Po dvanácti letech, šesti měsících a šestnácti dnech česká justice nakonec porodila myš - zmetka. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 Mgr. Vítězslav Rašík vynesl první rozsudek v této cause, která svou délkou i skandálností a porušováním nejen mnohých principů práva ale i základních lidských práv již dávno předčila Dreyfusovu aféru, která se odehrávala ve Francii před sto lety. Závěrečná řeč státního zástupce Judr Jeziorka bude jistě citována jako učebnicový příklad toho, co by v právním a civilizovaném státě nikdy zaznět nemělo. Mudr Yekta Uzunoglu byl uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky s podmínkou na pět let. MUDr Uzunoglu se proti rozsudku ihned odvolal. Při vyhlášení rozsudku přišlo do malé soudní síně nejméně 14 ozbrojených uniformovaných stráží – i jejich přítomnost symbolizovala bezpráví a násilí, které tuto kauzu doprovází od prvního již přes dvanáct a půl roku. Závěrečná řeč MUDr Uzunoglu byla skvělá a bude rozšířena elektronickým samizdatem. Na lavici obžalovaných seděl ne Uzunoglu, ale státní zástupce Jeziorek a soudce Rašík. Kauza Dr. Uzunboglu nasvědčuje, že česká justice a policie jsou skutečně v hluboké krizi a je v zájmu nás všech, abychom dosáhli nápravy. František Janouch Jaderní Fyzik

Střet ekonomických zájmů končí soudním martyriem aneb: Chcete ho dál soudit? Yekta Uzunoglu (nar. 1953) je kurdský lékař, publicista a podnikatel, který vystudoval medicínu v Praze a dostal se - jako student - do konfliktu s československými úřady zejména kvůli kritice úplatků za viza a vydávání kurdských studentů režimu Saddáma Husajna. Byl vyhoštěn z ČSSR. Odjel do Paříže, tam získal stipendium na Pasteurově institutu, angažovala se pro něj Asociace France-Kurdistan a řada francouzských kulturních osobností. V roce 1979 se hlásí do organizace Lékaři bez hranic, pomáhá medicínsky i sociálně v irácko-iránské válce, pak v Iráku. Pro účast ve zmíněné organizaci mu turecká vláda odebrala cestovní pas. Přesto odjel do Spolkové republiky Německo (SRN), získal tam status politického uprchlíka, začal pracovat jako lékař. Spolupracuje s organizací Amnesty International a se Společností pro ohrožené národy. V r. 1983 je jedním ze zakladatelů prvního Kurdského institutu v Paříži, téhož roku zakládá podobný institut v SRN a stává se jeho ředitelem. V roce 1986 je zbaven občanství Turecka. Projektuje kurdské vysílání rozhlasové stanice Radio Monte Carlo. V letech 1987-88 přednáší o Kurdech, o lidských právech, o menšinách apod. Koncem roku 1988 se vrací k medicíně a současně zakládá obchodní společnost, z jejíchž zdrojů chce financovat své sociální a kulturní aktivity. V roce 1989 se dostává do prvního konfliktu s podniky zahraničního obchodu ČSSR, když ukazuje, že některé z nich financovaly teroristické aktivity v západní Evropě i v Turecku. V září 1990 zakládá v ČSFR pobočku své obchodní společnosti, působící v SRN. V r. 1991 organizuje a financuje mezinárodní semináře k ekonomické reformě v Československu. Rovněž uveřejňuje desítky článků o ochraně lidských práv ve světě. V roce 1993 je spoluautorem knihy Ekonomické perspektivy ČR. Je ovšem též překladatelem části Bible do kurdštiny, překladatelem některých povídek Karla Čapka a autorem knížky Kurdská přísloví. V r. 1993 mohl poprvé po letech navštívit rodinu v Turecku, později mu ale bylo zakázáno z Turecka vycestovat. Rovněž v roce 1993 zakládá obchodně výrobní společnosti v ČR, v SRN a v Turecku. V srpnu r. 1994 podepisuje smlouvu s firmou Škoda-Praha. Jeho společnost se stala výhradním zástupcem Škoda-Praha na Středním východě. Ve hře byl zejména prodej lokomotiv v ceně 250 mil. dolarů, rovněž prodej automobilů zn. Škoda a dostavba elektrárny českou firmou v Turecku (investice za 360 mil.dolarů). Tyto obchody, které mohly přinést českým podnikům i státu značné zisky, však nemohly být realizovány. Dne 13. 