Pěkně a výstižně řečeno, díky. Sama sice takové zkušenosti nemám, ale podobný osud postihl (z trochu jiné stránky) polovinu mých něměckých předků při divokém odsunu ze Sudet. Na mou maminku si ve škole převážně čeští kolaboranti ukazovali jako na tu nacistickou svini, přestože můj prastrýc, ač Němec, zahynul v koncentráku. (Nechtělo se mu hajlovat a raději do těch fašounů střílel). Nemám tedy proti exulantům vůbec žádné předsudky, spíše jsem se pozastavovala nad tím, že tvoří morální jádro naší společnosti. Zatímco čeští pravicoví intelektuálové žvaní po kavárnách a antikomunisticky smýšlející lidé pragmaticky hrabou na svém vlastním písku. Ze zkušeností mých příbuzných vím, že hrana může zvonit každému z nás. Takže - chápu a rozumím. V paměti mi utkvěla vzpomínka jedné z mých tet (teď žije v Kalifornii, pravidelně se vrací) - bylo jí asi sedm let a nuceně opouštěla svůj domov s peřinou na zádech. Říkala mi: "Niemand hat meine Trane gesehen..." (Aspoň nikdo neviděl moje slzy).