Pouze krátká informace na ČR 1 - Radiožurnál. To je nejlepší důkaz, že se strefili přímo do černého. Mladé nemůže nikdo zastavit. Naštěstí dnes již ne, přes veškeré snahy, dosud skrytě, represivního státního aparátu naší zlé a pokrytecké vlády, prolezlé lidmi zkaženými bolševickým režimem, či přímo členy jejich zákonem odsouzené zločinecké organizace. Jen ať si něco zkusí, ještě jsme tu my, starší generace, máme bolševické praktiky v živé paměti a nedopustíme, aby těmto krásným a inteligentním mladým lidem byl zkřiven byť jen jediný vlásek.
Psáno dne 28. záři 2004 v den státního svátku české státnosti, svátku sv. Václava, patrona České země. Tento téměř zapomenutý chorál na Václavském náměstí na závěr zazněl.
Claudie Nikolajenková
Poznámka: Poněkud zdravotně indisponovaná a unavená z věčného harcování po soudech na Moravě a jejich hnusného průběhu, po různých akcích na různých místech, na nichž nechci chybět, sesypala jsem se a pláču. Mnoho let se mi to nestalo. Myslela jsem že jsem tvrdá a nemůže se mne již nic dotknout. Dojal mne Milan Paumer, který si vysloužil až zde ono přízvisko „ten třetí od Mašínů“, za svůj přikladný čin, kterým chtěl pohnout Čechy k aktivnímu odporu, na rozdíl od pozdějšího zoufalého činu Jana Palacha, dojalo mne, jak spolu s Vladimírem Hučínem, dalším příkladným člověkem s těmito lidičkami rozmlouval. Dojal mne upřímný úsměv hocha v červeném tričku ze skupiny Palachovy děti, který se se mnou přišel rozloučit, dojal mne překvapivě pevný stisk ruky jedné z dívek, který napovídá mnoho. A tak zde brečím, nestydím se za to - a doufám ...
Už je dobře, jedeme dál …