9. 1994 byl Y.Uzunoglu zatčen příslušníky útvaru pro odhalování organizovaného zločinu doma a ve firmě provedena rozsáhlá domovní prohlídka, zabaveny různé předměty a doklady včetně dokladů finančních /z nichž byly pak dosud nezjištěnými pachateli vybrány a odcizeny značné částky/. Dva týdny před zatčením, 31.8., byl Yekta Uzunoglu osobně varován (!) Jaromírem Johanesem, bývalým ministrem zahraničních věcí komunistické ČSSR, poté ředitelem fy Škoda-Export v Turecku, aby dal ruce pryč od obchodů s Tureckem. Dr. Uzunoglu vstoupil zřejmě do sféry jeho záměrů a zájmů…. Po zatčení, hrubém zacházení a mučení byl dr.Y.Uzunoglu obviněn z několika závažných trestných činů: hospodářského podvodu, přípravy tří vražd, nedovoleného ozbrojení a též trestného činu mučení a omezování osobní svobody. Vyšetřován byl vazebně v Ruzyni, jedním z jeho vyšetřovatelů byl Viktor Špirk, který byl - předtím - též vyšetřovatelem StB v několika kauzách českých disidentů, například Vlasty Chramostové a Libuše Šilhánové na jaře r. 1989. Dozorovou státní zástupkyní v kauze Uzunoglu byla paradoxně manželka Viktora Špirka, JUDr. Stanislava Špirková. Ve vazbě strávil (spolu s těžkými zločinci) dva a půl roku. Vazebně stíháni byli v jeho kauze 3 další Kurdové, z nichž jeden na následky věznění pak zemřel. Proti prodloužení Uzunoglovy vazby (po dvou letech) protestovali jeho přátelé a zástupci Českého helsinského výboru demonstrací před ruzyňskou věznicí, a to dne 31.srpna.1996 . Zástupce německé vlády, která si zřejmě byla vědoma neoprávněnosti jeho věznění, doručil MUDr. Yektovi Uzunoglu doklad o německém státním občanství, a to přímo do ruzyňské věznice. Obžaloba byla podána po 5 letech, 6 měsících a 4 dnech po sdělení obvinění. Teprve v roce 2000 začal na případu pracovat obvodní soud pro Prahu 4. Krátce poté byla obvinění z několika trestných činů stažena, zůstalo jen obvinění a posléze obžaloba z trestného činu mučení a omezování osobní svobody (paragrafy § 235 a § 231 ), což se údajně mělo odehrát dne 8.9. 1994 od 18 hod. do 2 hodin ráno 9.9. a pak ještě dne 13.9. 1994 od 18 do 22 hodin. V obviněních z mučení a omezování svobody hrál důležitou roli svědek a současně údajný poškozený, turecký i československý agent Otan Göksel alias Gürkan Göksel, spojený – jak se ukázalo – s nezákonnými a přímo kriminálními aktivitami v západní Evropě, ale i s činnostmi některých příslušníků bývalé československé policie, přičemž některé tyto styky přetrvávají podnes. /O stycích těchto činitelů s možným úhlavním iniciátorem celého martyria dr. Yekty Uzunoglu zatím nejsou důkazy. Někde ale jistě jsou…/ Tento svědek-poškozený často měnil své výpovědi, pak se opakovaně nedostavoval k soudu, byl pro to pokutován, posléze u soudu prohlásil, že „pan doktor Uzunoglu nikoho nemučil, ani tam nebyl“. V jedné výpovědi řekl: „Dočetl jsem se o tom v českém tisku, že Uzunoglu měl někoho mučit.“ Poté, co byl dr. Yekta Uzunoglu 13. 9. 1994 zatčen, snažili se zástupci firem BOOTs a VEPA, kteří se to dověděli a s nimiž Y. Uzunoglu toho dne jednal (nejdříve v restauraci Fachhredin, poté v Redutě), doručit do Prahy příslušným orgánům svá čestná prohlášení, ověřená notáři, že v inkriminované době byl a jednal s nimi. (Přítomni byli i čeští přátelé: Jaroslav Kořán a Tomáš Vrba.) Tato čestná prohlášení zástupců zahraničních firem existují, jsou již 12 let ve spisu, ale soud s nimi nepracuje. Pokud šlo o datum 8.9., jednal dr. Uzunoglu ten večer s generálem Kováčikem, náměstkem ministra dopravy Jírou a gen. ředitelem Valdou, a to v hotelu Diplomat v Praze 6. Existují i účtenky z uvedených restaurací. Navzdory všem těmto skutečnostem ale soudní řízení proti dr. Uzunoglu pokračovalo dál, po 25 stáních bylo uspořádáno další ve dnech 27. a 29. března 2007, a pro mnohé zúčastněné občany vyvstala otázka, co ještě bude soudce Mgr. Vítězslav Rašík se svým dvojčlenným senátem soudit. Zda vezme v potaz důležitá svědectví (alibi) zástupců firem BOOTs a VEPA, která jsou v podobě čestných prohlášení (ověřených notáři) spolu se stvrzenkami z restaurací a j. výpověďmi i důkazy uložena ve spisu, nebo předvolá další svědky, jejichž pomocí se bude snažit dokázat Uzunoglovu vinu? Vyvstaly i otázky: platí u nás v Česku ještě princip presumpce neviny anebo se na soudní scénu prodírá spíš nenapsaná zásada presumpce VINY? A komu ten soudcův postup slouží? Kdo má na dokázání viny obžalovaného a neviny skutečných viníků tak silný zájem? Podle názoru občanů, kteří se s případem dr. Uzunoglu důkladně seznámili, stojí v pozadí celé věci hospodářsko-policejní komplot určitých osob a struktur, umocněný některými osobními nenávistmi a záštěmi, xenofobii nevyjímaje. Vzpomeňme na články o tureckém mafiánovi z poloviny 90. let! A vzpomeňme na nekonečnou řadu příkoří, šikan, poškozování majetku, krádeží i ohrožení života, jichž se nekalé živly, zapojené do pronásledování dr.Yekty Uzunoglu, dopustily! Už v minulém roce, dne 3. března 2006, vydala velká skupina českých občanů prohlášení, otevřený dopis, nazvaný „Žalujeme“. Mimo jiné k připomínce Zolovy proklamace „Žaluji“ z roku 1902, zaměřené proti nespravedlivému a krutému odsouzení francouzského důstojníka Alfréda Dreyfuse pro údajnou špionáž na doživotí. Tento francouzský občan byl však po zveřejnění protestního dopisu světoznámého spisovatele Emila Zoly zproštěn obžaloby(!)/, rehabilitován a nakonec vyznamenán nejvyšším francouzským řádem. MUDr. Yekta Uzunoglu byl zatčen přesně po stu letech (1894-1994), jeho proces už trvá víc než 12 let, ale jeho zproštění obžaloby a ospravedlnění je zatím v nedohlednu. Proto zahájil hladovku. Co bylo jejím cílem? Především - podle vlastních slov - žádal, aby jeho soudní pře byla spravedlivě a v krátké lhůtě (konečně, po 12 a půl letech) rozhodnuta. Zároveň chtěl poukázat na skutečnost, že soudci, státní zástupci a policisté nejsou za svá pochybení a trestné činy náležitě šetřeni a následně trestáni - tak jako ostatní občané. Chtěl poukázat na nedobrý stav české policie a justice. - K jeho hladovce se - na podporu jeho požadavků - jednodenními hladovkami připojilo až dosud více než 130 občanů včetně Václava Havla. Post scriptum Dne 27. a 29. března se konalo za velké účasti u Obvodního soudu pro Prahu 4 poslední (ale jistě ne konečné) přelíčení. Státní zástupce JUDr. P.Jeziorek přednesl (dvakrát, v obou dnech) své řeči plné nepřesností a nepravd. Jejich stylistická i obsahová úroveň byla projevem starého a pokleslého právního myšlení. Zejména dva jeho výroky by měly vejít do dějin souzení v Česku: „Dospěli jsme k názoru, že on to mohl udělat.“ „Kdyby se ti obžalovaní hned v roce 1995 přiznali, tak jsme tady dneska nestáli.“ Posléze navrhl odsoudit MUDr.Y.Uzunoglu jako vinného, a to k trestu ztráty svobody ve výši vazby. V druhé části soudního stání promluvili obhájci JUDr. Kulhavý a JUDr. Jablonský. Všechny obžalované (Yektu Uzunoglu a dva občany kurdské národnosti) skvěle obhájili. Zejména řeč JUDr..Jablonského byla brilantní, místy právem satirická až výsměšná. Obžalovaný Uzunoglu se hájil skvěle, jeho projev svědčil nejen o dobré znalosti práva včetně práva mezinárodního, ale též o pocitu a přesvědčení naprosté neviny. Přesto byl - jak zaznělo v závěrečné řeči soudce Mgr. V. Rašíka - odsouzen za vydírání (§235) k trestu ztráty svobody v trvání dvou let s podmínkou na pět let, další Kurdové za tentýž trestný čin k trestu vyhoštění na 10 let. Oba obhájci se na místě odvolali. Občané, kteří tento případ a množství důkazů ve prospěch obžalovaného Yekta Uzunoglu dlouhodobě a pozorně sledovali, byli rozsudkem šokováni. Libuše Šilhánová Předsedkyně Českého Helsinského Výboru

To George Soros and all numerous friends who helped to carry out these beautiful projects ČESKOSLOVENSKÝ DISENT A JEHO TECHNICKÉ VYBAVENÍ (1979-1989) František Janouch NADACE CHARTY 77 STOCKHOLM-PRAHA Dovolte, abych začal krátkou osobní vzpomínkou. Po většinu mého života jsem se setkával se zakázanými knihami či rukopisy. Po otcově zatčení v roce 1943 jsem našel někde pod postelí cyklostylované Rudé Právo. Matka zbledla – kdyby ho našli gestapáci při domovní prohlídce, mohlo by to dopadnout pro otce špatně. Špatně to dopadlo pro jeho strýce, Jakuba Šmída, bývalého osobního šoféra presidenta Eduarda Beneše, který tyto zakázané tiskoviny rozmnožoval v kanceláři presidenta republiky. Byl též zatčen a zemřel v roce 1943 v Auschwitzu. Setkal jsem se znovu s „ilegálními“ tiskovinami, říkalo se jim samizdaty, během svých studií v Rusku. A nakonec po okupaci naší země v roce 1968, kdy se svobodné, necensurované slovo mohlo šířit mezi čtenáři zase pouze jako neoficiálně rozmnožované tiskoviny. Česká historie má jakousi zvláštní periodicitu: když nás okupovali Němci, bylo mému otci 37 let, stejně jako mně, když nás okupoval Sovětský svaz. Byl jsem stejně stár jako můj otec, když mně vnější okolnosti donutily zabývat se neoficiálními tiskovinami, tedy samizdatem. Můj otec za tuto svou činnost zaplatil několikaletým vězněním v koncentráku. Já jsem byl za podobnou činnost „pouze zbaven“ československého státního občanství. * * * Samizdat v Československu po roce 1969-70 nebyl lépe vybaven než byl vybaven samizdat ruský. V podstatě byl vyráběn na ručních psacích strojích s pomocí kopíráků a tenkých, průklepových papírů. Československý samizdat si více potrpěl na vnější formy. Na stroji přepisované rukopisy byl ručně vázány, na – většinou plátěnou obálku byly vyráženy jméno autora a název knihy. Tyto samizdatové rukopisy byly nezřídka i ilustrovány. Po založení Nadace Charty 77 ve Stockholmu (1978) a po překonání počátečních finančních problémů (prvotním a hlavním úkolem Nadace Charty 77 byla finanční pomoc rodinám uvězněných disidentů a osobám, které ztratily práci pro svá politická přesvědčení) začaly Nadaci „přebývat“ prostředky i na jiné projekty. Musím dodat: hlavně díky George Sorosovi. Kromě finanční podpory na vydávání českých knih v zahraničí (Nadace Charty 77 podpořila vydání kolem stovky knižních titulů, gramofonových desek, audiokazet a většího množství časopisů), jsme začali přemýšlet i o dalších směrech činnosti. Tak se postupně zrodily i tak zvané technické projekty, které se v těsné spolupráci s přáteli doma intensivně a zdárně vyvíjely zhruba od roku 1981. V roce 1989 byl československý disent zřejmě technicky a koncepčně nejlépe vybaveným ze všech východoevropských disentů. Pokusím se toto své tvrzení ilustrovat a dokázat. AUDIOPROJEKT Persekuce jazzové sekce a odpor proti této persekuci byly důležitou částí revolty nejmladší generace v naší zemi. To, po čem mládež toužila, byly gramofonové desky s moderní hudbou. Nadace Charty jich posílala celé balíky, hlavně na adresu Václava Havla (ale nejen na jeho), který je potom dále rozděloval. Mladí lidé si je přepisovali na audiokazety a dále šířili. Kopírování jedna ku jedné bylo ovšem pomalé a tak mi někdo poradil koupit kopírovací magnetofon, schopný najednou udělat pět a i více kopií. Dalším problémem bylo, že mládež chtěla nejen poslouchat zahraniční kapely či bandy, ale i šířit vlastní nahrávky. Kromě kopírovacího či rozmnožovacího magnetofonu bylo proto potřeba mít kvalitní záznamový stereofonní magnetofon. Podařilo se mi na západním trhu objevit malý profesionální stereomagnetofon značky SONY a vynikající stereo mikrofon. Odhaduji, že jich bylo postupně posláno do Československa alespoň dva tucty – přesný počet by bylo možné zjistit z výročních finančních zpráv Nadace Charty 77. Magnetofony sloužily též k nahrávání důležitých pořadů, projevů pro zahraničí atd. PŘEKONÁNÍ INFORMAČNÍCH BARIÉR bylo dalším důležitým úkolem Nadace Charty 77. Nejdůležitější a nejpodrobnější rozhlasové zpravodajství poskytovala Svobodná Evropa. Její vysílání byla však velice silně rušena – obyčejně byl nerušen pouze jeden kanál. Někdy počátkem osmdesátých let přišla firma SONY na trh s malým dokonalým transistorovým radiem (ICF-SW7600 pro všechny vlnové rozsahy, World All Band Receiver) s možností digitálně naprogramovat řadu stanic a tudíž okamžitého vyhledání té stanice, která není rušena. Těchto SONY radií bylo do Československa také posláno několik tuctů – myslím že dokonce více, než magnetofonů. Radia byla velice oceňována a vyhledávána. Byl jsem přesvědčen, že znám všechny přednosti tohoto malého technického zázraku, ale jeden můj přítel mě vyvedl z omylu. „Díky za to báječné kybernetické rádio, které samozřejmě plně využívám, i za ten magnetofónek. Ten mi přímo učaroval a předával jsem ho těm, jímž je určen, s krvácejícím srdcem. Jsem totiž dost netechnický typ a snad proto jsem dosud nepodnikl žádné kroky k uskutečnění svého 20 let starého snu: nahrávat si tajně nebo polotajně hádky, dialogy, debaty, večírky atd. atd. – studovat na nich kompoziční strukturu kolektivních hovorů – a jako dramatik se tím učit (dělat si grafy atd.). A pak přirozeně vše nahrané zase smazat. Když jsem ale teď měl příležitost si pár dní hrát s tímhle magnetofonkem, můj starý sen ožil a já se proto na Tebe obracím s prosbou: myslíš, že bys mi mohl – samozřejmě z mých peněz… Začnu stroječky: ještě jednou moc děkuji za radio! Mimo všech výhod, o nichž víš, má ještě jednu, pro mne obzvlášť důležitou: chytá a vysílá mi vše, co si svými krátkovlnnými vysílačkami říkají mí policajti. Neocenitelná věc! O tom, jak mne uchvátil ten magnetofonek, jsem Ti už psal. Teď už ho mají kamarádi z Jazzové sekce a pilně ho užívají. Nicméně kdybys časem – vůbec to nespěchá!! – poslal podobnou hračku i mně, byl bych přešťasten! (Dva citáty z dopisů Václava Havla –plná a nekrácená verse této korespondence je připravena do tisku a vyjde na podzim 2007). VIDEOPROJEKT Překonání cenzurních bariér sloužil i tak zvaný videoprojekt, který měl dvě etapy: pasivní a aktivní. Listy jednou uveřejnili tajný dokument československé censury: byl v něm dlouhý seznam filmů, nedoporučených či zakázaných k distribuci v Československu. Protože většina těchto filmů byla na Západě k disposici na videokazetách, napadlo mě, že by bylo možné tyto filmy koupit a posílat je domů. Ale jak je přehrávat? Tak se zrodila první část „samizdatového“ videoprojektu: Nadace Charty 77 koupila přes Tuzex asi tucet barevných televizorů a videomagnetofonů. Tuzex je dopravil na určenou adresu a projekt domácího kina byl hotov. Několik domácích kin bylo zařízeno v Praze, v Brně i Bratislavě. Stačilo potom nakoupit videokazety se zakázanými filmy, dopravit je nejrůznějšími způsoby domů a provoz mohl začít. Pro jistotu jsme nechali videokazety rozmnožit (pomáhal mi v tom Miroslav Abbrent z Västeråsu). Musím říct, že tento projekt narazil na odpor v zahraničí. Jeden dobrý přítel mi dokonce vynadal, že vytvářím v Chartě 77 nomenklaturu s barevnými televizory. Do krve jsem se hádal, že to není vytváření nomenklatury, ale překonávání informačních barier, tedy censury. Anička Marvanová mě podpořila: „Františku, budeš mi muset koupit nový koberec: zájemců o mé domácí kino je tolik, že ten můj starý úplně prošoupali“, napsala mi jednou. Druhá etapa videoprojektu vznikla v korespondenci s Olgou Havlovou, která mi jednou napsala, že by chtěli dokumentovat filmově disent a zda bych jim nemohl opatřit nějakou kameru a hlavně stolek k editování a stříhání nahraných záběrů. (Vyvolávání si doma troufali nějak zařídit, tuším, na Barrandově). Zde vznikl spor: zastával jsem názor, že je nutno orientovat se na videotechniku. Podařilo se mi přátele přesvědčit o správnosti této orientace. Nakoupili jsme nejdříve několik poloprofesionálních SONY videokamer a někdy v po roce 1986-7 začaly vznikat první dokumenty na videokasetách, dokonce i pokusy o videoprodukci (třeba film Fronda), různá interview atd. Současně Karel Kyncl v Londýně ve spolupráci s Pavlem Tigridem začal zaznamenávat nejzajímavější pořady britské televize, které spolu s českými komentáři potom posílal domů. Tak vlastně vznikl originální videožurnál, který byl nejen šířen v síti domácích kin, ale i dopravován do zahraničí a často používán i zahraničními televizemi.Za tento projekt se doma staral Čeněk – teprve později jsem zjistil, že to bylo společné jméno pro řadu osob, které se tímto projektem zabývaly. Nemohu zde opomenout Pavla Kačírka, který stojí v čele videožurnálu až dodnes. Myslím, že v tom byl „namočen“ i Honza Ruml – pozdější ministr vnitra a senátor. Jiným Čeňkem byl filmař Michal Hýbek, který vyrobil, pravda ještě starou technikou, krásný dokumentární film pod názvem Dopisy Olze, který byl zakoupen řadou západních televizí a promítán v době, kdy Havel získal Erasmovu cenu (1986). Tato skupina vyráběla měsíční videožurnály s přehledem nejdůležitějších událostí doma – kazety byly rozmnožovány a promítány a posílány i do zahraničí – občas byly záběry z nich promítány v západních televizních programech. Musím dodat, že skupina Originální videožurnál se udržela až do dnešního dne a produkuje zajímavé a hodnotné dokumentární filmy. POČÍTAČOVÝ PROJEKT Největším technickým projektem Charty 77 však byl tak zvaný počítačový projekt. Šlo v podstatě o nalezení způsobu, jak šířit psané slovo post-gutenbergovskou technikou. V Československu totiž existoval jeden legální problém. Ještě z padesátých let existovalo v Československu zákonodárství, převzaté z SSSR, které kriminalizovalo vlastnictví rozmnožovacích strojů, různých cyklostylů, ofsetových tiskáren, sazečských lisů. Jejich vlastnictví a používání bylo trestným činem. Cyklostyly musely být uzamčeny, cyklostylové blány byly přísně evidovány. Podobně tomu bylo i s jinou tiskárenskou technikou. Počátkem osmdesátých let se na západních trzích objevily elektrické psací stroje, které dovolovaly dělat větší množství čitelnějších průklepů – tedy kopií. někdy v roce 1981-82 se na západních trzích objevily dokonce i elektrické psací stroje s pamětí, které umožňovaly uložit do paměti větší část rukopisu (třeba 50-100 stran) a potom ji mnohokráte vypisovat. Nevýhodou byla nutnost zakládání s kopírovacími papíry každé nové stránky, výhodou byla podstatně lepší čitelnost textu a to, že tyto stroje nezakazoval žádný čs. zákon. Někdy v roce 1981-82 jsem měl poradu s Pavlem Tigridem, jak nejefektivněji pomoci čs. samizdatu. Pavel byl nadšen elektrickými stroji s pamětí, já byl skeptický, protože jsem je považoval za dočasné, velmi krátkodobé řešení a navrhoval se orientovat na osobní počítače, které stejně jako elektrické psací stroje nebyly kriminalizovány. Naopak, katastrofální zaostávání Československa a celého Sovětského bloku v počítačové technologii vedlo např. husákův režim k tomu, že začal dovolovat dovoz osobních počítačů včetně tiskáren téměř beze cla. S osobními počítačemi byl ovšem jeden velký problém: žádný ze západních osobních počítačů – personal computers – „nemluvil“ česky. Když mi George Soros přislíbil financování tak zvaného počítačového projektu, provedl jsem „průzkum“ trhu. Ve východoevropské pobočce IBM ve Vídni se mi vysmáli – takový projekt přece nemá žádnou komerční perspektivu. Počítače? V Československu? – nebuďte směšný. Podobně jsem dopadl i u jiných firem, např. u švédské firmy Erikssona, který v těch letech také zkoušel zahájit výrobu osobních počítačů. Úkol tedy zněl – naučit osobní počítače, tedy PC, psát česky (slovensky, polsky, maďarsky, rumunsky a rusky), změnit jejich klávesnice, dosáhnout toho, aby byla národní písmenka vidět na obrazovce a přizpůsobit tiskárny tak, aby napsaly to, co bylo uloženo v paměti a bylo zobrazeno na obrazovce – tedy jak se říkalo odborně, „dowloadovat“ do paměti počítače národní abecedy. Hlavním cílem tohoto projektu bylo začít 1.) vyrábět samizdat na počítačích 2.) rozšiřovat samizdat na disketách 3.) zlevnit výrobu českých knih v exilu – v zahraničí totiž nejdražší byla sazba a korektury v národních řečech 4.) dosáhnout toho, aby domácí autoři odevzdávali na disketě hotový, zkorigovaný rukopis, který by byl na západě pouze sformatován, vyrobeny tak zvané osvitky, vytištěn na linotronicu, svázán a potom propašován zpět domů. Nemám část vyprávět podrobnosti. Na projektu pracovalo několik osob – vyjmenuji zde pana Joachima Brussa (německého diplomata v Praze po revoluci), mého syna Erika Janoucha, skupinu polských počítačových expertů ve Stockholmu, pana Přemysla Janýra z Vídně, pana Františka Janovského, který počešťoval tiskařský program Ventura, vytvářel české a slovenské programy dělení slov (hyphenation dictionaries). V roce 1985 byl k disposici hlavně IBM PC, s parametry, nad kterými se dnešní počítačový odborník pouze zasměje. Rychlost procesoru Intel byla závratných 4.77 MHz, operační paměť byla 16 KB (později 64 KB), data bylo možné ukládat pouze na diskety s průměrem 5.24 coulů. Teprve další varianty přišly na trh s pevným diskem s objemem neuvěřitelných 10MB! Písmena na obrazovce vytvářel v těchto počítačích tak zvaný generátor písmen, který byl vypálen do čipu EPROM (Erasible Programable Read Only Memory), na kterém bylo vytvořeno 256 písmen, číslic a znaků souboru ASCI (American Standard Code for Information Interchange). Česká a jiná písmena bylo nutno vytvořit a umístit na posicích od 128 – 256, potom tyto nové kódy vypálit do prázdné EPROM-ky a vyměnit původní čip. Řešení bylo primitivní, ale fungovalo. Když jsme přešli na Laptopy Toshiba, podařilo se dokonce vyrobit i miniaturní čipy pro tyto počítače. (Poznamenám, že s rychlým vývojem počítačových parametrů bylo možné po několika letech vytvářen česká písmena softvérově). První počítač byl poslán Václavu Havlovi. S jeho celním odbavením neměl příjemce žádné problémy, trvalo necelou půlhodinu. Problémy měl však odesílatel, tj. Nadace Charty 77 a já. Malý osobní počítač IBM, jehož parametry byly popsány výše, byl totiž embargován jako strategické zboží a já musel dostat povolení až z Washingtonu k jeho odeslání do Československa. S vydatnou pomocí amerického velvyslance ve Stockholmu a přispěním všech kontaktů, které jsme měli ve Washingtonu, to trvalé déle než tři měsíce! Bylo to koncem roku 1985. Začal závod o čas. Co bude dřív? Změna režimu či náš počítačový projekt. Nakonec všechno začalo fungovat a na počátku podzimu 1989 přišla do Scheinfeldu disketa s rukopisem Havlovy knížky Do různých stran, připravená autorem do tisku. Můj syn provedl v Scheinfeldu závěrečná formatování a užaslý německý tiskař najednou uviděl, jak mu z jeho Linotronicu lezou háčky, čárky a kroužky. Před revolucí bylo do Československa dopraveno kolem 80-90 počítačů, 1-2 do Polska a dva do SSSR. Všechny s tiskárnami! První výtisk Havlovy knížky Do různých stran doručil do Prahy švédský ministr zahraničí Andersson, když předával Havlovi cenu Olofa Palmeho. Ale to bylo již 22-23 listopadu: o den později odstoupil první tajemník ÚV KSČ Jakeš a 30.listopadu jsem přiletěl do Prahy obtěžkán tuctem počítačů, počítačových tiskáren a faxů. Protože jsem měl možnost seznámit se dostatečně podrobně s technickým vybavením disentu v Polsku, SSSR a Maďarsku, dovoluji si tvrdit, že československý disent byl technologicky nejdál, i když třeba neměl velké podzemní tiskárny jako v Polsku. Dovolím si dokonce říct, že koncepčně byl československý disent lépe připraven na přicházející informační revoluci, než byly z politické scény již odcházející tak zvané oficiální či staré politické struktury.

Insert information in your flyer about other businesses participating in the trendy outfits fashion show and have them send the finished flyer to their mailing lists big shoes. Include businesses that do not compete with you but cater to the same clientele. Allow them to have travel wise booths or tables at your green life fashion show and put their logo on your flyer wholesale bags. The addition of other vendors on your flyer adds interest to potential visitors and gives you another advertising lady gaga show designer bag.

20170805lck louis vuitton outlet coach outlet online michael kors factory outlet longchamp bags nike shoes cheap oakley sunglasses nike trainers uk cartier watches canada goose outlet store cheap oakley sunglasses soccer cleats

20170805lck louis vuitton outlet coach outlet online michael kors factory outlet longchamp bags nike shoes cheap oakley sunglasses nike trainers uk cartier watches canada goose outlet store cheap oakley sunglasses soccer cleats

cai123 09.26 air max outlet michael kors outlet clearance canada goose outlet adidas superstar shoes canada goose coats angels jerseys louis vuitton factory outlet nfl jerseys dodgers jerseys coach factory outlet

2018.10.4xukaimin canada goose jackets adidas slides nike air max polo ralph lauren reebok shoes brazil world cup jersey ai max asics trainers ralph lauren nike mercurial nike air force